Tato básnická skladba vznikla na konci října 1993. Nebyla psána pod vlivem četby Byronovy slavné básně, ovšem přece jen pod vlivem byronismu. Její název i její zaměření se odvíjejí ze střetu mezi romantickým ideálem a realitou mé tehdejší zkušenosti z gymnaziální výuky, z průměrného života všude okolo.

I

Profesor… tam stál:

před tabulí.

Zanícen svou nevědomostí

myslel si, že ví,

a jednal,

jako by věděl

vše…

Při jeho

přednášce

Harold zmíral nudou

a varem vnitřností.

Ó kde přec najde se

pevná mysl tak,

aby když umírá

a už není čas,

snesla žvásty ještě poslouchat?

Avšak Harold

titánskou našed v sobě sílu

přec dle konvencí vytrval…

Neb konvence kážou,

že nedají ti jíst,

nesplníš-li k čemus povolán.

A dle mozků těch trouchnivých

tvým posláním,

jež božská mysl rozhodla,

je kolečkem stroje být…

A po celý život se točit, točit

v ozubech svých…

II

„Abych mohl žít,

musím jemu naslouchat,“

říká si Harold útěšně.

Nevěří si však,

neb se mu nechce žitím zvát:

sedět, sedět a sedět

v žaláři říše,

kde nic vskutku není,

jen vše na oko.

Neb nechce si

jedno z koleček zvolit,

ač vyšší sebevíce,

neb chce žít…

A to v srdci zcela nepokrytě.

Až děsí se:

že ještě nepovstal,

že sedí ještě – zarytě,

že bude muset vstát…

A tak vstává Harold

nevěda kam,

nikým nevšímán

a jen on sám

rozmazaně tuší,

že hrozné je to,

že vstal…

III

As pro tu tuchu,

nebo pro závrať,

jež všeho, co žije

příliš dole,

po vzpřímení zmocňuje se –

on prostě

zase si sed.

„Toť zjevná provokace!“ –

mysleli si ostatní,

neb – posuďte sami –

„…on protahuje se na přednášce!“

Snad dle nich

v tom zjevném jinotaji

zračit se má,

že náš přítel – Harold –

nudou usíná.

My však víme své…

Nuž dlužno říci ale,

v tom štěstí měl,

že gesto jeho

nezachytil profesor.

Tak vidíme jej znovu sedět

– Harolda –

s klidnou tváří,

na níž neúčast se zračí,

a s hrudí se vzdouvající,

v níž srdce bije

úzkostí…

IV

Profesor však

výklad svůj

už končí

a Harold cítí úlevu.

Vždyť přílišně drtily jej

ty pocity,

jež vylíčil jsem,

teď ovšem, teď je svobodný!

A věří pevně,

že mezi přáteli

ztratí se vše,

proč srdce vzlyká,

rozum se děsí

a duše se cítí

příliš, ach příliš osamělá.

Harold doufá

a naději své pevně věří,

a tak zasněný

sedí tam,

v posluchárně,

zcela sám.

A neví, neví,

jak trapným se to jeví

…snad až procitne, zastydí se.

Teď Harold však sní

a básnické obrazy

přejíždí mu po tváři

toužící…

V

Jak filmové plátno

září Haroldova tvář –

jen se mnou viz

a čti jeho myšlenku!

Zde dva přátelé

v blízkém porozumění

a v citu nejhlubším

dvě číše rozbíjejí

pro pravdu

– což v přípitku je obsaženo:

že má dále žít.

Zde zas

v čímsi dýchá objetí

Harold sám.

Příliš rozmazaně jeví se,

ne Harold – to ona,

avšak i přesto ji poznávám:

vždyť o lásce Harold sní!

Však bolí Harolda u srdce,

ó bolí velice

– vždyť se probouzí…

Jen pomalu:

sen neztrácí se,

ale už ví

v hořkém vytržení,

že pouze sní,

pouze sní,

jen sní…

VI

Harold vstává,

těžce,

těžce jako předtím.

A ač vstal

střízlivý a bdělý,

sen trvá, trvá dál

a Harold smuten je,

v smutném vytržení.

Smutek těžký je,

ó Harolde, ty to víš!

Příliš svírá,

příliš dunivě zvoní

jako ty zvony

v Notre-Dame

a zároveň příliš jemně

a čistě

– stejně jako tam.

Ó nechceš slyšet ty zvony,

jak zvučně zvoní.

Ale ony zvoní

bez ohledu na tvá přání,

varování,

proklínání,

umírání…

zvoní čistě a zvoní stále.

A Harold tuší,

že nezbývá víc už

než: zacpat si

uši…

VII

A tak spěchá Harold

zapomenout,

do tělocvičny spěchá,

neb nesnese už dál

zůstat sám…

hlučně zvoní!

Zastihujeme jej tedy

v úprku zoufalém

a ač víme,

že o věcech nejvyšších

zde hovoříme,

ani teď nezbavíme se odstupu,

neb básník

dospěl by k svému zániku,

kdyby s Haroldem

soucítit měl.

