„Mezi mými spisy zaujímá zvláštní místo můj Zarathustra. Dal jsem jím lidstvu největší dar, kterého se mu podnes dostalo. Tato kniha, kniha s hlasem znícím nad tisíciletími, není pouze nejvyšší ze všech knih, pravou a vlastní knihou vzduchu velehor – celá věc „člověk“ leží v nesmírné dálce pod ní – je také knihou nejhlubší, zrozenou z nejvnitřnějšího bohatství pravdy a každý okov, který do ní sestoupí, vynoří se naplněn zlatem a dobrem.“ Friedrich Nietzsche (citováno podle Ecce homo, Naše vojsko Praha 1993)

Psal tato slova blázen? Těžko říci, v jakém zdravotním stavu tehdy Nietzsche byl. Je známo, že trpěl lues a že brzy po dopsání citovaného spisu utrpěl těžký paralytický záchvat, který mu po zbytek života zastřel vědomí. Kdo však četl jeho spisy, zejména však ten, o němž se mluví v citátu, těžko zpochybní sílu tohoto génia, byť by s ním třeba vůbec nesouhlasil. Nietzsche byl snad vždycky sám. Snažil se provokovat, ale zůstal stranou. Provokoval tedy více. Marně. Přišlápnut k zemi i svou homosexualitou tryskal gejzíry vnitřního života citu a myšlenky, jež se dosud snad nikdy nestaly předmětem opravdového obdivu. Kdo by na jeho místě nezešílel? To, co píše v Ecce homo a co může každý snadno odsoudit jako ďábelskou pýchu, je naopak vytí umučené duše před konečným zhroucením – bez naděje a bez pomoci. Dneska se příběh člověka Nietzsche vytratil snad definitivně, stal se totiž symbolem postmoderny, pojmovou konstrukcí, přehodnotitelem všech hodnot. Často je dokonce ctěn. Připustili by však ti, kteří jej uctívají, vůbec reálnou existenci výrazné osobnosti jeho typu ve svém okolí? Vyslovují-li jen jeho jméno, aby svou malost zabetonovali na pozicích koryt, k nimž nikdy nepustí nic, co by je ohrozilo svou velikostí, můžeme v nich konečně zahlédnout hada a jeho pýchu.