Hra Cikánka je první hrou, již jsem kdy napsal. Možná je spíš jen určitým cvičením, u nějž jsem mohl zažít slast dramatika ze vstoupení do děje, jímž se nechává dle své fantazie vést stále dál do neznáma. Podnítilo mne tehdy (hra vznikla na konci března a na začátku dubna 1996) shlédnutí Verdiho opery Trubadúr v olomouckém divadle. Chtěl jsem celou hru vymodelovat jinak, pokusit se o alternativu, uplatnit svou recepci antiky a Shakespeara, dvou největších vlivů, jež na mne jako na dramatika kdy působily. Text hry, který nyní nabízím v Tématu, je upravenou verzí původního díla.

Vražda (první dějství)

(Hrad Luna a okolí. Osoby: hrabě Luna, hraběnka, jejich malý syn, zpovědník, doktor, dvořané, lid a cikánka Kleopatra)

1. scéna (Hradní komnata. Vyběhne dítě, chvíli se pohybuje samo a to tak, že se nezdá, že je duševně v pořádku. Po něm vstoupí jeho matka, hraběnka.)

hraběnka

Postůj chvíli, nechoď tam a sem,

co jsem se tě nahledala!

Cožpak ti doktor neříkal,

že máš v klidu sedět jen

a odpočinout si, když počasí

ti zrovna přeje a přišel teplý den?

Podívej se z okna: slunce svítí

a ptáčci z větve na větev létají…

tiše cvrliká v dáli cvrček.

Ach Bože… co to s tebou jenom je,

tak pomalu a bezvládně chodíš!

Dlouho, dlouho už neřekl jsi: mámo,

předlouho je zcela vyhaslý tvůj zrak

a tvá dětská očka podlita jsou

těžkým bolem.

(přichází doktor, dítě se stále prochází s gesty a s tváří duševně nemocného)

doktor

Dobré jitro,

vzácná paní, jak se vede mladému

pánu, jenž brzy vládu na sebe vezme

po svém šlechetném otci a rád.

hraběnka

Ztrácím už naději, doktore,

a nejvíce vy mne snad klamete.

Mateřský můj cit tuší pohromu

a neodvratná osudu pěst už buší

na mou slabou ženskou hruď – pravdu,

hořkou pravdu a ne úsměv po vás chci.

Což žertuje se tam, kde jen modlitba

může pomoci či ani ta spíše ne?

doktor

Trpícímu snadno křivdu odpouštím.

Stále snažím se vám naději dát,

neboť vy víc než to dítě trpíte:

vždyť ono necítí již skoro nic,

vy však umíráte nám před zraky

ohnuta utrpením tak nelidským.

(po zaklepání vstupuje zpovědník)

zpovědník

Přicházím právě od vašeho manžela,

přeji vám nejen jménem svým,

ale i jeho, sladký čas dobrého jitra

a vzkazuji tiše, že vbrzku je tu,

aby potěšil vás ve vašem utrpení.

hraběnka

Jak mě manžel potěší? Prvního syna

už se vzdal a nevěří v jeho záchranu…

Všechnu svou naději do mladšího klade.

Ale já tím více trpím, otče,

čím více snad mne chtějí utěšit

jen ti, kdo nesdílejí bolest mou.

Což to není výsměch? Pláč svůj

odložili jste s koníkem a pískem,

v němž plácávali jste se jako hoši.

A kde pak je srdce, kde bydlí potom?

(přichází hrabě Luna)

hrabě konejšivě

Tady, má lásko! Slyšel jsem všechno.

Jak můžeš myslet, že nechápu náš bol?

Vše bych dal, jen zachránit dítě moje,

ale chceš snad pro ztrátu prvního z nich

druhého o svou matku připravit?

Copak on může za neštěstí naše,

což snad nenávistí k němu prvního

lze uzdravit zas a vrátit k životu?

hraběnka

Tento zde nezažije nikdy štěstí,

ba smrt na něj sahá, jista si svou věcí –

ten druhý leccos krásné ještě zažije.

(chvilku se zamyslí a pokračuje vášnivě)

Ale snad přece jen je tu naděje!

Lid, ten moudrý lid tam dole z podhradí

zná viníka vraždy mého dítěte.

Je to ta cikánka, ta čarodějnice…

a vy stále upálit ji váháte!

Ta kouzlí a ničí, volná jako pták,

zatímco já a syn smrti máme propadnout.

zpovědník chvatně a se strachem

To vy, hrabě, jste mi přece stále bránil!

Prý upalovat pro nevěru je nelidské,

jak by božství nebylo třeba více dbát.

Jak dlouho ještě Inkvizici svaté

chcete překážet a nést pomstu Boží?

