Hra Strašidla předznamenala obrat v Ibsenově tvorbě, obrat k člověku, ke složitosti a niternosti lidského údělu, obrat k básnivé reflexi bez pouček. Nemůžeme ale mluvit o tom, že by se vznesl, že by se odlepil od prozaické danosti, spíše se jen zastavuje na svých toulkách prozaičností a nahlíží do koutů, podá črtu a jde dál. Nezapomene být při tom sentimentální, obratný a docela strhující. Tím, že Ibsen nedokáže nehrát na efekt, že se nedokáže dát unést svou fantazií, tím hry ovšem kazí a třeba z Paní z námoří dělá pouhý morálně naučný román do kapsy. Já bych se chtěl zaměřit v následujících krátkých úvahách jen na Divokou kachnu a Rosmersholm (podobně by se dalo hovořit také o Eyolfkovi či o Johnu Gabrieli Borkmanovi).

Divoká kachna (Henrik Ibsen: Hry IV, SNKLHU Praha 1959) vyšla v listopadu roku 1884 a setkala se v Dánku, zejména však ve Francii a Itálii s docela chladným přijetím. Teprve později byla doceněna a nezřídka považována za vrchol Ibsenovy tvorby vůbec. Děj hry je spletitý, má však základní ibsenovské konstanty: temná minulost, povrchní manželství, ekonomická nouze a silná ženská postava. Objevuje se tu ovšem i později často variovaný motiv neschopného snílka, jako by typ Nořina manžela byl zkroucen do karikatury Branda, mladý Ekdal si nicméně získává určité pochopení tím, jak se stará o svého otce, kterého stihla společenská křivda a v důsledku toho bída. Právě starý Ekdal a jeho vnučka Hedvika (žádné malé dítě, má asi čtrnáct let) jsou ale centrem hry. Mají na půdě nuzného bytu, v němž žije mladý Ekdal se svou ženou Ginou, svůj svět: domácí zvířectvo a zraněnou divokou kachnu. Hedvičin děda si tam chodí hrát na lov a střílí drůbež. Tento niterný svět, který v zuboženosti rodinné existence Ekdalových působí značně melancholicky, výrazně převyšuje vše ostatní, to reálné, co se ve hře naskýtá: osamocenost továrníka Werla, prázdnota života boháčů, tupý idealismus Werlova syna Gregerse nebo Ginin (Hedvičina matka) beznadějný boj o snesitelný život. Zajímavé na Divoké kachně je mimo jiné Ibsenovo odhodlání vsunout do hry opilce, kteří komentují postavy a události jaksi z nadhledu, čímž se ruší hegemonie děje a celkový obraz rozostřují.

Postava snivé, čisté a zároveň vitální Hedviky se Ibsenovi velmi povedla. Bernickův syn a stejně tak později Eyolfek jsou proti Hedvice pouhé stíny. Tragédie Hedvičina spočívá v hlubokém porušení rodinného klimatu, jež je způsobeno selháním jejího otce, postaveného před otázku po minulosti vlastní ženy, před otázku konfrontace abstraktních morálních hodnot a společenských vztahů s konkrétní realitou lásky. Hedvičina sebevražda (neboť jinak si její smrt lze sotva vysvětlit) má podle mne i hlubší smysl, je totiž krajní věrností svému světu, své kachně, kterou původně chtěla pro otce obětovat. Kontrast mezi smysluplností Hedvičina světa a absurditou všeho ostatního vystupuje zřetelně v samém závěru, kdy si její otec naříká na osud, jenž mu nedal možnost říci své dceři ještě před smrtí aspoň to, že ji má rád. Vidí před sebou tu konečnou nemožnost napravit své křivdy vůči ní, a tak nazírá sám sebe ve své nahotě a vlastně i prázdnotu všeho pouze horizontálního. Hedvika ovšem, na rozdíl od ně, vítězí nad světem a potvrzuje tragickou smysluplnost toho, proč žila, o čem snila, co milovala.

Rosmersholm vyšel dva roky po Divoké kachně a představuje ústup k pesimismu a k osudové předurčenosti. Základním rámcem hry je spor o tradice mezi Rosmerem a bratrem jeho tragicky zemřelé ženy Krollem. Oba představují venkovskou elitu a oba spolu objevují dávná tajemství rodinné minulosti. Nad rodem Rosmerů se vznáší přízrak úpadku, ba smrti. Je tu sice mladistvý elán jeho posledního výhonku, elán žít svobodný, čestný život podle sebe, vzít si za ženu milovanou Rebeku, která sloužila paní Rosmerové za posledních dnů jejího života. Ale ve skutečnosti je Rosmer malátný, neschopný opravdu žít – a Rebeka se ukazuje jako všehoschopná na své cestě za životním štěstím. Libá představa autentické existence se tu rozpadá na dva rozkladné směry, přičemž ani politické novotářství není Ibsenem zachyceno jako něco, co má nadějnou budoucnost. Společná sebevražda Rosmera a Rebeky, skutek, jímž má ona dokázat jemu, že ho opravdu miluje a že své strašným způsobem dobyté štěstí dokáže obětovat, dovršuje pochmurnou atmosféru hry v podivném nihilismu. Konkrétní osudy dvou lidí se v Rosmersholmu vymykají všemu plánovanému, přehlednému horizontálnímu bytí a dosvědčují jeho marnost. Podobně vyznívá i John Gabriel Borkman či Eyolfek. Ibsen cítí, že za tím vším, co dosud ve svých hrách zahlédl, musí být ještě něco mnohem většího, ale nikdy k tomu nedospěl. Rosmersholm i ostatní básnivé hry stojí na samém prahu, ale ještě ne uvnitř – a proto se Ibsen nikdy nemůže vyrovnat vrcholnému Shakespearovi.

Drama v jedenadvacátém stoletím by práh, o němž mluvím, mělo překročit, chce-li se stát víc než jen polovičatou básnivou meditací o lidském údělu.