Vyberu si z celého rozsáhlého románu dvě kapitoly, na nichž chci ukázat, v čem je Thackerayův Jarmark marnosti (Odeon Praha 1981) tak krásné dílo. Začnu dražbou majetku zkrachovalého otce Amáliina, pana Sedleye. Autor otvírá kapitolu velmi duchaplně ironickou úvahou nad takovými dražbami: „Na jednu podívanou na Jarmark marnosti chodí ruku v ruce Posměch i Útlocit; člověku se tu namanou prapodivné protiklady, hned k smíchu, hned k pláči… Každému, kdo si libuje v mravních úvahách, jistě napadlo – a sotva se do toho vžil a zahloubal, hned v něm hrklo –, že jednou dojde i na něho a pan Kladívko pak na příkaz Chuďasových pravoplatných plnomocníků odklepne konkurzní podstatu nebo na přání vykonavatelů poslední vůle veřejně vydraží knihovnu, nábytek, nádobí, šatstvo i plný sklep velejemného vína z pozůstalosti zesnulého Břichopasa.“ Něco jiného může napadat bývalého hosta u tabule zesnulého: „Hostitel byl pravda nafoukaný, ale kdopak by to nevydržel, když měl tak skvělého kuchaře; byl snad i přihlouplý, ale copak jeho víno nezpříjemnilo každou zábavu? Musíme si opatřit pár lahví jeho burgundského, ať to stojí co to stojí, kvílejí v jeho klubu pozůstalí. „Tuhle tabatěrku mám z Pracháčovy dražby,“ říká Šňupák a podává ji dokola, „je na ní jedna milenka Ludvíka XV. – hezounká, viďte – rozkošná miniatura,“ a potom se všichni rozhovoří o tom, jak mladý Pracháč utrácí.“ Tak funguje svět. Cizopasníci nejsou vylíčeni až tak ošklivě, spíše s pochopením. Ani Pracháč a Břichopas nejsou negativní figury, není tu žádný stín tragédie, ale grimasa frašky. Thackeray postupně líčí tu konkrétní dražbu, na kterou jsme spolu s ním přišli. Čtenář, znalý kontextu, cítí za vším smutek: sžil se už s rodinou Sedleyů a nyní se dovídá, že Vilém kupuje v dražený Amáliin klavír a že celá ta dražba znamená, že její otec definitivně zbankrotoval.

Kapitola dále podotkne, že Sedleyovi se nakonec museli uchýlit do prosté vilky bývalých podřízených zchudlého boháče a že Amáliina bratra to nevyrušilo z požitkářství, jak mu holdoval. K tomu je hned připojeno Rebečino rozhodnutí navštívit Amálii spolu se svým mužem, Rawdonem Crawleym: „Čtenář má, doufám, o kapitánu Crawleym a jeho ženě dobré mínění a nebude je tedy podezírat, že by je ve snu napadlo jít na návštěvu až bůhvíkam do Bloomsbury, kdyby si vzpomněli, že rodina, kterou hodlají poctít návštěvou, nejenže vyšla z módy, ale dokonce se octla na mizině, takže jim už není vůbec nic platná.“ Sarkasmus, který šlehá samotného čtenáře! A přitom bez zášti, tak jemně a kultivovaně vysloven, s takovou samozřejmou jistotou, jako by se jen řídil ctnou upřímností. Děj však opět ustupuje zkoumání a úvaze. Strategický pobyt rodinné odpůrkyně Rawdonova dědického nároku u jeho tety, jež se hněvá na synovce kvůli jeho sňatku s Rebekou, je zmíněn jako důležitý poziční fakt, který má vliv na celý vývoj příběhu, ale především je hned geniálně využit ke kratičké črtě vztahu mezi novomanželi. Rawdonovi dojde, že jeho konkurentka v boji o přízeň bohaté tety, mohla kdysi chtít sňatek mezi ním a Rebekou právě proto, aby tetu Rawdonovi odcizila. Situace je velmi ironická: Rawdon by v tomto případě měl želet hrozící ztráty obrovského jmění kvůli nerovnému sňatku s jakousi existencí Rebečina typu, ale jeho zamilovanost jej proměňuje (je pravda, že pomalu… ještě před chvílí se hlásil k tomu, že by rád zas vytáhl v kartách nějaké peníze z Jiřího) v ušlechtilého člověka. Rawdon nelituje svého sňatku a ptá se Rebeky, jak je na tom ona. Cítí, že lituje, že si ho brala jen pro tu naději v to, že bude dědit. A ona ho políbí, dokáže vyjádřit vděčnost svému nástroji, že netrucuje. Autor s neutuchajícím espritem celou situaci komentuje: „Copak to sami neznáme, jak žena zamlouvá pitomost manžela hlupáka a konejší hněv neurvalce? To lísavé rabství je nám po chuti a ještě za to ženu chválíme; a téhle povedené šalbě říkáme pravda.“

