Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955) patří mezi ty teology a svědky víry, kteří v sobě s nesmírnou duchovní přesvědčivostí přinesli nový život víry v kontrastu se vším, co bylo v jejich době a okolí dosud samozřejmé. Řadí se tak po bok sv. Pavla, sv. Františka, sv. Terezie z Avily, po bok Husa, Luthera, Schweitzera a mnoha jiným. Je proto s podivem, že se loni, padesát let po jeho úmrtí, katoličtí věřící k tomuto podivuhodnému muži nepřihlásili. Asi dosud jeho působení nebylo plně pochopeno, přijato, tím spíše v dnešní době zmatku, kdy se o víru bije fundamentalismus s konzumní lhostejností a kdy se zdá, že náboženství je opět jen čímsi politicky zajímavým.

Teilhard se narodil jako čtvrté z jedenácti dětí v rodině francouzského venkovského šlechtice, uprostřed hor poblíž Clermont-Ferrandu, kde prožil radostné dětství. V jedenácti se dostává na jezuitské gymnázium a roku 1899 vstupuje do noviciátu v tomtéž řádu v Aix-en-Provence. Studoval přírodní vědy spolu s filozofií. V době, kdy Albert Einstein uveřejnil své tři převratné články, Teilhard nastoupil jako profesor fyziky a chemie na jezuitském gymnáziu v Káhiře. Později studoval v Anglii Darwina, Lamarcka a Bergsona, aby se pro něho evoluce stala ústředním bodem pohledu na svět. Katolická církev tehdy ovšem evoluční teorii en bloc zavrhovala. V roce 1911 Teilhard přijímá kněžské svěcení. V Paříži studuje geologii a spolu paleontologii. S vypuknutím války se dostává na vlastní žádost do první frontové linie, kde se angažuje jako „nosič raněných“. Účastnil se těch nejhorších bitev, za svou statečnost ostatně získává i řád Čestné legie. Na frontě píše dopisy, eseje, básně v próze. Po válce obrdrží po dalším studiu doktorát přírodních věd. Hlásat otevřeně své myšlenky, spojující kacířské učení evoluce s teologií, nemohl, chtě-li zůstat věren hlavnímu řádovému slibu poslušnosti. Odjíždí proto do Číny, kde strávil víc než dvacet let na geologických a paleontologických expedicích. Prošel mezitím také Afriku a celou jihovýchodní Asii. Se skončením druhé světové války se vrací do Paříže, odkud ho opět vyhání trauma poslušnosti – roku 1948 odchází proto natrvalo do New Yorku. Nevrátil se ani po tom, co byl ve Francii jmenován členem Akademie. Stačil se ještě dvakrát vypravit do Afriky, pohřben je na hřbitově St.-Andrews on Hudson.

Jako přírodní vědec i jako křesťan mám k Teilhardově kosmologické teologii dosti daleko, systém jeho tezí nesdílím, byť představují opravdu fascinující duchovní výkon. Právě Teilhardovo překročení propasti mezi vědou a vírou, kdy tyto dvě svou povahou nezávislé a nekonkurující si disciplíny lidské kreativity, byly stavěny příkře proti sobě, spolu s odvahou, s níž se vzepřel dobovému náboženství, mi ale velice imponuje. Teilhard je poslední katolický teolog, který dokázal držet krok s rozvojem moderní vědy a filozofie a který přinesl v rámci katolické teologie opravdové intelektuální oživení. Římská církev, která po době intelektuální a kulturní expanze fatálně zaostává ve všech ohledech za moderní společností, ukazuje svou slabost tím, že se Teilharda bojí. Nikdo, tím méně Teilhard, ji nenutí přijmout jeho nauku, není-li však schopna přijmout ho jako příklad obrovského rozhledu a kulturního entuziasmu, jako reálný život velkého ducha (oproti sice pravověrné, nicméně však mrtvé, nehybné, tupé spiritualitě katolického „průměru“), odřezává se od nadějí do budoucna. Teilhardovo dědictví se tím však nepromarní, neboť ho dříve či později nalezne i bezvěrecká kultura a oplodní se jím.