Ten větřík letní, tolik lehký –

jak třaslavá vzpomínka,

jako báseň uteče ti,

když si myslíš, že ji máš.

Slunce zanotovalo hymnu barev

maje jasné nebe v pozadí,

tu vůně dřeva vzplála náhle

v tetelivý okamžik.

Já u kaluže usnul

jak satyr: tichý, opilý…

Modřín – křehký, štíhlý –

jako ty

se přede mnou tu k nebi tyčí

vprostřed naší samoty.

Když tichý opar myšlenek

v slast zahalí poledne

tu věčná touha nad lesem

se mísí zase s lidským snem.

Vlasy vidím s nebes výší,

modříne, tvé vláti

a duši slyším, jak se tiší

s větrem v kolébání.

Chmýří – hle!

Však radost cítím v něm,

jak dlí tu v božích rukou.

Když včela sedí na kvítku,

milé je to souznění:

práci s chutí mísí tu

a ladnost s hloubkou stvoření.

Poledne se kloní – hle –

k večeru též tknému

a básník dýchá radostně

vstříc Bohu tuto změnu.

Proč saješ – slyšíš, motýle,

z těch květů sladkou šťávu?

Pro slast žití – nebo ne?

K větší slávě Pánu!

Obtočil jsem láskou

každý atom bytí

a teď slyším vzdychy

naší božské slasti.

Na tom listu,

v úběžníku,

v tuchách tichu

– ach co že to je?

Slyšíš? – Báseň zníti

ve veškerém tom žití?

Já vílu spatřil,

u studánky když jsem stál:

lásce mojí

dala sílu planout dál.

Na vršku tvém, smrku,

vidím sedět straku

– copak že to má?

Komu asi ukradla?

Pavučinka – to nic v bytí

skrze třpyt vstoupilo,

když ve svých sítích

ztracený paprsek lapilo.

Ba – zaslechl jsem,

větře, tón:

čistým, tklivým hlasem

symfonii bije zvon.

Tolik básník vidí

a ve všem Boha stín.

V hlučných vertikálách

tichého nevšedna

se všechna touha svatá

zvedá ode dna.

Zda chytím tě,

zda chytíš ty mě!

Ach – do výšin jsi vzlét,

můj žlutý motýle.

„Bůh,“ – šeptá všecko:

„A kde, povězte mi!“

„Což jsi slepý?“

Tolik pochyb vnuká mi

Večernice, hvězda má

– jen se tiše usadím

a svoji číši pozvedám.

Zaslechl jsem – slavík tluče:

co to chystáš za slavnost,

vznešený můj Bože?

Bzukot muší

lehce krátí

tiché chvilky

po poledni.

Když slunce svítí,

hned se stíny rojí,

vane-li též větřík.

Pod tebou tu ležím sám,

nebe moje, bratře můj,

když korunami prosvítáš

a modř svou balíš do zpěvu.

Sen mě navštívil,

když spal jsem pod keřem,

tvé oči vykouzlil

jak zřídla naděje.

Tam nahoře víly tančí,

na temeni toho kopce,

v pohádkovém jinotaji

záblesk krásy k nebi roste.

Není tu tolik nádhery

pro oko, jež Boha nevidí.

Můj tichý krok se zastavil,

když v záhadném tom zjevení

má duše náhle spatřila

nahého spát satyra.

Když básník sedí v lesním tichu,

zachytí i závan krásy,

jejž zvedne svými vlasy

Pan, když chytá mladou nymfu.

Dva stromy když se milují,

se větrem mohou hladit,

ach – jak já jim závidím,

teď když tě tu nevidím.

Já slyšel zpívat svoji báseň,

již potok zurčel vlhkým hlasem.

Lehké světlo padá na zem

jak husy spodní peříčko

a oživuje svým hlasem

hlas předmětu každého.

Počkej básni.

Kam tak spěcháš?

Já tvůj básník

– a tvůj sluha.

Nezpívá žádný ze žalu,

co vidíš tu z těch ptáků,

vždyť tak blízko k nebi vzlétají,

a tak snadno berou radost.

Propasti života černé

jako chléb jsou nevyhnutelné.

Černý datle,

lesů páne,

kardinále,

počkej na mě!

Tiše se procházíš

trávy šumivými stébly,

a tu na nebi

melancholie se ti zjeví.

Těžko chytíš čas,

bezradný ty poutníku.

Když vítr vane,

to dýchají bohové.

Rozmíchal jsem slova ve vodě

a načrtl si lásku.

Když noc jasná je,

to milují se bohové.