Nechejme jej tedy běžet,

děsit se prázdných tváří,

surových aut

a hnusu domů panelových…

nechejme jej tak,

v nezaujatém popisu

namáhajíce zrak,

bez fantazie –

v zájmu dokončení

tohoto dopisu

lordu Byronovi…

VIII

Těžce prchá Harold

a jeví se až pitoreskně…

Naturalisticky vypěstění

chodci

vůbec si ho nevšímají:

ani ta tvář

se zoufalstvím polapeného slavíka,

ani ten úprk

ze strachu křečovitý

se jich netýká.

Neb jich

se netýče

vůbec nic.

Těch figurek

na šachovnici…

IX

Narazil!, ó narazil Harold,

vždyť vidím to jasně,

ach ten ubožák!

Do zdi hlavou,

do chodce tělem…

a střetly se

dva páry očí.

Ten prvý

v tom druhém zře:

starost o obchod

a o práci

a že ho zebe

– prostředník na levé noze,

vždyť zima je!

To říká ten zrak vyčítavě

Haroldovi

i to, že mladý je,

zatímco on

stárne.

Dokonce i vráska zjevila se

na potvrzení

v životě prožitých strastí

a životního běhu…

Krom toho však

klid hlásal ten zrak,

pevně na svém místě stál

– i v kanceláři třeba –

a nechvěl se úzkostí

jako ten prvý,

zrak Haroldův

vzrušený…

X

Druhý v prvém zas

úzkost čte,

smutek měnící se v děs,

vášeň rozkolísanou,

těkavost mysli,

za níž cos pevné je…

A neupřímnost zře

špatně zatajovanou:

neb k čemusi ten mladík hlásí se,

ač stále couvá

a říká: „Ne.“

I pomyslil si

občan životem protřelý,

vytahujíc nepřeberné

zkušenosti z kapes svých:

„Ó mládí,

já kdys měl tě též!

Ty svádíš,

opravdovostí žhneš

a vzdušné zámky stavíš

nádherné,

ty vždy žít chceš,

s rozhodností říkáš ano i ne,

avšak tvůj čas

brzy, příliš brzy pomine

a všichni my

– i ty, jinochu zmatený –

jako já skončíme…“

On netušil však

slov svých pravý dopad

ani čím to Harold

mře…

XI

Odtrhl Harold

od jeho očí oči své

a zeptal se:

„Kdo jste, pane,

že netušíte nic…?“

A on – ten občan –

v sobě zatvrzelý

s rozhodností řek:

„Co je ti do toho,

spratku…“

XII

A tak Harold

zvěda, že je spratek,

běžel dál

a děsil se,

že mu nerozumějí.

Vždy to jaksi tušil,

že cize mu jejich jazyk

zní,

dnes to poprvé pocítil:

ó cize zní!

Nechápe je,

vlastně ne! – chápe,

takové pochopení však

bolestí je vykoupeno,

neb chápe… že nežijí…

To jen proletělo

jak asociace volná

jeho hlavou

zvolna…

XIII

Běží, běží,

aby nemyslel,

aby neslyšel,

a proto rychleji,

když myšlenky zrychlují též

…a vždy náskok mají.

On však je už u cíle

a doufá a prosí boha,

nechť zde

– v tělocvičně –

cílem je mu klid,

nechť dál neštvou už

děsivé Erinye…

Koneckonců

nespáchal nic zlého,

jak svědkem mohu být

– jen snad až dnes,

kdy napadlo ho,

že čas běží…

Jako by vstupoval do ráje,

se tváří

a před sebou vida

kamarády

se s nimi vítá

a stále více a upřímněji

tomu věří,

že právě zde je

zapomnění…

XIV

Ač uši zacpal hbitě

raduje se s přáteli,

honě se za míčem

kolem napjaté sítě,

přec ví,

že zvony zvoní

a zvoní

bez ohledu na vatu

jeho lehkomyslných

kamarádů.

A ač zní všude smích,

nadšení,

jež nadávkami srší,

a ač vládne zraku

jenom míč

a uším vata kamarádů,

nelze netušit,

že tam kdesi

hluboko v hrudi

hrdě a jisty si svou věcí

zvony úzkost budí

nočně vyzvánějíce

v noci…

XV

Nelze netušit,

nelze neslyšet

zvučný zvonů hlas…

Nelze běhat

za míčem znovu,

zas a zas

a příliš nevědět,

že to marné je.

Pohyb zapomenout dává

jen duši zmučené,

rozptýlení nenajdeš,

když ještě vzdouvá se cit,

srdce opravdovostí bije,

když ještě žhne

myšlení tvé.

A přestože i blažené

byly chvíle,

kdy jen pud mu vládl,

nemohl nevidět,

jak jeho přátelé

šašky hrají

v tragédii

smrti…