Za jednoho z prvních florentských básníků bývá považován Ciacco dell´Anguillaia, který žil počátkem 13. stol. a jehož tzv. contrasti znamenají v dějinách italské poezie přechod od školy sicilské ke škole toskánské. Contrasto je dialogická báseň mezi dívkou a jejím ctitelem. Typickým příkladem je dílko Spanilý drahokame, které je od Ciacca a zachovalo se (Italská renesanční lyrika, Mladá fronta Praha 1964). Báseň je složena z devíti osmiveršových strof, které nejsou zcela rýmované. Verše jsou krátké (6 a 7 slabik). Při četbě cítíme lidovost, melodie je prozaická, umění občas neohrabané. Obsah je hravý, nevážný, venkovský, s čímž kontrastuje mnoho vznešených přirovnání. Ale je to sotva zesměšňování sicilské kultivovanosti, spíš jde o její první recepci v původně jednoduché florentské kultuře. Ctitel venkovskou dívku nazývá drahokamem a volá ji sobě na pomoc, přičemž jeho volání nezní vůbec vážně: zní to jako výzva k rozmarným hrátkám lásky. Muž se neostýchá vzývat k dosažení svého cíle Boha a nazývat se rabem „své paní“, jak začne brzy dívku oslovovat (přičemž přejde k vykání). Dívka nemá porozumění pro lichotivé srovnání s drahokamem a posílá ctitele hledat drahokamy na dno moře. Ten říká: zahynu láskou k vám. A ona: jestliže umřeš, dám za tebe (jako jiné paní) sloužit mši. Zbožnost ctitele není velká: co mi pomohou mše, ty mrtvého nevzbudí. Pozemský život je pro něj víc než posmrtný. Přechází pak až ve zbožňování dívky, když říká, že svůj život dostal od ní do léna. Poznáváme (zprostředkovaný nejspíš Sicílií) vliv Provence a arabského východu. Odpor dívky se náhle zlomí; říká ctiteli, že umí mluvit „tak odevzdaně“ a „tak pěkně“, že je přesvědčena, že ji má z duše rád. Jen ať poví, co chce. Oba v skrytu přece chtějí totéž, rituál byl odbyt – ctitel v poslední sloce ušlechtile říká, že nechce hrady ani zlato, ale ustrnutí Lásky. Láska s velkým „L“ vstoupila do Toskány a sotva (nejen?) v této básni znamená něco jiného než soulož.

Kultivovanější poezie se ve Florencii objevuje až s tzv. toskánskou školou, mezi jejíž představitele patří Compiuta Donzella (což italsky znamená „dokonalá básnířka“). Není jasné, kdo se pod tímto jménem vlastně skrývá, a jestli to není třeba dokonce muž. O této osobě víme, že působila v druhé polovině třináctého století, a máme od ní zachovány tři sonety (ib.). Zmiňme se o dvou z nich. První (Když na jaře svět začne rozkvétat) nejprve ve čtyřverších evokuje atmosféru idealizované jarní zahrady a touhy po lásce, kterou probouzí. Svět kvete, zamilované dvojice vycházejí do zahrad, „ve kterých znovu sladce pějí ptáci“. Kdo dosud lásku nepoznal, začne sloužit své paní; ale poslední verš druhého čtyřverší náladu rychle mění: „jenom já musím naříkat a toužit“. První trojverší bolest rozvádí: dívku sužuje otec, který ji chce provdat proti její vůli. Konec sonetu tvoří lapidární konstatování, že autorka se už nemůže radovat, což rozvádí takto: „a nic mě netěší v tom moři běd – / ani ten rozpučelý list a květ“. Báseň je melodická, zručně udělaná a přitom duchem prostá, hlavně však působí realisticky. Idealizovaný obraz zahrady i dvoření tehdejší mladé, kultivované dívce jistě často vytanul. Taktéž odpor k vynuceným vdavkám, ale bez srdceryvné vášně, a poté bolestná, realistická smířenost. Jednoduše popsaná událost všedního života duše. Druhý sonet (Chci nechat svět a sloužit už jen Bohu) je vlastně produktem situace vylíčené v tom prvním. Více v něm cítíme člověka, méně umění. Mohl by to být klidně záznam do deníku. Lidově, jasně a přitom zručně vyslovuje Compiuta svůj vztek na svět, který je marný, podlý, zlý – má ho už dost a „chce se odříct muže“. Svět jí nedal, co chtěla a potřebovala, vidí ho tedy negativně, cítíme, že její žehrání na svět je povrchní, nepramení z náboženského prožitku, ale spontánně ze zklamání. Je to opět všední okamžik psychiky tehdejší dívky. Půjde raději do kláštera, než by se špatně vdala. Neodpustí si pózu pohrdání lidmi, kteří se (prý) chlubí zlem. Ale poslední trojverší ukazuje, že básnířka není tak pevně odhodlána k svému činu. Otec ji v tom brání. Čím? Nechává tajemstvím, komu chce dívku dát. Za tím je skryto ono příliš lidské: a co kdyby ten ženich nakonec nebyl tak špatný (lepší než klášter)?

