Články výtvarníka Jana Paula jsem poprvé četl spolu s objevováním Britských listů Jana Čulíka, kam dodnes přispívá. Postupně psal také o péči o umírající a o svém životním zážitku, který měl výrazný vliv i na jeho vnímání umění. Myslím, že velký osobní příběh je to, co dnes umění nedokáže poskytnout, a proto naprosto zdegenerovalo. Jan Paul je pro mne obrozující nadějí, že umělec, zasažený hloubkou života, může ukázat onu výsostnost tvorby, na kterou zdejší tvůrci, kritici a vzdělanci ve svých žížalích děrách dávno zapomněli. Věřím, že čtenář, který přečte následující rozhovor až do konce, nabude stejného přesvědčení.

 

 

 

Mohl byste na začátku našeho rozhovoru stručně přiblížit čtenářům Tématu svůj životopis?

 

Heslovitě to nemá smysl, fakticky by to bylo nudné, každá částečka odkazuje k celku, takže přiblížit životopis vlastně vůbec nikdy nelze. Kdybych měl vygenerovat ze svého života to absolutně podstatné, základní rovnici, pak můj životopis shrnu do jedné věty: chtěl jsem být malířem a jsem malířem. Skutečně jsem naplnil svůj dětský sen, dost důvodů k tomu, být šťastný, všechno ostatní, které se nepovedlo, byl pokus. Jistěže byl také životem, bolestivým i radostným. Čtvrt století jsem zkoušel žít kompromis se sebou samým, můj životopis je velmi klikatá cesta k sobě samému.

 

Život a umění – fakta, prožitky, osud… jak to souvisí s uměním?

 

Absolutně, nyní pro mě totálně, žiji  pro umění. Dříve jsem vědomě rozlišoval dvě cesty, soukromí život a umění, vztahy a tvorba, ale nepodařilo se mi to stejně skloubit, z velké části mou nezkušeností. Už ale není čas plýtvat energií a koncentrací, doba experimentů skončila, neschovávám fotky, nepotřebuji relikvie, všechno co mě obohatilo, je ve mně a jdu dál, na jistotu a tou je malování. Mám dospělou dceru a syna, vědí, že když chtějí, mohou se o mě opřít, ať budu kdekoliv, mají se kam vracet. To mě také naplňuje, snažil jsem se jim předat určité hodnoty, jejich vlastní život je ale jejich volba.

 

Dnes mám naprostou nezávislost a obě cesty se mi spojily v jeden celek, zůstalo jen umění, na které mám denně dvacet čtyři hodin. Zdá se mi to jako neskutečně radostný sen a těším se z každé chvíle, kdy mohu pracovat. Opravdu děkuji za každý den, že mohu být a mohu tvořit. A také děkuji svému mecenáši, který mi tuto svobodu umožňuje.

 

Prožitky přesně a odpovídajícím způsobem ovlivňovaly můj osud, souhrn mého osudu vytvářel fakta, to vše je mým životem a umění je branou, kterou nyní s tím vším vstupuji do světa. Faktem jsou mé genetické předpoklady, faktem je výchova, která mě nějak poznamenala a posledním faktem je moje osobní volba, v níž to vše nezměnitelné mohu trochu měnit. Umění je smyslem mého života, kůží mého organismu, všechny kroky, které jsem v životě udělal, v tiskly se přesně do mé tvorby, každý mělký i hluboký prožitek, který do mne vryl stopu, či brázdu, se odrazil v tom, co jsem dělal. Myslím že dnes mohu říci, že můj soukromí život a umění už je – díky bohu – jen jedno. Až nebudu moci malovat, nebo až vytvořím co chci, přestanu mít důvod žít, vím že to tak bude. Když to stihnu, nebude už ničeho, co bych ještě mohl v životě chtít.

 

Už teď mám ale všechno, nic nepotřebuji, materiální svět mě nezajímá, není nic, co bych ještě mohl v životě dostat, není většího bohatství než to, kterým jsem byl obdarován. Chci-li přesto svůj život, chci ho jen pro svoji práci, to je vše. V říjnu mi bude padesát, bezvýznamná věc, ale mám čtvrt století kompromisů za sebou, nyní snad, dá-li všejsoucí, mám ještě čtvrt století soustředěné práce před sebou, to je sakra dost času.

