Vzpomínám-li si dobře, bylo to vlastně až v září, nahoru ke klášteru paulánů jsem tuším pomáhal kolegyni vytáhnout kufr na kolečkách – a bylo chladivo a vlaho, všude kolem lesy, zvlněná krajina a ves sama beze spěchu, bez vzrušení, v tichu položená. Bylo to v roce 2002, pořádala se tady konference mladých anorganických chemiků. Taky já jsem tu měl mít (a měl) vědeckou přednášku, první vůbec v životě. Vědecké cestování má tu výhodu, že není za účelem rekreace, čili většinou nepadá do turistických letovisek v turistických termínech. Je přece pracovní… jste v práci a zároveň odpočíváte a užíváte. Věda, stojí-li na dobrodružství mysli a ne na těžkopádné, otupělé rutině, by snad vždy – a ne jen na výletě – měla být taková. Měla by, ale není.

Ubytováni jsme byli v klášteře, zašel jsem si dokonce na mši, ale ta mne neoslovila (kněz mi přišel jako duševně nemocný). Tiché pokoje s krucifixy, všechno nás mohlo nabádat ku rozjímání. Bydlel jsem s kolegyní, tak aspoň vypadala nejcudnější a nejlevnější varianta, která se nabízela. V řadě stáli ovšem i jiní, méně zdrženliví zájemci. Řádová sestra se na nás po našem rozhodnutí, že budeme trávit noc pospolu, rozpačitě usmála, nicméně přijala peníze a snad si myslela: castis omnia casta. Dva kolegové, kteří jeli s námi, spolu spali na jednom pokoji bez potíží a spolu s námi se spolčovali u snídaní, obědů a večeří.

Ostychu bylo dost, protože mezi mladými chemiky byly také etablované osobnosti vědy z tuzemska, ze skoro-tuzemska (čili ze Slovenska) a z Německa. Byli jsme však celkem nenápadní. Popíjení alkoholických nápojů ostatně sbližovalo. Holdovali jsme jim s chutí ve zdejší hospůdce, kde jsem pojedl nezapomenutelné mexické fazole. Při návratu jsme přelézali zamknutou bránu kláštera, inu světští lidé. Kdo by se divil, že pohoršení bylo na světě. Avšak zaplatili jsme pobyt, konference běžela plným proudem a náboženské frustrace byly patrně mimo chápavost většiny účastníků. Co už? Závěrečný večírek se zvrhl v dosti silnou pijatiku, i já se opil. Všechno v klášteře (vypadalo to tam kdysi za dob Františka Rabelaise jinak?). Tak jsem se i leckým spřátelil. Odjezd na druhý den byl poznamenán špatným fyzickým stavem, který by se dal nejlépe charakterizovat návaly k blití – cítil jsem zejména včerejší anglickou slaninu. Až když jsem si v Brně kousl do jablka, ulevilo se mi.

Nejvíc však vzpomínám na genius loci, který jsem sál a cítil při procházkách kolem kostela, po zahradě i po vesnici. Chcete-li si opravdu odpočinout, od všeho, zajeďte si tam.