Jiným florentským básníkem sonetů, o němž víme, je Bondie Dietaiuti, který žil asi v 1. pol. 13. stol. Psal pod vlivem Jacopa da Lentino a my se zmíníme o jeho sonetu Když se vzduch zjara rozzáří a svítí (ib.). Námět je analogický prvnímu sonetu Compiuty. První dvě čtyřverší líčí krásu jarní přírody: je tu větší lehkost, víc obrazů, bohatost fantazie, také je tento sonet melodičtější. Obě trojverší pak mluví o tom, že se básník souží tím, že ho jeho paní „pyšně opomíjí“, mučí ho štěstí ostatních, smuten vidí pučení jara. Ta slova nezní ale upřímně a zdá se, že Dietaiuti psal mnohem méně ze sebe než Compiuta. U ní je to deník, u něj fasáda.

Nesmíme si představovat, že toskánskou školu vytvářeli pouze tito dva básníci, ve skutečnosti tu bylo obrovské množství básníků a veršovců. Stále více se prosazoval konvenční a neživotný trubadúrský obsah nám známý z Provence. V komunální Itálii se ovšem rytířství mohlo těžko vnitřně uchytit, proto tu je vzdálenost obsahu trubadúrských zpěvů od života cítit zvláště silně. Skutečný vývoj šel jiným směrem než davy trubadúrů. První (netypičtější) směr představuje Jacopo da Leona, toskánský básník zemřelý někdy po roce 1266. Máme od něho zachovány dva sonety. Už název jednoho z nich Láska mě vraždí! – Pročpak? – Miluji! (ib.) ukazuje staccato jeho verše. Je to stručný, obtížně srozumitelný (v krátkých a často holých větách) dialog dvou lidí. Působí disonantním, drsným dojmem. Jeden z mluvčích je milovník jakési dámy, říká: mám rád jenom ji, učiň, ať mne chce; sloužím jí, ale nezná ještě cit; bude to však jiné, až ochutná lásku. Poslední dvě trojverší jsou dosti nejasná. Dávají nejspíš velmi stručně sarkastický návod, jak dívku naučit lásce. Milovníkovi je říkáno: už ti padla do tenat! Ten na to: ale to bych chtěl. Ozve se: máš peníze? Milovník: na co peníze? Odpověď: chce nejdřív, abys hořel k ní. Výsledkem je, že milovník zakřičí: už se nebrání! Jinými slovy: kup si lásku. Tento hlučný, deziluzivní, sardonický, vulgární realismus je tedy jedním typem poezie epochy komun a nalezneme ho zčásti také u Danta.