Zatímco starý Sedley kvůli nezdaru v obchodu zkrachoval a byl vyloučen z okruhu té společnosti, do níž dosud patřil, Rawdon s Rebekou žili obratně ze dluhů – Thackeray v té souvislosti opět obecně naznačuje zajímavou vlastnost Jarmarku marnosti: „Pozorujeme, jak se takový Kubík Outrata naparuje v Hyde Parku nebo jak v bryčce uhání po Pall Mallu; když jsme u něho na večeři, jídlo se podává v stříbrných mísách, hotový zázrak. „Jakpak to začalo,“ říkáme si, „a jakpak to skončí?“ – „Milý kamaráde,“ řekl mi jednou Kubík, „jsem zadlužen ve všech evropských hlavních městech.“ Jednoho dne s ním stejně bude konec, ale zatím si Kubík lebedí; každý mu rád podá ruku a na hrůzostrašné pověsti, které se o něm občas trousí, nic nedá; říká o něm, že je to dobrácký, bodrý hazardér.“ Kapitola končí několika zdánlivě banálními větami mezi Rebekou a jejím mužem: člověk je přímo vidí, jak spolu mluví, aniž by se autor snažil o podrobné popisy, dokáže naopak výborně pracovat s kontextem a jedním slovem (zde třeba slovo unyle) zvýraznit grimasu své loutky: „„Škoda že jsme si nemohli koupit nějaké stříbrné nádobí,“ dodala unyle Rebeka (BC: jde o dražbu Sedleyova majetku). „Pětadvacet zlaťáků za ten malý klavír, to byla hrůza peněz. Vybírali jsme jej pro Amálii u Broadwooda, když vychodila školu. Stál tenkrát pouhých pětatřicet.“ „Když je rodina na huntě, ten – už to mám: Osborne nejspíš dá kvinde. Tvé hezké přítelkyni z toho bude krušno u srdce, viď, Becky?“ „Však ona se z toho vykřeše,“ usmála se Becky – ujížděli a hovořili o něčem jiném.“ Z hovoru se dozvídáme pár podstatných věcí: jednak v návratu k začátku celé kapitoly zjišťujeme, že Vilém nekupoval pro Amálii jen nějaký levný vzpomínkový předmět, ale dost drahou věc, která (a to je další důležitá informace ze závěru kapitoly) má své dlouhé místo v Amáliině životě, dále je tu předzvěst budoucího fatálního rozhodnutí Jiřího otce (to stojí za povšimnutí, že ji činí zrovna Rawdon, jejž zamilovanost do Rebeky nijak neuchraňuje cynismu vůči Amálce), konečně je také zřejmé, že Rebeka sama nemá potuchy o tom, jak se ke světu staví její přítelkyně, a posuzuje ji spíše podle sebe.

To všechno a ještě mnohem víc dokáže Thackeray říct v jedné jediné kapitole (ve formátu A5 s jakýmsi standardním písmem celkem devět stran textu). Zároveň vytváří příběh a zároveň lesk jeho hran dokáže soustřeďovat do jednoho ohniska úvah. Nic nestojí samo o sobě, všechno souvisí se vším, všechno se zároveň v několika rovinách spojuje v příběh a ve sklenutou síť úvah, tvarujících v jakési jednotě reflexi člověka a společnosti.

Jako druhou ukázkovou kapitolu si vybírám z poslední části románu tu, která nese jméno Eóthen. Amálie přijímá prostřednictvím svého syna Jirky finanční dary od tchána, jenž pohrdá jejím zbankrotovaným a ovdovělým otcem tím více, čím horší svědomí vůči němu má: „Ve své samolibosti se starý Osborne rád kochal pomyšlením, že jeho někdejší konkurent, nepřítel i dobrodinec je na sklonku života tak zničen a zdeptán, že mu nezbývá než přijímat peněžitou podporu od člověka, který mu nejvíc ublížil a ukřivdil. Zbohatlík mu spílal nuzáků a občas mu něco podstrčil. Když někdy odevzdával Jiřímu peníze pro matku, hrubě a nevybíravě mu dával na srozuměnou, že jeho děd z matčiny strany je bankrotář, odkázaný na cizí dobrodiní, a že za štědře poskytovanou podporu Jan Sedley může děkovat člověku, kterému je už tak dost dlužen… To asi nebyla Amálie „náležitě hrdá“, když se uvolila brát peněžitou podporu od otcova nepřítele. S náležitou hrdostí neměla však ta nešťastnice nikdy nic společného. Odjakživa skromná a odkázaná na něčí ochranu; co dospěla v ženu nebo aspoň co se nešťastně provdala za Jiřího Osborna, byla to samá bída a nouze, každodenní strádání, hrubá slova, neoplácené vlídné úsluhy… Tisíce lidí (ponejvíce ženy) jsou odsouzeny protrpět si takovou vleklou otročinu – neplacené ošetřovatelky – nebo chcete-li, milosrdné sestry, jejichž obětavosti chybí romantika a jímavost – nikým nepolitovány se dřou, postí, bdí a trpí; a hynou povržené a neznámé.“ Jaký to kontrast mezi Osbornem a Amálií! Thackeray se ihned duchaplně pouští do obecného poučení: „Ve štěstí zůstaň, bratře, pokorný. Ber ohled na ty, kdo nemají tolik štěstí, zato tím víc zásluh. Jakápak zpupnost, vždyť tvá ctnost vyplývá jen z nedostatku pokušení, tvůj úspěch je pouhá náhoda, tvé důstojenství předkova trefa, tvůj blahobyt pouhý paskvil.“ Jak se zrovna tohle muselo číst zámožným čtenářům pokrytecké a sociálně rozštěpené společnosti Británie devatenáctého století? Thackeray přistihuje a svým ostrým světlem oslepuje šeď bažiny lidských lží a polopravd. Na druhé straně se nedokáže ve svých úvahách o Amálii odtrhnout od zaujetí její svatostí, takže už není tak stručný a výstižný jako obvykle, ale lze pozorovat jeho hluboké nadšení pro figurku, jak si ji vymodeloval.

