Cyklus básnických vyprávění, psaných decimou, Řecké báje vznikal v letech 1998 až
Vznik světa
Byla tma a nikde hvězdy,
když Chaos ještě vládu měl –
sotva by tomu rozuměl
ten, kdo žije dnes a vezdy.
Nenakreslí svoje kresby
fantazie géniova,
nezachytí žádná slova
pravdu tak, by zřejmě v mysli
přišla k nám, jak jiné přišly
zrakem, hmatem zas a znova.
A v té pustotě bez hlesu,
ve které bytí nebylo,
najednou cosi tančilo
jak mlžný opar ze vřesu,
jak příboje tříšť na tesu
a ve věčné tmě matná běl,
jak ze smrků když padá pel,
houstla v podivném víření.
Toť bytí v kolu proměny:
z ničeho v nic tak chvátá, žel.
Chaos mizel, až dosud král,
místo něj se prostor klene
s časem spiknut v smlouvě němé.
Na líci losů osud stál,
jak by se právě vyklubal –
a bytí, které tančilo,
svítí a žhne až na bílo,
ba houstne v tvary postavy,
jež hned se vůkol vypraví,
jak rtuť, již dítě rozlilo.
Je to dívka… křehká, štíhlá,
v tanci sní – je v bezvědomí?
Extází a touhou voní,
žene se, by počít stihla,
ač se ještě nevylíhla.
Pot se hrne z jejích tváří,
bytí se v ní s bytím páří,
úžas šept’: Eurynomé…
chytla jej a s ním teď tone
v nitru svém jak v mlžném šláři.
Tak v ženu dívka vyspěla,
jež prsy skrývá za dlaně
jak broskve jarem podané…
sebe se lelka, zbělelá,
snad dívčí krásy želela
a hledá, po čem touží dnes,
když jejím lůnem raší les
a v hladkém, křehkém podpaží
též remízek už vyráží
jak spěšná zpráva, manifest.
Ten divý běh ji unaví,
do snu klesla hlubokého
o světě, jak vnímáme ho:
tam nebe a hor postavy,
tam moře záblesk modravý,
tu slunce na vše zářící,
tam měsíc v ruce se svící
a hvězdy jen tak vržené
jak kostky žlábkem kamene
k rozhodnutí se valící.
Když se vzbudí, to všechno je,
tož běhá bosa na pláži
a vítr cítí na tváři,
jak strhl kapky příboje,
jenž vstává výš a ve stoje
opar nad mořem barvami
proplétá v chvějném svítání.
To duha, šeptne bohyně,
a v úžasu jí pokyne,
když zas ji vítr rozhání.