Do Verony jsem se dostal letos na jaře – letěl jsem do Říma a z Říma zase zpět na sever do města Romeova a Juliina. Když se podíváte na mapu, zjistíte, že leží v podhůří Alp: na třech stranách nížina, směrem k Tridentu a Bolzanu však hory, a to až do Tyrol. Tyčí se na obzoru, rozhlédnete-li se kolem sebe na veronském letišti. Z něj se dá pohodlně dostat místní kyvadlovou dopravou k pramálo vzhlednému vlakovému nádraží a jeho okolí. Střed města i jeho okolí jsou však nevýslovně krásné.

Přijel jsem v sobotu večer, mohlo být tak devět hodin. Zatímco u nás teprve tál sníh, tady pučelo jaro. Kousek za Porta Nuova na rozlehlé třídě, jež vede téměř až k proslulé Aréně, jsem našel svůj hotel s vrátným, který uměl jen pár slov anglicky. Italové angličtině nijak moc neholdují a neřekl bych, že je to hlavně z národní hrdosti (jako u Francouzů) nebo ze zaostalé provinčnosti (jako u nás), spíše jde o místní kolorit. Italština sem prostě patří a vše jiné by jen rušilo. Ačkoli většině slov nerozumíte, máte pocit, že sem patříte… vitalita města vás vtahuje, v jeho přátelské atmosféře jste jako doma. Ještě tu noc jsem si prošel mosty přes řeku Adige, mramorovanou uličku mezi oběma hlavními náměstími, plnou krásných mladých lidí… hledal jsem marně internet. Poštěstilo se mi na něj narazit až o den později v úzkých uličkách mimo centrum města u přistěhovalců patrně indického původu. Postmoderní globalizaci ve Veroně stále ještě přehlušuje domácké hemžení, svěží dech optimistické renesanční architektury se sítí úzkých uliček, v nichž se baví sousedé.

Větší část Verony leží v rovině, Adige ji protíná velkým obloukem. Za řekou jsou však blízko kopce, z nichž se město otvírá jako na dlani. Vrátíte-li se do jeho uliček, všimnete si jistě velkého množství drobných motocyklů, které jsou tu populární. Zahrádky s veselými hosty vás budou vábit na každém kroku, všude je také k dostání zmrzlina, káva nebo pizza. Malé parčíky jsou tvořeny zejména platany a na jejich cestičkách leží drobný písek, ve městě ale necítíte potřebu parků, potřebu útěků do zeleně. Verona je útulná, nikde smog, hluk nebo vyčerpávající cizota byznysu, průmyslu, úřadů. Procházky po středověké dlažbě jsou lahodné, úsměvy místních a jejich kolorit okouzlující. Co byste chtěli víc?

Ráno (nebo spíše dopoledne) na menším z obou hlavních náměstí zažijete hlasitá pozdravení starousedlíků, na mši zas divoce gestikulujícího kněze, jehož teatrální výlev může přijmout jako kázání pouze Ital, neboť práh vnímání expresivity u Italů je položen úplně jinak než u nás Čechů. Na to ostatně budete narážet častěji… a je to veskrze příjemné. Půjdete-li ovšem večer na Verdiho operu do Arény, nezapomeňte se posadit aspoň na chvilku na jednu z lavičku u nedaleké fontány. Rád jsem tam sedával.