Za Amálií pospíchá milující Vilém Dobbin: „Lomcovala jím, chudákem, zimnice; co se před svými ošetřovateli nablouznil o Amálii. Ve světlých okamžicích se trudil tím, že ji už nespatří. Myslel, že mu odbila poslední hodinka; ve vší vážnosti se chystal na svůj skon: dal do pořádku světské záležitosti a celé skrovné jmění odkázal těm, jimž nejvíc přál. Za svědka při posledním pořízení si vzal přítele, u něhož byl ubytován. Přál si, aby ho pochovali s prstencem kaštanových vlasů, který nosí na krku; po pravdě řečeno, dostal jej v Bruselu od Amáliiny komorné, když po smrti Jiřího Osborna na pláni Mont St. Jean mladou vdovu schvátila zimnice a ustřihli jí vlasy.“ Myslím, že tohle není laciná romantika… v tu se příběh promění až se šťastným koncem. Zatím je ale postavení Vilémovo tragické a spolu i hluboce ironické, jak to ostatně v životě bývá. Vilém na své službě v koloniích nosí vlasy té, kterou miluje, kterou z lásky k ní pomohl provdat za jiného a která teď teskní nikoli po Vilémovi, o jeho lásce ostatně vůbec neví, nýbrž po svém manželovi, jenž ji nikdy opravdu nemiloval. Ba Amálie ani netuší, že si Vilém někdy vzal její vlasy. Není v tom nějaký jednoduchý omyl, aby jej stačilo objevit k celkovému vyřešení situace: Amálie i Vilém mají svou historii, svou lásku a svou opravdovost, s ničím z toho se nedá jen tak hýbat ke spokojenosti obou z nich.

Vilém cestuje z kolonií do Anglie spolu s Josefem Sedleyem, Amáliiným otylým a netečným bratrem. Thackeray hned využívá příležitost ironizovat na Pepíkův účet: „Snídal v kajutě, a než se vydal na záď, vždycky se naparádil, jako by měl jít do Bond Street nebo na kalkatské dostihy. Za sluhu měl domorodce, ten mu lokajoval a nosil dýmku; na turbanu nosil stříbrný znak Sedleyů. Těžký život měl ten orientální rab pod despocií Pepíka Sedleyho. Pepík byl žensky marnivý a s oblékáním si vyhrál jako nějaká odkvétající kráska. Mladičtí cestující, mladý Chaffers od 150tého a maličký Ricketts, který se po třetí zimnici vracel domů, u stolu v kajutě na něm loudili, aby jim vyprávěl báchorky o tom, jak hrdinsky bojoval s tygry a s Napoleonem (BC: Josef Sedley byl přitom extrémně zbabělý v každém ohledu!). Přímo nepřekonatelný byl u císařovy hrobky v Longwoodu; oběma pánům i lodním důstojníkům (major Dobbin se vycházky nezúčastnil) vylíčil celou bitvu u Waterloo, a málem prohlásil, že nebýt jeho, Pepíka Sedleyho, Napoleon se na Svaté Heleně jakživ neoctl.

Pepík se pro Viléma, již letitého, ale stále zamilovaného muže (není v tom ohledu nešťastná láska, která přežije neštěstí a vytrvá, lepší než ta šťastná?), stal cestou k Amálii: „Lísal se k Pepíkovi Sedleymu, podkuřoval mu, pochleboval, lichotil tak houževnatě a vroucně, že si to snad ani sám neuvědomoval; snad si ten, kdo má neprovdanou sestru nebo dokonce dceru, vzpomene, jakou přehnanou srdečnost projevují páni k příbuzným mužského rodu, když si u nich namlouvají ženskou; právě tak licoměrně i počínal i šibal Dobbin.“ Ano, Vilém přímo ožívá a objevuje se v něm nová nespoutaná životní síla, když se dozvídá (o čemž byl dosud v nejistotě) z listů, které Amálie psala bratrovi, že se dosud nevdala. Jenže právě tu kapitola, shrnující kontrast mezi starým Osbornem a Amálií a také otevírající Vilémovým příjezdem novou komnatu románu, končí. Já sám za sebe doufám, že jsem čtenáře dosti navnadil.