Voltairův Candide neboli optimismus (se slavnými ilustracemi P. Kleea jej vydalo nakladatelství Hynek v Praze, rok neuveden) je dílko, které se svým stylem hlásí ke slavným dobám Rabelaisovým a k dlouhé tradici umění prostého příběhu, který je zábavný a zároveň představuje výraznou, vtipnou a pronikavou reflexi lidského života (patří sem autoři jako Le Sage, Diderot, Stern). Autor vypravuje, aniž by se snažil o realismus či široce sklenutou prózu se zaměřením na ságu lidského osudu. Bizarnost s nepravděpodobností tu dávají mysli křídla, aby se povznesla k výšinám, z nichž se všechno běžné, pravděpodobné, realistické jeví pouze jako případek, často absurdní a z lidské omezenosti povstalý, celkové jinakosti světa.
Candide (francouzsky „hlupáček“) je ostrou, sarkastickou burleskou, mrštěnou proti Leibnizovu optimismu, který na základě subtilní filozofie učí, že náš svět je ten nejlepší ze všech možných světů. Nejde však v žádném případě jen o nějaký dobový spor, neboť celá věc má mnohem širší rozměry, náboženské i civilizační. Filozof Leibniz hledal odpověď na velmi vážnou a prastarou otázku: proč Bůh, všemohoucí stvořitel světa, připustil jeho nedokonalost, existenci zla, pád lidských bytostí do hříchu, zavržení a smrti? Křesťanská ortodoxie vychází z předpokladu porušenosti světa a naprosto fundamentální potřeby spásy, s níž přichází Bůh na scéně golgotského mystéria. Oproti tomu Leibniz jako zástupce racionalistické metafyziky, hluboce věřící ve schopnosti rozumu proniknout podstatu věcí (a v tom je důležitý předpoklad optimismu), dokazuje, že porušenost světa je pouze optický klam, neboť lepší svět prostě není možný. Tato spekulace sama o sobě je sice zajímavá, co ji činí významnou je však civilizační kontext moderny, jež se začíná stále zřetelněji opájet svou vyspělostí, relativním blahobytem a potřebou optimismu, ať už jsou jeho základy v liberálním protestantství nebo v marxismu, pozitivismu apod. Voltaire je sice právem považován za jednu z nejvýznamnějších postav moderní evropské kultury, patří však do proudu těch myslitelů, kteří spolu s Montaignem, Erasmem, Rabelaisem a jinými své myšlenky upírali ke konkrétnu, jsouce skeptičtí k velkým abstraktním systémům pravd. Navíc Voltaire zažil otřesnou osobní zkušenost s monstrózním zemětřesením v Lisabonu, která jej hluboce zasáhla na celý život. Když tedy v Candidovi břitce, s nadhledem a espritem jde proti pohodovému skleníku optimistického přitakání světu tak, jak je a funguje, s lidskou zkušeností utrpení, otvírá zároveň jedno z nejdůležitějších témat moderny, před nimiž stále utíkáme: totiž přiznání si naší vrženosti a fundamentální nespravedlnosti osudu.
