Zná trochu tuhle provincii

Zná trochu tuhle provincii Vesmíru,

někdy rozpálenou sluncem,

jindy pod přívaly sněhů,

vždy skrze smysly do mozku,

někde tam v temnotách ve slova

a slova skrz ústa zpátky do prostoru.

Zná trochu tuhle provincii Vesmíru,

nepodobá se ničemu

a vůbec už ne slovům…

Proč se říkat?

S trochou úsilí mohl donutit pár bližních,

aby jeho ubývání

četli jako napínavý román.

Někdy se dokonce dětinsky radoval,

že právě tohle je způsob, jak vydržet

vnucený život: být si tragicky velkým

hrdinou, tahat se z bahna netečné reality

do úrovně, kde se produkuje smysl.

A pak tu byl také jazyk

a jeho špinavá hra:

Říkal třeba „chtíč“

– a oni rozuměli „láska“,

pak nejistě zkoušel „já“

– a oni slyšeli „ikona“,

anebo napsal „cesta“

– a oni se těšili, že budou číst

recepty nějaké, návody k použití.

No a tak dál, to jen pro příklad.

Interpretace si prostě bujely

a nebyl způsob, jak to zastavit.

Takže ty postavy,

jež se svým jménem a podobenkou

vkládal do myslí ostatních,

mu bleskurychle unikaly,

urvané z řetězu si dělaly co chtěly.

A když s nimi po čase

býval konfrontován,

nepoznával je: ta nedorozumění

často byla humorná,

mnohokrát je trpce oplakával.

Tak proč se říkat?

A ještě ke všemu tušil,

že se do smrti nevyhrabe z mýtů,

že rozkrýt iluzi může jen

ve jménu iluze nové.

Tak proč se říkat? K čemu

bolestivě křižovat vnitřnostmi

a množit své neplatné podoby?

Jestliže však váhal, zda má začít

s otrockou službou nemocnému egu,

také si lhal – už dávno začal:

Schoulenec se probudil,

dělá opatrné krůčky,

a plaše zkoumá čerstvé já

s mým jménem a podobenkou…

Tváří v tvář tomuto slunci

I.

Čí obal se to choulí

v koutku mimo proudy

takzvaného života?

Choulí se choulí ta schrána,

hlavu mezi ramenama,

neboť se malinko bojí.

Pořád.

„Něco se stalo, je to snad porucha?

Co k radosti bylo určeno, k oslavě světla,

v temnotě dlí a zoufá,“ šeptají ústa té schrány.

Nevybíral místo ani čas,

nevolil roli oběti

v příběhu pozvolné vraždy, v dramatu ubývání,

a přesto je nucen ji hrát,

zatímco v nechutné alianci

s hlínou a prachem ví tělo to svoje:

hádání s duší neprohraje.

II.

Podvečer. Barevně a zdobně zmírá

slunce v objetí velehor.

A místo poklekání-díkůvzdání klišé,

ne modlitby – jalové příměry a vzdechy,

co jiného, když posvátno vyhnali

do mozku koutů zasutých?

Skupinka klesá do vlídného sedla

za cinkotu nenáročné konverzace.

A v chřípí podzim, vzkaz spadaného listoví:

i těla překrásná jak chrámy rozpadnou se v prach.

Schoulený náhle ví:

tváří v tvář tomuto Slunci,

z miliónů jedinému,

bude pět chválu Přírodě,

přestože právě ona jednou oblékne mu

hnilobný šat zániku...

Na první pohled

Viselo ve vzduchu, úplně všude,

zlověstný soumrak v lila

na třídě plivanců, kurev, spěchu.

Vteřina Lva trvala celé věky,

zdálo se, že nevezme konce.

A přece byl konec tak blízko: zlo

probublávalo na povrch

a z jemných znamení, detailů přehlížených

smála se milenka zkáza...

Trhlinou ve světě uviděl´s svět:

Na první pohled vypadalo peklo

jak milá modrobílá koule

plující v blízkosti Hvězdy...

Jak zvoní hrany

Prominentní vězeň času:

volný pohyb, v okolí smyslů

přelíbezné krajiny.