 

Dneska nebývá zvykem mluvit o umění takto horoucně, zvláště ne u zralých mužů a žen… lze to vysvětlit tím, že převládá skepse k životu jako takovému? Lidé – a právě i umělci, kritici, intelektuálové – jako by mysleli, že člověk už nemůže prožít nic velkého, zásadního, nic co by jej učinilo nefalšovaně fascinovaným. Jak se na to díváte Vy?

 

Je otázka, co je to vlastně zralost člověka. Souhrn nabytých vědomostí, majetku, postavení, získaných informací, zkušeností, schopnost se v nich orientovat, nalézt v nich východisko? Rozhodující je k čemu, čím obstát v životě, to je vždy individuální věc pochopení vlastního obsahu života, otázka JAK obstát v životě, je otázka formy, tedy především etiky a tu jsme u fenoménu svědomí, které nás odlišuje od všeho živého kolem.

 

Svědomí, náš vnitřní hlas, nás upomíná na vlastní rozpor mezi tím kým ve své podstatě jsme z hlediska autenticity našeho bytí a mezi tím, jak se projevujeme a jakou pravdu vlastně žijeme. Jde o nesobecký vztah sebe sama k sobě. Lidé tento hlas potlačují, kdyby ho vyslyšeli, museli by se nutně chtít změnit, ovšem změna je nejistota a tak jednají v rozporu se sebou, v rozporu se svojí přirozeností a nejsou šťastni. Neurózu pak vytěsňují a zcela logicky přetaví do skepse vůči životu. Najdou si alibi, život jim nepřeje, nikoliv oni sami, ale vnější skutečnosti a druzí mohou za to, že nenašli štěstí. Třeba říkají, že ještě nepotkali správného partnera, nepřišla ta správná příležitost, avšak nikdy ho nenajdou a každá příležitost je mine, pokud před tím neobjeví sami sebe.

 

Já byl do určité podstatné chvíle v životě stejný, utíkal jsem od sebe, měl jsem strach a nechtěl jsem se přiznat ve vlastních chybách. Myslel jsem si, že mohu stihnout a mít všechno. Potlačení vnitřního hlasu stěžuje komunikaci. Slyšel jsem, ale nevnímal, obhajoval jsem se, vysvětloval a zdůvodňoval, to všechno je ztráta času, protože kdo chce a může, tak pochopí. Lidé mluví a slova nejsou ztotožněná, nemají obsah. Umělci se často orientují na vlastní obranu, kritickou diskusi vyhodnocují jako osobní napadení. Lidé si vytvářejí kolem sebe nepřátelské ovzduší, které je vrhá do ještě větší vnitřní samoty, až jsou všichni lidé kolem nich jen ti, kteří jsou kdykoliv připraveni vzít jim to poslední, co mají : moc, vliv, majetek, tedy první věci, které zde zanechají, až budou umírat.

 

Prožitek vlastní změny, kterou jsem během posledních let sám udělal, je přitom právě jedna možná zásadní a velká událost, neskutečně vzrušující a napínavá, v níž lidé nemohou selhat, pakliže vyslyší hlas svědomí a obrátí se kriticky sami k sobě. Došel jsem složitou cestou k tomu, že podstatou lidského bytí je žít a jednat v souladu se sebou, to je skutečná nezávislost. Člověk se tím zbaví všech berliček, kompenzací i náhrad a už nikdy nebude mít strach, ani ze stáří, ani ze smrti. Přirovnal bych to ke znovuzrození, vše je otevřené, biologický věk potom není důležitý.

 

Sféra umění bohužel odpovídá stavu ve společnosti. Umělci mezi sebou až na výjimky nevedou kritickou diskusi, poplácávají se po zádech, potřebují spolu souhlasit stejně, jako celá veřejná sféra života. Stydí se projevit emoce, onu horoucnost prožívaného, umění už je nespaluje a nestravuje. Kritici nepíší o tom, co je nové, skryté, ale většinou jen pochvalné články svým kamarádům, kunsthistorici už nenavštěvují ateliery neznámých zajímavých umělců, ale jen posilují ty známé v jejich pozicích… a intelektuálové? No to by mě vážně zajímalo, kde jsou, v kavárnách už moc ne.

