Zde bych chtěl nabídnout několik svých básní z nejstaršího období
(1993 až jaro 1995). Vybírám jenom ty, které se mi zdá (ať už z jakýchkoli
důvodů) vhodné zveřejnit.
Zpívej též!
Ptáci pějí,
zpívej též.
K potěše bídné
duše mé
pěj báseň mou.
Pegas dá ti křídla,
Atlas sílu
na cestu po vesmíru.
Zpívej též!
Z krásy světa se těš,
lépe zhynout, než neletět,
než ztratit krásný svět,
než němé hrdlo mít.
Stance k hudbě
Vždy naposled,
vždy naposledy...
z nicoty
v okamžiku vzlet
dotvářen k vědomí
ukován v bytí
rozdrcen žitím
vždy naposledy....
úzkost sama
sudby lana
pálí voda slaná
pukají bytí zhnisané vředy
vždy naposled
vždy naposledy...
Křehký sen:
radostí opojen
z nicoty ven
v radosti rozpuštěn:
tak jsem tomu chtěl...
Duše lítostná
plaveš kde není dna...
„Vždy naposled.“ –
kráká vrána
kráká neurvale
krká stále stále a stále:
„Vždy naposled.“
Nikdy víc
rytíři z Nemanic
dech ztěžkl
ticha nesouzvuk
zastavil se čas
okamžik – uzrálý vřed –
puk
a vzal ho ďas
provždy naposled...
a čas jde
strmý okamžiků sled...
Bakchická píseň
Pít.
A ještě: pít.
A stále: pít.
Vzhůru v orgiích
skryt
bůh kráčí vín
za zvuku tamburin,
jenž v nás je hluboko
vryt.
Pít – a stále pít,
ve vytržení stále výše jít,
kde já v nic a vše rozplyne se
a z hrudi už jen vydere se
hluboký vzdych.
Dithyrambos
V nejvyšším zpěvu omamném,
když noha mine nohu,
v Dionýsově brlohu,
my se k sobě přitisknem.
A stále výše budem chtít
v nejvyšších možných extázích
a o smrti budem pět
nejžalnější písně našich let.
A když slova budou dohasínat
a my dithyrambem zmírat
a chrčivé zvuky jen
drát se budou ven,
pak nechť bohové nás zkosí:
že smrtelníci o to prosí.
Neb nebude už proč dál žít.
Óda
Potůčku, jenž s hebkými
vlnkami si hraješ,
proč šeptáš mi:
život je krásný – ?
To mi, pro Dia, zodpověz,
neb zatím spíše
příliš trpěl jsem
tím životem.
Proč laň bělostná,
jedna z podob bohyň těch,
jež Gráciemi nazýváme,
chodí k tobě pít
a láká, při Bakchově rohu,
příliš láká, víc než Adónis,
jenž i tebe sved, ó Venuše,
láká žít?
Proč dovedně tak mne
svádíš do hebké trávy
břehů svých navlhlých,
ó do těch niv?
Vždyť to mi zodpověz,
proč tak k tobě lnou
všichni, kdož znají
pravdu tvou!
Óda
Jsou kraje, v nichž
med ještě sladce chutná
a mléko stále vzdává
Cereře svůj dík
na oltář, že se zrodilo.
Nám vak už vavřín
dávno stlel a myrta
zeleň za hněď vyměnila,
neb staletí a staletí
již bez žertev jsou oltáře.
Pojď však se mnou
a ukáži ti kraj, v němž
byť dnes všude je zle,
ještě stále lze
uložit se pod platan
a s pláství medu
a s číší v ruce tebe,
ó Bakchu, v míře ctít
a v blaženosti zvolna
cítit hutný času skon.
Intermezzo
Tu mnohdy trud se v srdce krade
a čelo svírá obruč dum,
když básník váhá v kterou stranu
svou bosou nohou vykročit.
Jarní modlitba
Ó lásku, Die, lásku jen,
každou hodinu, každý den!
Ó lásku, Die, lásku jen,
po tobě všichni lásku chcem!
Ó lásku, Die, lásku jen,
bych nebyl pro ni ubíjen!
Ó lásku, Die, lásku jen
zaštiť v tomto čase lidem všem!
Když uzrává den
Jak nalévá se hrozen šťávou svou,
též i den pomalu sládne
a slunce tone v klidných lesích
kdesi v dáli za obzorem.
Už jen nebe modrá odrazem
a s ostychem vábí
pár zpěváků podvečerním tónem
v trylcích ptačích tichou noc.
Uzrál den a bohové se usmířili
v pozdním naladění krásy žít,
už není místo pro rušivý šum
a vše do blízkavična vábí se.
Satyr skotačivý do ráje vběh,
hledá a slídí božský vinohrad,
hmatá srp, i ostří zkouší
a hrozen bere, jenž opět začne zrát.
Zorbův chvalozpěv
A bác! A prásk – není už.
Šalmaj vem a zahraj tón
– není, není už!
Ó noci a dny v dobré náladě,
jak prkno k prknu šlo,
rostl výtvor můj – vodovod
– a prásk, a bác – není už!
Šalmaj vem a zahraj tón
krokem tanečním do skoku,
není, není už!
Za hřebem hřeb
a rostlo dílo, zíral svět,
pot hřál mé úsilí
– ale není, není už!
Krokem tanečním do skoku
opěvat těch prken pár,
hraj, hraj ten můj dithyramb!
V lese bosý a nah
pod čistým azurem,
též v strašných vichřicích
– ó zahraj mi ten dithyramb!
Opěvat těch prken pár,
na něž dřel jsem život svůj
– ale nejsou, nejsou už!
Ó moře, dalekých mi ozvěn vale,
zuříš pořád bez zábran,
šviháš vzpurně balvany staré,
pro nic za nic se silou pneš!
Na něž dřel jsem život svůj
– a skok a skok, a dál a dál,
ale nejsou, nejsou už!
Tu znovu beru pilku
a za ozvěn tvé šalmaje,
svým krokem zvolněným
nové se chystá dílo.
A skok a skok, a dál a dál,
uhoď do strun pěvče můj,
ó – ať leskne se obloha!
Tvé tělo
Což Tvé ruce nejsi Ty?
Což Tvé oči nejsi Ty?
A kde, a kde pak jsi?
Až na dno půjdu nemožností,
jen bych našel, kde jsi Ty.
Elegie
Jsem jako lístek
odvátý z památníku Tvého,
jsi jako žízeň,
jíž náhle umírám.
Jsem jako zbytek
vína, jenž se vylévá,
jsi jako Bible
pro mnicha nábožného.
Jsem jako kvítek,
jenž ve tmě sám už umírá,
jsi jako Slunce,
k němuž se dál dere napořád.
Jsem jako svitek,
jenž dávno setlel v prach,
jsi jako pramen
živé vody v jeho snách.
Jsem jako zítřek,
jenž nikdy nenastane,
jsi jako naděj,
jež mu dává místo stále.
Jsem jako smutek
v lítosti své tolik snivé,
jsi jako sen,
jenž pohasl, než vzplanul dříve.
Jsem jako snílek
a sny je mé čelo orosené,
jsi jako žíně,
jež je vezme všechny v sebe.
Jsem jako lístek
ze svého stromu podzimního,
jsi jako žízeň
každého člověka milujícího.
Rok po roce
Rok po roce smrt se blíží,
rok po roce smrt se zhlíží
v našich tělech ubohých.
Rok po roce jsme promarnili,
rok po roce v krčmách žili
a zemřeme též v jedné z nich.
Rok po roce na nás hleděl,
rok po roce – kdo to věděl,
že se blíží smrti smích?