Doktore, což vy nejste toho názoru?

doktor se špatně zastíraným odporem

Tohle přece je jenom vaše věc.

zpovědník k hraběti

Nechejte jenom na našem svědomí,

kdo žít spíše má a kdo umřít ohněm spálen –

což vy víte něco lépe než sám Bůh?

A o koho jde? O cikánku jenom!

Na straně jedné ona, na druhé váš syn:

probůh, hrabě, nebuďte fanatik!

hrabě

Či ruce si mám umýt jako Pilát?

Ať jakkoli rozhodnu, rozhodnu já –

jenom na mně odpovědnost bude lpět!

Nenechej se, choti, obloudit a uštvat

krvavými pověrami nevědomců.

Nyní však pojďme do sálu, kde rada

země začíná se rozšafně usnášet.

Tam rozhodne se o osudu té ženy.

(všichni odcházejí, hraběnka jako poslední)

hraběnka před odchodem

A o tom, zda můj syn bude moci žít!

2. scéna (Shromáždění zemských stavů v zasedacím sále hradu Luna. Hrabě sedí včele rady, jeho žena i s nemocným dítětem vedle něj. Všude kolem dvořané, preláti, v pozadí postává lid. Zasedání končí a v sále je živo. Zpovědník prochází mezi dvořany a naléhavě s nimi mluví.)

hrabě

Tím bychom tedy měli skončit,

zemani, vladykové, mé dvořanstvo.

Než však zase sejdeme se

za měsíc a tři dny v této síni,

musí být rozhodnuto ještě v tomto.

(odmlčí se)

Těžce můj prvorozený je churav

a kdekdo tvrdí: to jsou kouzla, čáry! –

I nový můj zpovědník, který všechnu

moudrost dominikánskou obsahuje,

za vinnu z čarodějnictví uznává

zdejší cikánku Kleopatru, již znáte.

Mým otálením církev popuzena

naléhá k povolení trestu velice…

je v shromáždění tomto někdo proti?

dvořané

Zajisté nikdo. Nikoho dlouho už

nenapadlo, by se stavěl proti vám.

Zpovědník

Tím méně proti matce církvi svaté.

hrabě

Já znovu se ptám svědomí mých rádců:

snad vskutku zde nikdo neshledává,

že podle pověsti jen a učenosti,

jimž stejně nelze skoro rozumět,

ne podle práva zřejmého a soudu

má upálena být žena a matka?

dvořané

Vždyť pouhá je to jenom cikánka!

Ať nabodnou ji na rožeň, byť bez viny.

jeden z dvořanů

Jen bych ji nechtěl potom ochutnat.

(ostatní se smějí)

jiný dvořan

A co je nakonec to svědomí?

Církev jediná zná tajemství hříchu,

vždyť jen ona jej může odpustit.

Nemůžeš zhřešit, jdeš-li s církví spolu!

zpovědník

Tebe osvítil sám Duch svatý, synu.

hrabě rozhodně

Ne, lacino o svědomí nepřijdu.

(podívá se směrem k prostému lidu)

Co můj lid? Co říkají ti nejprostší?

lid

Tys náš pán a ty máš svou pravomoc.

Snad necítíš se unést vládu svou?

Tak vzdej se jí a svobodu nám dej!

hraběnka hrdě povstane

Nyní mluvit bude srdce mateřské.

Kdo by chtěl popřít, že matka nevycítí

pravdu samu, jak by k ní mluvil Hospodin?

(napjaté ticho)

Slyšte tedy všichni. I dvořané vy,

i tento lid, který mne vždy v úctě měl.

Pohleďte na mého syna, tady je…

(předstrčí ho před sebe)

Já živoucí mrtvolu mám za dítě.

Mohl dobrý Bůh seslat těžkou ránu tu,

mohl on matku chabou srazit k zemi –

což Bůh dělá tak příšerné věci, lidé!?

Nečisté živly však jsou v naší zemi,

vždyť ďábel je rozsíval vždycky po světě

a to od nich pochází veškero zlo.

Můj syn trestán je za naši lhostejnost,

s níž čarodějnice je šetřena, on však ne.

(otočí se k hraběti)

To přece nikdo, nikdo nemůže chtít!

lid

I Jób Bohem zkoušen byl a snad každý z nás…

nenechej unáhlenou domněnku už

rozvalit se po obci jako požár kol

jen proto, že nechceš přijmout osud svůj.

hraběnka

Ne, nechci jej přijmout a též nepřijmu!

zpovědník

To odkdy lid moudřejší je nad církev?

Má snad vládnout v této zemi lid nám všem?

dvořané vyhánějí lid

Běžte pryč! Odstupte! Hastroši hnusní!

hrabě

Tím shromáždění je rozpuštěno.

(všichni se rozbíhají v zmatku, zůstane jen hrabě, hraběnka, jejich dítě a zpovědník)