A z toho nádherného tady

urputně strkal mysl tam,

do tichého prázdna bez přívlastků.

Jeden z mnoha: ohraničovali,

aby dokázali uchopit,

ale jen co opsali kruh,

prostor konečného smyslu, kam

mohli začít vnášet řád,

už toužili spíš znát,

co je vně.

Prominentní vězeň času,

to z vlastní vůle vědomí

zraňoval hranou tady – tam,

z pestrého plynutí ustavičně vtahován

do nehybné šedi bez tvarů a dějů…

Byla to jeho písnička

nikdo ho nenutil, aby ji hrál:

Tam a tady, tady a tam,

jak klíčem k záhadám,

tak bezúčelnou zbraní,

tady tam tady tam tady tam

– tak zvoní hrany…

Od začátku nebylo jasné

Od začátku nebylo jasné,

zda mozek realitu vnímá,

nebo produkuje.

Tak či onak: než pochopíš,

co ti to vlastně táhne hlavou

už splýváš s bohem,

jehož jméno je Tma.

Něco mu říkaly

Strmost stromů, chrámů a domů.

Slunná zákoutí jeseně,

detaily v chůzi žen, nevýslovné

obrysy šíjí a ňader,

(když dočasně smrt bydlí jinde).

Anebo úvozy, mosty ke hvězdám,

čekatelé závějí,

a příběhy lásky, které snil,

příběhy lásky, jež prožil,

setkání v obzoru třešňovém,

kde končil čas, kde těla se stávala polibkem,

vrcholky hor hořící purpurem

a údolí s oborohy na lukách,

voda, hlína, písek, prach,

sloupky dýmu z osad pod sněhem...

A rozum, který povznáší a sráží,

a srdce, které povznáší a sráží,

a tělo...

Mluvily obrazy, pocity, zvuky,

věci obrovské i zcela malé,

drobnosti zdánlivě bezvýznamné,

mluvily krajiny, hvězdy a ohně,

mluvilo Nebe a mluvila Země...

Něco podstatného říkaly,

něco mu říkaly a on

začínal šílet z lomozu toho ticha.

Čím víc poznával...

Čím víc poznával, tím méně věděl.

Skutečnost kluzká jak vnitřnosti ryby.

Schoulený cítil její faleš,

zdálo se, že stačí větší rozběh

a hradba z jevů bude proražena.

Ano, co bylo skutečné, bylo zdánlivé,

a zdánlivé jediné skutečně jsoucí.

Vypadalo to, že stačí rozmáchlejší gesto,

kulisa se protrhne a bude vidět…

jiná kulisa.

Pro zdánlivé zástupy připraven

zdánlivý chřtán smrti,

pravdivý jak břitva, jako halucinace.

I Schoulený tam kráčí,

kolem něj dál plyne krajina,

andělská tvář masového vraha.

Při pádu na zem

Při pádu na zem se bezpochyby zraní

a budou tvrdit, že kamení jest,

své oděrky pak vydávat za důkaz

existence světa.

Nikdo však opravdu neví,

co se kde zdá, komu a čemu,

kde pramení sen a kudy proudí.

A možná, že skutečnost

není udělaná z věcí,

jak jsme si mysleli. Ostatně:

ani na tomhle nesejde,

neboť „věci“, „zdání“ a „přízraky“

jsou jména. Jen jména

jak stvořená k hře Škatulata hejbejte se!

V hlavě?

Znaven již věčnou dumou nad tím,

jaké že rány svět mu připravuje,

vzpomněl si, že úhel pohledu

ustavuje realitu samu.

Ano, byla to iluze útěků

smrtelnému nebezpečí zvenčí

a zdroj hrůzy

nosil jsem neustále s sebou.

I deklamoval:

„Proč si nezbudovat domov

právě v hlavě?“ a prozářil

své činy světlem radosti.

A taky vnímal.

Nepřetržitě,

neodvolatelně:

obrazy se mu vkrádaly do paměti,

některé k nepotřebě,

jiné pro potěchu,

další aby vytasily drápy

v okamžik slabosti,

v nejméně vhodné chvíli...

A neví

Dobrá, neví co se sebou,

ale co s dvousečným světem?