Nejvýznamnějším zástupcem tohoto typu poezie je však Cecco Angiolieri, který se narodil v Sieně kolem roku 1260 – a umřel pravděpodobně tamtéž roku 1312. Přestože se mu nejspíš dostalo spořádané výchovy, jeho domovem se stal svět hospod, hazardu a nevěstek. Ten je přinejmenším námětem půldruhé stovky sonetů (ib.), které se po něm zachovaly. Jeho poezie byla rozšířená a oblíbená, vyznačuje se ironií, otevřeností, nadsázkou a výsměchem. Má vervu a plnost, zasahuje s lehkostí a ostrým výrazem. Některé ze sonetů představují staccato dialog podobný jako u jeho předchůdce. Ten Ceccův je snad o poznání volnější, plynulejší a srozumitelnější, v každém případě myšlenkově hlubší. V sonetu Lidičky, honem, honem na ulici! volá milenec lidi na ulici, že byl okraden. Jeho vážnost je hned snížena tím, že ho kdosi osloví: a co je, lotře? Kým byl okraden? Prý jednou falešnicí. Náhodný známý radí: vezmi na ni dýku! Milenec odpoví: to bych radši umřel! Co na to říct? Odpověď zní takto: nešťastníku, vždyť tys i slepý! Následuje první trojverší, zde známý mizí ze scény a nastupuje milenka: „teď jsi to slyšel, to ti snad už stačí!“ Milenec chabě chce, aby se přiznala ke krádeži, ona však na něj: „jdi už radši!“ On jde „zaplakat nad tím vším“. Milenka ho vyprovází: ať tě stihnou svrab a neštovice! A sonet končí otázkou: „kdo je tím vinen?“ Milenec ji klade, milenka odpovídá: „k čertu, co já vím?“ Nejde tu pochopitelně o krádež, ale o partnerskou hádku, která je podána realisticky, s nadhledem a budí úsměv. Co je tu myšleno vážně? Možná určitá misogynie: žena je tu vykreslena bez iluzí, spíš se záměrem jí nepřidat: je poněkud bezcitná a rázně jednoduchá. Podobně vyznívá sonet „Becchino, moje!“ „Cecco, ale kdež!“ a další jiné. Když Cecco mluví o lásce v sonetech, jako je Běda, ta láska je tak špatný vůdce či Takový smutek, takový mám žal, čteme verše kultivované, podobné „vyšší“ poezii, ale mnohem méně živé, chudší, mdlejší. Schází tu veselost, převládá deziluze, odpor k lásce a k ženě: v prvním sonetu se autor diví, jak jeho paní, ač vypadá jak růže, dovede mít v sobě „tolik špatnosti“ – v druhém říká, že jeho štěstí či soužení je pro ni míň než smítko, a sesílá na ni mor. Jaký je tedy asi Ceccův postoj k lásce? Nejspíše si s ní nedělal hlavu, viděl ji s veselou ironií nebo s misogynským odporem.

Další důležitou skupinou Ceccových sonetů jsou ty o penězích a o bídě. Zde je jeho realismus už spíše sardonický, i když furiantský tón se neztrácí. V sonetu Kdo v tomhle světě nemáš troníka ukazuje, co všechno zmohou peníze. V sonetu Nejhorší bída zve mě synkem svým líčí svůj bídný život, ale snad i s jakousi hrdostí, pocitem vlastní identity, vyrovnanosti a dokonce radosti z peprností. Jisté rozpaky asi ucítíme nad sonety Kdybych byl oheň, zapálil bych svět a Jen nad tři věci mi nic neznamená. V prvním autor sám sebe vidí jako oheň, vítr, příval vody, jako císaře – a chce zničit svět, popravit poddané. Tón veršů je však, jako u Cecca všude, lehký, životný, nevážný. Cecco se nevidí jen v oněch úlohách, ale třeba i jako papež: „kdybych byl papež, ach, to bych se smál, / to by se měli všichni křesťané“. Asi tím myslí, že by si užíval a zrušil katolickou morálku pro všechny. Kdyby byl smrt, zabil by otce i matku – ale že je Ceccem (tak sonet končí): „sám bych si všechny krásné