Voltaire píše stručně, svižně, jasně, převážně ironicky či se sarkasmem. Usmívá se spokojený ze své převahy a ze zdařilé práce snad za každou větou ve svém dílku. Když nám představuje svého hrdinu, vyřídí si zároveň účty i se šlechtou. Naivní Candide je vykopnut ze služeb německého knížátka, neboť se odvážil, aniž by měl dostatečné kvality rodu, milovat jeho dceru Kunigundu. Ze zámku odchází s vírou, již mu naočkoval jeho učitel Panglos (ten je v knize pojat jako typ hlupáka, nad jehož síly jsou abstraktní myšlenky, které zastává, a proto je může zastávat tváří v tvář složité a vyvracející konkrétnosti bez sofistikovaných, hlubších modifikací – Panglos jako filistr a Candide jako jeho ještě tupější žák umožňují autorovi dát snadno do křiklavého protikladu slova Leibnizovy teze a realitu světa) a kterou lze shrnout i takto: „Je dokázáno, že nic na světě nemůže být uspořádáno jinak než tak, jak to uspořádáno je. A jelikož všechno bylo stvořeno za nějakým účelem, musí mít všecko účel ten nejlepší. Jen si všimněte: nosy byly zřejmě stvořeny tak, abychom na nich mohli nosit brýle.“ Kdo se nad tím zamyslí, všimne se, že každá z těchto tří Panglosových vět je nedomyšlená: první neříká, že svět je stvořen nejlépe, jak to vůbec mohlo jít (ale to asi chce říci s ohledem na větu, která po ní následuje), ale hlásá fatalismus: nic nemohlo dopadnout jinak než tak, jak to nakonec dopadlo. Druhá věta nemá vůbec žádný smysl, pokud jí nepředchází Leibnizovo tvrzení, že náš svět je nejlepší ze všech možných světů. Konečně podle třetí věty Bůh opatřil lidi nosem, aby jej tisíce let nechal bez užitku, čili bez brýlí. To je přece poněkud neúčelné.
Po vyhnání je Candide zverbován do vojska Bulharů a prochází tvrdým výcvikem. Dostává se i do války: „Trumpety, píšťaly, hoboje, bubny a děla vyluzovaly takové libozvuky, jaké by nesvedli ani v pekle. Nejprve děla rozcupovala šest tisíc mužů na každé straně; potom muškety připravily tento nejkrásnější svět asi o deset tisíc lumpů, kteří tu otravovali vzduch, načež bodáky byly postačitelným důvodem (BC: Voltaire často ironicky odkazuje na logiku a její ubohou suchost ve srovnání s reálným životem) k smrti dalších několika tisíců…“ Po boji Candide dezertuje a prochází brutálně zplundrované vesnice obou stran. Posléze se dostává do Holandska. Autor šlehne sarkasmem proti pokrytecké „křesťanské lásce“ a proti dogmatické zaslepenosti těch, kdo odmítají pomoci bližnímu proto, že je jiného vyznání než oni. Člověk je ve Voltairově dílku čímsi nad barvou pleti, vírou, geografickou a rodinnou příslušností, nad jazykem i národem, není ale pouhou abstrakcí, jak ji Západu často vyčítají kritikové koncepce lidských práv. Candidovo utrpení je konkrétní a právě v konkrétní solidaritě vidí Voltaire to, co má lidi spojovat a co je staví na jednu loď, která se potácí na vlnách našeho krutého světa: „Teprve jakýsi nepokřtěný muž, jménem Jakub, když viděl, jak krutě jednají s bližním (BC: tj. jeden protestantský kazatel lásky se ženou), s bytostí stejně neopeřenou a stejně dvounohou jako ostatní lidé, měl s Candidem soucit. Vzal ho do svého domu, očistil ho, dal mu chléb a pivo, nabídl mu dva zlaťáky a projevil ochotu zasvětit ho do výroby pravých perských látek, které se vyrábějí v Holandsku…“