Už chápe, že když říká „pravda“,

pravda tohoto světa,

může si představit azurové nebe,

ztepilé osiky, vlídné slunce,

listí líc stříbro, rub čarovná zeleň.

Může si představit transfuzi krve,

lásku, dar a nezištnou oběť.

A také si může představit

kamenování těhotné dívky,

žhavý drát v očích bratra-rivala,

„náhodné“ uhoření chudé snachy,

koncentrák, yperit, genocidu na zakázku.

Vždy pro prachy, prestiž a moc,

často v rouškách spásných ideálů…

Takže co se sebou

a vztahem k dvousečnému světu?

Po vzoru větších chutná manichejské jedy

a neví, neví, neví…

Najít kód

Chci na ta přijít, nějak se rozšifrovat.

Najít kód… A napsat se znova!

Ani ta nejryzejší poezie

Ani ta nejryzejší poezie

nemůže vykoupit vezdejší bolest;

i kdyby ústy básníka

sám Bůhňáký promlouval,

nezbaví ho prosté touhy

žít v radosti a mlčky,

či z nebytí sem vůbec nepřijít.

Nad planetou pokálenou žvástem,

který nic neříká (jen ukrátit lhůtu,

s úsměvem se vyhnout sobě sám)

souhvězdí Octavio, Mario a Czesław

zářící na nebi jinak prázdném.

Skutečnost smrsklá do snůšky pojmů

Skutečnost smrsklá do snůšky pojmů,

nevěstí nic dobrého, říkal si, když poprvé

uviděl svítání nad oceánem,

když úžas, žádaje o slova,

žádal vlastní zmrzačení.

Vše, čeho se slovem dotkl,

přestávalo být sebou

a měnilo se v účelovou lež,

v děvku k čemukoli svolnou.

Z druhé strany, ze světa bez významů,

z konečně pravdivého světa,

šklebila se nicota.

Je tedy žádoucí zastavit to nutkání

neustále žvanit? ptá se Schoulený, jenž ví,

že jeho nejpravdivější verš,

lyrické já bez příkras a stylizací

napíšou červi.

Rozhlédl se.

Slunce zbledlo a začínalo hřát,

družina přátel skotačila po pláži,

sbírali oblázky, lastury, největším hitem

byl modrý rosol chcíplé medúzy.

Lidé

Popel z Rozumu cpali do sudů

a schovávali po sklepeních

(mohl by se v zimě hodit na chodníky).

Jenže intuice již také selhávala

v kosmické hlubině lhostejnosti...

Nezbývalo

než držet tlamy

a titěrně se hemžit.

Na zbylých místech

Jak kdyby tohle nádraží

bylo středem světa,

místem bizarního smyslu

v čase (a oběma směry).

Vesmír náš řízen smutkem: snad

život pro tento okamžik,

chladnoucí káva a z kuchyně smrad

- nejskutečnější my.

Dotkneš se ruky, řekneš: „Miláčku,

posledních pár dní má podobu

prostého štěstí tady na zemi,

co jindy zatvrzele schováváš

za temnou hradbou svého myšlení.“

„Ano“ –

na zbylých místech stolku pro čtyři

seděla s námi Smrt,

hlídala čas za našimi zády

a chvílemi se pousmála...

Říkám ti Schoulený

Říkám ti Schoulený,

jsi ten, který stojí

ve vichru doktrín,

trpně sunut vteřinami

k bezčasí.

Možná máš ve sklepě mozku

místo příčinu a den

svého bezejmenného konce,

možná máš v kryptách paměti

mučivou vzpomínku na Eden.

Říkáš Nutně potřebuji

uvěřit v ňákéhoboha,

pochopit poselství,

nabídnout duši

a přijmout dary blaženosti:

Chceš oči, které uvidí...

Co uvidí?

Hloubku propasti?

chceš uši, které uslyší...

Co uslyší?

Dech smrtky po levoboku?

a jazyk, který vypoví...

Nevýslovné ticho

pod vřavou prázdnoty?

– stále ten hoch, co za letních veder

klacíkem píchá do vosích hnízd.