ženy vzal / a ošklivé těm druhým ponechal“. Vyložit tento sonet je obtížné. Domnívám se, že je plodem záchvatu zlosti, který na konci polevil. Slova o vraždě otce i matky jsou prostě nadávkou a spolu celé to negativistické vyznění, vždyť takhle funguje zakletí dodneška. V druhém sonetu proklamuje, že mu je nad vše krčma, vrchcáby (druh tehdejšího hazardu) a žena (ne ta či ta, nýbrž spíše ve smyslu prostopášnosti) – jenže na to prý často nemá peníze, pak láteří a sténá. Napadá ho, že by nebylo od věci, kdyby někdo zabil jeho otce (dědictví) – avšak myšlenka hned přechází ve furiantskou stížnost, že z otce dostat peníze je nemožnější, „než vymluvit si tele z jalovice“. V sonetu Becchinu popíral jsem napořád cítíme určitou reflexi výstřelků proti Becchině (asi jeho reálná družka, nezdá se, že člověk jako Cecco psal iluzím, když nepíše o iluzích), otci a matce, provedenou ovšem ve stále stejném furiantském tónu. Dozvídáme se, že jeho výstřelky měly být vtip (tehdejší svět byl tvrdý!), ale že se už omrzely. Chce říci ale něco „krasodušné duši“, něco vážného. Co to je? Píše, že by se vztekl nad (jak bychom dnes řekli) sociální nespravedlností. V oslovení právě krasodušné duše cítíme ironii na adresu básníků vysokého slohu, kteří stále filozofovali, psali o ideálních ženách atp., ale vykořisťování a hrůzy bídy si nevšímali. Cecco překonal své kolegy ve dvou zásadních věcech: a) píše o sobě s naprostou otevřeností, přitom dovede skvěle a prostě vystihnout, co chce říci – b) jeho poezie má smysl pro realitu a sociální problematiku.

Druhý proud poezie epochy komun představuje Jacopone da Todi (vlastním jménem Giacomo dei Benedetti), který byl urozeného původu a narodil se po roce 1230. Roku 1268 pod dojmem smrti své ženy prožívá náboženskou krizi – rozdá majetek a deset let žije jako poustevník. Roku 1278 vstupuje do františkánského řádu. Z politických důvodů byl krutě vězněn Bonifácem VIII. a roku 1306 po rehabilitaci Benediktem XI umírá. Jeho obsáhlé dílo tvoří hlavně moralistické, náboženské a satirické laudi. Jacopone je vzdálený poezii provensálského typu, nedbá o umění, není teologem ani filozofem – světem jeho básní je prostá, lidově vroucí zbožnost, dynamický, mnohotvárný náboženský cit. Boha, Pannu Marii (k níž se obrací obzvláště), anděly, svaté líčí s velkou důvěrností, domáckostí, také s bohatou fantazií. Jeho verš často připomíná lidové kázání, je hrbolatý, neumělý, ale má kadenci a upřímnost. Rýmy, ačkoli v básni jsou přítomné, nejde často cítit. Jedna z básní oslovuje Pannu Marii v meditaci nad jejími pocity, které musela mít, když porodila Ježíška. Daří se mu obdivuhodně přirozeně vystihnout intimitu a radost mateřství. Někdy se mu však povedou i verše velké umělecké krásy, verše melodické a sugestivní. A jako dovede líčit krásu či něhu, dovede také energicky, kazatelsky a přitom s uměleckou snadností básníka mluvit o pekle a jeho hrůzách. Známy jsou Jacoponovy moralistické průpovědi – ty shromáždil v jedné ze svých básní. Jako příklad takové průpovědi může sloužit následující dvojverší (srv. F. De Sanctis: Dějiny italské literatury, SNKLHU Praha 1959): „místům, kde je nebezpečno, / raději se vyhni sám!“ Celá zmíněná báseň je složena z takovýchto celkem triviálních průpovědí, které jsou řazeny často jen mechanicky a bez spojitosti za sebou.