Na procházce se Candide setkává se strašně zuboženým Panglosem, ten mu líčí, co se stalo s Kunigundou, již jeho žák nosí stále hluboko v srdci. Voltaire rozvírá další vějíř těch nejhorších vlastností tohoto světa: zámek, v němž Kunigunda bydlela, obsadili vojáci, kteří ji znásilnili a rozpárali břicho – její otec i matka byli zavražděni a ze zámku nezůstal kámen na kameni. Panglos se nakazil od služebné hroznou pohlavní nemocí, která jej rozežírá, nicméně ani to jej nepřivedlo k opuštění své víry: „To (BC: jeho nemoc, jež podle něj pochází) je nepostradatelná a nezbytná součástka tohoto světa, nejlepší z nejlepších. Neboť kdyby si byl Kryštof Kolumbus neulovil někde na amerických ostrovech tuto chorobu, která otravuje studnici lidského rodu a často zabraňuje rozmnožování, čímž je zřejmě protikladem hlavního cíle přírody, neměli bychom ani čokoládu, ani purpur.“ Dalším děsným rozměrem světa je to, že Panglos mohl být vyléčen, kdyby měl peníze, bez nich mu však neplynula žádná naděje. Naštěstí se milosrdný ochránce Candidův Jakub postaral i o Panglosa. Posléze se učitel i žák s Jakubem plaví do Lisabonu. Panglos Jakubovi podivuhodně (Voltaire zde přechází ostře do sarkasmu) vysvětluje, proč musí být na světě tolik utrpení: „To všechno muselo být, neboť neštěstí jednotlivců tvoří štěstí celku, takže čím více je nešťastníků, tím více je všeobecného blaha.“ V tu chvíli však přichází bouře a loď troskotá. Jakub pomáhá s řízením lodi, seč může, sklízí však za to nevděk… nakonec utonul za lhostejného přihlížení muže, jemuž před chvílí zachránil život. Candide by se za ním vrhl do vln, kdyby mu ovšem Panglos nevysvětlil, že „lisabonská rejda byla stvořena proto, aby se v ní tento anabaptista utopil.“ Katastrofu přežili jen Panglos, Candide a onen námořník, který nechal umřít svého zachránce Jakuba. Sotva ale vstoupili do Lisabonu, začalo strašlivé zemětřesní. Pro námořníka skvělá příležitost loupit, pro Panglose stejně dobrá příležitost filozofovat.
Další děsnou stránkou světa v Candidově příběhu je nyní inkvizice: „Když bylo po zemětřesení, které zničilo tři čtvrtiny Lisabonu, sešli se místní mudrci a usoudili, že nejúčinnější prostředek na zachránění zbytku města bude pěkné a slavnostní pálení kacířů. Potvrdila to i univerzita v Coimbre a prohlásila, že podívaná na několik lidí, kteří se pálí v mírném ohni a při znamenitých obřadech, je skutečně onen tajný a nikdy neselhávající prostředek, jak zabránit zemětřesení.“ Voltaire si nenechá ujít příležitost sarkasticky šlehnout po církevních soudech a po omezenosti jejich „vzdělaných“ přisluhovačů. Obviněni jsou také Panglos a Candide. První je oběšen, druhého zachraňuje podivná stařena a odvádí přímo ke Kunigundě. Ta přežila sice rabování v rodném domě, dostala se ale do nedůstojného postavení milostnice žida a preláta (!) zároveň. Candide shodou okolností, nečekaně oba zabíjí a prchá s Kunigundou i se stařenou do Cádizu, odkud chtějí vyrazit do Ameriky.
