I kdybychom měli sebevíce důkazů o tom, že je něco jisté, je to opravdu jisté? Kdo tohle může rozhodnout? Tato otázka by byla celkem lhostejná, kdyby lidé netoužili po jistotě, ba přímo po obrovském počtu jistot. Život obsahuje mnoho proměnných, na nichž nám velmi záleží a které jaksi přirozeně toužíme udržet s co největší jistotou na určité hodnotě. Tak např. jde o to, že chceme žít, chceme být zdraví, nechceme strádat hladem, žízní, sociální frustrací, chceme být milování a milovat. Všechno to je nejisté, jak lze postřehnout ze zkušenosti všude kolem nás. Už mnohem méně, zdálo by se, potřebujeme jistotu životní orientace a ukotvení, jistotu pravdy. Jenže právě ta proměnlivost života, v němž nám každé ráno hrozí, že se možná neprobudíme, že ztratíme nejbližší, že přijdeme o všechno, co máme, ta si žádá aspoň jakous útěchu, teplo jistoty v ukotvení. Dojde-li k nějaké tragédii, i tohle se ovšem hroutí, proto lze na zvýšenou potřebu podobných jistot narazit především u těch, jimž se nevede zrovna špatně.

Kdybych měl dále uvažovat o podstatě „tepla jistoty“, musel bych se patrně nejdříve potkat s pojmem zvyk. Ve zvyku je nejen přijetí situace, nýbrž také spolehnutí se na to, co se v ní opakuje, co se v ní stává pozadím, které přestáváme vnímat. Zvyk je zároveň sdílen, je tedy garantován v sociálních vazbách. Může se různě měnit, náhle i pozvolna; mění-li se jen pomalu, může se zdát „odvěký“. Nikdy není ovšem zcela beze změny. Sám však není nikterak uspokojivý pro rozum, který hledá univerzální odpovědi, platné všude, pro celý kosmos. Zde, při přechodu na velké jeviště, teplo jistoty začíná pohasínat, a proto bývá živeno různou vírou v nadpřirozeno či metafyzickými úvahami. Teplo jistoty se tak proměňuje ve šněrovačku, již v jejích sebejistých afirmacích není radno zpochybňovat či bořit, protože potom zůstává jen prázdno a strach z prázdna, ústící do agresivity.

Hodnotnou alternativou k tíži tepla jistoty je radost z pochopení. Nejlépe je to vidět v intelektuální sféře, když srovnáme dobrodružství vědeckého výzkumu se strnulými systémy klasické filozofie. Ale také v umění, kde síla tvůrčí vize unáší tvůrčího ducha mimo hranice zvyklostí, mimo pevnou půdu subtilních afirmací. A konečně v náboženství. Osobní Bůh, víra jako prožitý osobní vztah s Bohem jsou protikladem tepla jistoty. Člověk má samozřejmě ten sklon do náboženství neustále vplétat svou usedlost, své zvyky, svůj domeček z pojmů, jenže tím spoutává jen sebe, nikoli Boha. Chce-li chápat, musí vnitřně růst, byť by to mělo velmi bolet.

Radost z pochopení není ani ve vědě, ani v umění a náboženství ničím banálním. Je podivuhodným, náročným procesem proměny mysli. Pravda je z tohoto pohledu víc než zvyk a afirmace, než důkaz, teorie, kodex, učení církve, je autentickou zkušeností hledajícího. On ji nikdy nebude mít, ale vždy z ní může žít. V jednom z vrcholných výroků Kristových můžeme proto slyšet (J 14,6-7): „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne, Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.“