Existují prý země, kde se houby nesbírají, nesuší, nesmaží s vajíčkem, nedělají na způsob vídeňských řízků atd., kde se prostě nejedí. Stále mne to uvádí v úžas, i když je na světě jistě mnoho věcí mnohem podivuhodnějších. Různě upravené houby považuji totiž za velmi chutnou součást naší kuchyně. Nosil bych dříví do lesa, kdybych vás měl seznamovat s tím, co všechno lze z hub připravit a jak skvěle to chutná. Zajímavější je otázka, jak houby najít, jak si dávat pozor na ty jedovaté a zároveň se nebát ochutnat i ty méně sbírané, které mi osobně třeba chutnají víc než praváky.

Já sám houbař nejsem. Do lesa chodím pravidelně a cítím se v něm, ať už je jaro, léto, podzim nebo zima, jako doma. Baví mne bloumat v myšlenkách, sledovat stromy, hmyz, hady, žáby, ptáky, květiny, rytmus času, ševelení větru, svit hvězd, kolotání a tepání života i strnulost smrti. Udržet pozornost na uzdě, zaměřit ji k zemi, nenechat se rozptýlit mechem či broukem hovniválem, jít za svou večerní smaženicí se zarputilým hledačským elánem, to je prostě mimo mé schopnosti. A pravda… nemám takové ty tuctové houbaře rád. Vyrojí se na konci léta v lese jako nějaký hladový hmyz, zírají na mne, co dělám v lese bez košíku, chtějí mne soudružsky poučovat o tom, že cestička, po níž jsem se vydal, je už dávno vysbíraná, a s tak bohorovným přehlížením míjejí různorodou krásu lesa, že je člověku na blití. Naštěstí se tak rychle ztratí, jako se objevily. Další přepadení lesa se odehrává až během zimní sezóny, kdy se zas ze všech koutů seběhnou běžkaři. Ale vraťme se k houbám. Nic nemám proti tomu si houby koupit, ale nejlepší se mi zdá cílená výprava na houbami překypující místo nebo, jak se mi to stalo před rokem, taková všeobecná hojnost hub, že o ně zakopáváte, aniž byste nějak odbočili z lesní cesty své pravidelné procházky. Loni jsem měl zvláštní štěstí, neboť zvláště se rozhojnily růžovky masáky, které miluji. Člověk, který je obezřetný a získá sám zkušenost se sbíráním pod vedením zkušeného houbaře (třeba v dětství s pomocí rodičů) se nemůže při sbírání růžovky splést, byť pro necvičené oko je zaměnitelné s jedovatými muchomůrkami. Růžovky je dobré smažit jako řízky, ale hodí se také do smaženice i do omáček – podle vaší chuti. Dále oblibuji bedly vysoké, žampiony, některé holubinky a samozřejmě všechny druhy chutných suchohřibů, praváků, kozáků, křemenáčů atd. Výborné jsou i václavky, zejména je-li z nich udělán dobrý guláš.

Houby pro mne neznamenají ovšem jenom poživatinu. Na prvním místě jsou spíše ozdobou lesa. Zážitek chuti smaženice či omáčky je srovnatelný se vizuálním zážitkem, jaký skýtá zátiší s bedlou či zátiší s muchomůrkou červenou. Těživí houbaři občas do nepotřebné či slimákem poškozené houby kopnou, frustrovaní vlastním obsahem košíku (a jedno, že třeba přetéká praváky) chtějí stále více a vybíjejí si zlost na nevinném okolí. O to víc mne těší, když po jejich nájezdech najdu tu a tam zachráněný hříbek, mladistvou babku, studem pokrytou růžovku či pýřící se muchomůrku, abych je mohl ponechat lesu k okrase.