V této části prózy začíná
Voltaire zaplétat směs bizarních příběhů, jež ztrácejí víc a více jasnou
tlumočící funkci ideje a stávají se pásmem ve stylu à
Velmi důležitou částí knihy je Candidova a Kakambova cesta do Eldoráda, státu, v němž funguje dokonalá společnost, jak si ji Voltaire představoval: všudypřítomná vlídnost a zdvořilost, rozum, snášenlivost, svoboda, rovnost, niterné a zcela osobní náboženství. Jestliže Leibniz mluvil o nemožnosti lepšího světa, Voltaire zde ukazuje, že něco lepšího je možné či přinejmenším představitelné. Míří na to, co lidé mají ve své moci, čili na zlo, které konají ve vleku nerozumu, aby tak ze světa učinili pozemské peklo. Odmítá metafyzické spekulace jako základ úvah o světě (což je typické pro pozdější hegelianismus a jeho odnože), místo nich se naopak zastává nároku na zcela konkrétní, jasně posouditelnou kvalitu života. Eldorádo silně kontrastuje s životem ostatního lidstva a přežívá jen díky šťastným okolnostem. Žádný důvod pro optimistickou představu automatického spění lidstva k dokonalosti proto nedává, spíše to platí naopak. Je však představitelné, a to je velmi důležité. Bude vždy usvědčovat ono snadné a pro optimismus typické schovávání konkrétní reality za abstraktní obraz dobra, který libě uklidňuje, ze lživosti. Dokonce bych řekl, že v dnešní době, kdy se utápíme jak v komfortu a konzumu, tak v nihilistickém přežívání a v krizi idejí, kdy téměř nedokážeme (kromě frází, o nichž v hloubi cítíme, že jim stále více chybí to, co by je mohlo pozvednou k smysluplnosti), je Voltairova lekce konkrétního ideálu lidství a otevření očí ke konkrétní bídě lidství to, co víc než kdykoli předtím potřebujeme. Nikoli nečinný, požírající a užívající optimismus, nikoli ale též velké optimistické abstraktní systémy, aktivistická víra v nutné vítězství či ve spravedlnost dějin, ale pouze Eldorádo jako protipól našim i cizím poměrům může nám i lidem z jiných částí světa dát společný cíl, který má smysl naplňovat přes všechna lidská selhání. Přitom je pro mne zejména důležité, že Voltairovi nejde o společnost jako konstrukci z ideje, ale o něco ve smyslu morálního cíle či imperativu, který musí sdílet každý člověk dobré vůle, když se nad povahou světa pronikavě zamyslí.
Candide a Kakambo dostávají od eldorádského krále na vlastní pošetilou žádost spoustu pokladů, jež v jeho zemi pokládají lidé (protože jsou rozumní) za bezcenný prach, a odjíždějí pryč. Brzy potkávají zbědovaného černocha, jenž jim vylíčí svůj příběh, neboli další jasné svědectví proti optimismu. Indiánský sluha míří za guvernérem vyplatit Kunigundu a Candide spolu s novým přítelem Martinem vyjíždějí do Evropy. Samozřejmě poklady neužije a vlivem různých protivenství a podvodníků je ztrácí. Voltaire využívá jejich evropských cest k tomu, aby karikoval a glosoval některé evropské poměry, a zároveň k tomu, aby ukázal, jak obtížné je najít šťastné lidi. Tedy tento svět obsahuje mnohá strašná utrpení, ale neobsahuje téměř žádné opravdové štěstí: ba také společnost v Eldorádu byla dokonalá spíš tím, jak se dokázala zbavit hlouposti, nenávisti, utrpení, a nikoli přemírou štěstí.
Kniha končí po dalších barvitých dobrodružstvích naprosto nepravděpodobně tím, že se vespol sejdou všichni její hlavní protagonisté, a docela pravděpodobně tím, že Candide k zestárlé Kunigundě necítí už tu lásku jako kdysi – nicméně přece jen spolu žijí a obdělávají zahradu. Právě konkrétní práce, rezignování na mudrování ve prospěch plodné činnosti je „jediný prostředek, jak učinit život trochu snesitelný.“ A tak Candidovo dozrání je v tomto smyslu obsaženo v poslední větě knihy, s níž reaguje na Panglosovo kázání.
„A Panglos říkal Candidovi: „Tento nejlepší svět ze všech možných světů tvoří události, jež spolu navzájem souvisí, neboť venkoncem vzato, kdyby vás nebyli vyhodili z jednoho překrásného zámku a nenakopli vás do zadku, protože jste miloval Kunigundu, kdyby vás nebyla dostala do drápů inkvizice, kdybyste neprošel pěšky celou Ameriku, kdybyste byl nenapíchl barona mečem, kdybyste nebyl přišel o všechny ovce z Eldoráda, nepochutnával byste si zde na citrónech a pistáciích naložených v cukru.“ „To jste řekl velmi dobře,“ odpovídal Candide, „nicméně musím obdělávat svou zahradu.“