Žihadlo nedostaneš. Tentokrát ne -

neznámo vymlčí do hlavy důlek...

žihadlo nedostaneš,

pláč bolesti se nespustí,

úlevné „Aha“ nedostaví,

máma nepofouká.

Takže ta naivní přání,

jež si pleteš s transcendecí

- také naivní,

neboť i ona jest výplodem mozků,

a tedy z tohoto světa...

Jsi jen Ten,

Který Stojí,

hlavou ukazuješ do nebe,

k zemi přibíjen pyjem.

Jeden život

Tlačil před sebou svůj osud,

neboť se cítil poučen a věřil,

že je to moudřejší,

než mu unikat.

Z cesty pečlivě odstraňoval

pasti snů, nástrahy tužeb,

lákavé odbočky ke hvězdám

a srdce mu pomalu usychalo.

Tlačil před sebou svůj osud,

neboť znal příběhy a věděl,

že je poctivější

stavět se mu čelem.

Nepovolil si uhnout ani zastavit,

pochybnost z mysli vyhnal,

a časem si dokonce břemeno

trpce oblíbil.

Tlačil před sebou osud, který

nemusel být jeho...

Confiteor (svým mrtvým)

Ano, i tento Advent

zdá se být dobou poznávání,

z hluboko zasutých vzpomínek

dozvídám se leccos o

možnostech své budoucnosti:

ač neradostná,

kéž aspoň tenhle sebeklam

vydrží do úplného konce,

v zájmu jistot i krutých,

v zájmu života!

A zatím mnohé světy

ze Země plné lidí

odcházejí spolu s nimi

do chladných jícnů Bytí,

daleko k nedokřičení.

Snad skrze Outsidera nejvyššího

se hřeby v údech, dírou v boku,

s korunou z trní,

mohl bych vás spatřit tam,

kde není důležité jméno

Pardubice, Olomouc, Jeruzalém, Nevesmír,

snad skrze Něj,

ale postrádám kód:

aby smysl povstal z trosek,

musel bych si vyrvat srdce,

umřít a se znovuzrodit ještě zde,

a já,

já příliš miluji sebe starého,

odnikud sem vzplozeného,

donikam zvolna kráčejícího...

Tak sbohem, vlaštovky,

první odešlí,

bude vás jen přibývat.

Brána je neprůchodná,

s Bohem

čili naneshledanou...

Na zmrzlých bažinách

Chtěl bych být žencem rákosí

na zmrzlých bažinách, v zimě tak přátelských,

oblohou - obřími ústy

mluvil by ke mně Duch.

Neposlouchal bych, a slyšel.

Tak na to jsem myslel,

ale jinak – spíš srdcem,

po obzoru se válelo slunce,

Věčnost utkvěla v teď.

A já v ledovém poli,

v kříži příběhů,

v bodě Všeho s krajinou

zrůžovělou mrazem.

Svoboda nebrala konce...

Svá slova jsem neměl, cizí nehledal,

byly to silné chvíle,

jenže už přicházel jazyk

a z veliké dálky chřestil řetězy:

„Chtěl bych být žencem rákosí...“

Návštěva

Chvíli jen mluvila Hlubina,

slzy se řadily do dlouhých textů...

A pak,

přepadlí z návštěvy nezvané,

objevujem klady chromých slov

a uprostřed věcí,

na nichž nezáleží,

vztyčujem hradby zapomnění...

Říkám ti Schoulený II.

Říkám ti, Schoulený,

jsi ledacos, jsi především

naivně dojatý zbabělec,

opilý v nádražní restauraci,

kde čítáš tisk, aby ti líp ubíhalo

míjení vlastního osudu…

Když neštěstí neodvratně vpadne (Cristine Peckové)

Když neštěstí neodvratně vpadne

do života nás, co sníme

sen o svobodné vůli,

hroutí se svět a zpod jeho trosek

hloubíme tunely k naději.

Ti, co nepřežili,

(jestliže dá se říct, že jsou to oni,

pokud dá se říct, že jsou)

hrají už docela jinou hru.

Pravidla té zdejší s hrůzou

po troškách nám docházejí:

Nemáš právo, vzpouzej se, však nemáš právo,

ani na drobt pitomého štěstí,

smrt zranila a zraní znovu,

přibývat bude bolesti.

Vesmírem nepohne, když prožiješ,

zbytek dní jak epilog tragédie,

vesmírem nepohne, jestliže

budeš se radovat způsobem šílených.

Pamatuj, Cristine, nemáš právo

a nehoda je statistická chyba,

děje se nám – statistickým chybám,

na Zemi, statistickém omylu.

Pamatuj, Cristine, nemáš právo,

po nocích plač a rukama odřenýma

hrabej tunely

k marné naději.

Tohle šeptal do nebes

Tohle šeptal do nebes,

aha, ten „bezvěrec“:

Můžeš být úplně cokoli,

hlavně však prosím buď,

naplň mé srdce radostí,

důvěrou, pokorou a láskou,

když mám být popel ať nedoutnám,

ať jásavým plamenem hořím.

Můžeš být úplně cokoli,

hlavně však prosím buď

a v moudrosti své dej mi sílu

do posledního dechu chválit

zázrak existence, chválit svět,

rozlehlé dějiště tragédie

a mohutný zdroj štěstí.

Můžeš být úplně cokoli,

hlavně však prosím buď

a ve své laskavosti dej ať mám

naivní odvahu konečně vstoupit

do svého jediného údělu…

Nazvat svým životem

Za rozhraním smyslů,

tou nedůslednou barikádou,

míjely jakési scenérie.

Vnímal je vlažně a roztržitě

jak film z rozmaru puštěný

na dunící párty.

Těch obrazů, lahodných křivek,

těch detailů! A k čemu?

V hlubinách hlavy se ztrácejí,

žijí tam neznámé životy

a zjeví se nezvaně - poslové významů

naléhavých a nesrozumitelných:

Každý kout domu dětství

otvíral nekonečný vesmír

ale koho teď zajímá, kolik životů prožil

v prasklinách drolících se zdí,

ve vzorech vínového koberce,

co epizod obnášely mytické

výpravy na kraj poznaného světa

pro droždí, čtvrtku másla, pedro od cesty?

Téměř stále v bezúčelném zaujetí,

v explozi nadšení trhající

souvislost času, jednotu prostoru:

ve věčném teď, v sakrálních místech obdařených

obzvlášť silnými významy…

Ale co dělat dnes s bolestným zjevením

přítele solitéra – červeného střepu

kousek od chodidla dítěte

(tajemně totožného s dnešním jím),

na podlaze s mozaikou ze skel

zelených a černých?

Proč to s sebou nosí,

proboha proč to s sebou nosí?

Komu to slouží,

že čeřeny paměti tahají

z Léthé právě tyhle výjevy?

Bolesti plynutí?

Pro útok v nevhodné chvíli?

Měli mu častěji a důrazněji říkat,

že žádná z těch vteřin se nebude opakovat,

že téměř vše, co okouzleně navnímá,

už nikdy nebude potřebovat?

A proč v mozku uvízlo tohle:

Když byla Zem velmi mladá,

placatá ještě, když končila

za bílou zdí o pár bloků dál

(to aby lidé přes kraj nepadali)

před naším domem ležela nádherná

stříbrně zářivá žiletka.

„Je šíleně ostrá,“ varoval otec,

znělo to jako výzva.

„Je šíleně ostrá,“ poučoval

jsem pak rodiče i hračky.

Když viděli mé zaujetí,

rozhodli se tenkou krásku odstranit,

naštěstí se to zamluvilo,

a ona čekala.

Za den, několik dní, nevím,

(zkuste počítat čas

zmámení ve víru údivů!),

jsem se k ní konečně dostal sám,

a krůpěje krve pak skrápěly

důvěrně známý chodník, který

nejspíš se v té chvíli nějak přerůstal.

Brána k pravdám tohoto světa,

tichounce vrzla.

- - - - -

No a protože

mu smysl těch obrazů uniká,

už z reality vnímá jen to nejnutnější,

nechce si do hlavy ukládat,

další bez-význam-né haraburdí.

Neví, chudák, že má vybírat

některé momenty, skládat je do řady,

a tu potom nazvat svým životem…