 

Myslíte si, jak se často říká, že dnes už umění nemůže získat svůj někdejší vliv, vtáhnout do sebe pozornost různých vzdělanců a výrazných osobností společnosti, které by mu vrátily tu společenskou prestiž, již patrně vždy mělo? Jsme tak daleko od dob Dantů, Beethovenů nebo Picassů? Není dnešní nezájem o současné umění způsoben tím, že ono samo většinou  selhává?

 

Výtvarné umění prošlo nesmírně dramatickým vývojem, sledovat jej od počátku je dobrodružné čtení. Evoluce se do něho vtiskla jako snad do žádného jiného oboru lidské činnosti. Umění vždy ovlivňoval každý stupeň poznání, ať na poli duchovním, či vědeckém. Picasso by nebyl Picassem bez svého obdivu k umění přírodních národů a to objevil pro moderní umění jako jeden z prvních Gauguin.

 

Světový představitel kinetismu a funkcionalismu náš Zdeněk Pešánek kdysi napsal, že kdyby Rembrandt znal žárovku, bylo by jeho umění jiné. Umění vždy reflektovalo autentický svět dostupnými prostředky, ale Rembrandt byl nadčasový proto, že dokázal vyjádřit nejjemnější odstíny psychiky člověka, zvěčnil ho v jeho bytí a tím se propojil se současností. Měnily se především formální možnosti umění, síla obsahové výpovědi umění je přibližně vždy táž, a proto mezi Rembrandtem a třeba Adrienou Šimotovou není až tak velký rozdíl, ačkoliv je od sebe dělí staletí. To je důležitá stránka umění, schopnost přivodit divákovi úžas, duchovní zážitek, obohacení vnitřního života.

 

Další rolí umění byla schopnost zobrazit svět. Nesmíme zapomenout, že v dobách, kdy neexistovala fotografie, film, televize či internet, bylo umění vlastně jen jediným zprostředkujícím zdrojem informací o světě a je jedno, zda to byly středověké iluminované knihy a nebo mnohem později Rubensovy obrazy. Umění kupovala bohatá šlechta, haly prvorepublikových zámožných lidí zdobila kvalitní díla, dnešní podnikatelé vybavují interiéry kýčovitými reprodukcemi ze supermarketu, ačkoliv kliky od dveří mají třeba ze zlata.

 

Současné umění se ocitá v izolaci ze dvou důvodů. Prvním je přeinformovanost, současný člověk je zahlcen otrocky „věrným“ popisem světa, zobrazovací schopnost umění nahradila jiná, formálně dokonalejší média a to už nelze změnit. Expanzivní nové technologie nedopřejí konzumentu čas, chvilku oddechu a umění, s jistou podmínkou časové investice, se ocitá na druhé koleji. Civilizační emocionální otupělost vytěsňuje umění dál na periferii, jako cosi nadbytečné. Prázdné místo obsazuje povrchní klipovitý obraz světa a laciná zábava.

 

Druhý důvod izolace umění je okolnost vlastní setrvačnosti reprodukce umění, které se stále dokola opakuje a umělci, kteří se na tom podílejí, chtějí mít bez ohledu na kvalitu tvorby své výhodné místo ve společnosti. Potíž je, že Gogh žil sice v chudobě, nicméně vzbudil jistou pozornost, ale byl ještě buřičem. Dnešní umělec se ztratil v záplavě technologií zobrazujících svět, stal se skutečným společenským outsiderem a jeho buřičství se rozmělnilo ve skandalismech. Umění ztratilo schopnost alternovat světu odvážným novým pohledem a revolucionářství se smrsklo na měšťáckou loajalitu konvenčnosti. Umělci se chopili strategií okoukanými z reklamy, či masových médií, snaží se použít stejných metod, jako sféra byznysu, aby se podbízeli masovému diváku, jenže ten si dopřává jiné radosti.

 

Kvalitní umění bylo vždy v dobrém slova smyslu exklusivní, mělo také své elitní příznivce, bohužel těch prokazatelně ubývá a k zájmu o umění nelze nikoho nutit. Jestliže dnešní umění selhává, selhávají tím všichni, celá společnost, jsou to spojité nádoby. To není otázka nedostatečné masivní podpory umění ze strany státu, jak se mnozí umělci vymlouvají. Oni prostě chtějí žít pohodlný život, aniž by něco pořádně ze sebe vydali a nebo nedokáží tvořit s vědomím, že výsledky jejich práce nemusí delší dobu nikdo vidět, nebo o ně dokonce nemusí mít nikdo zájem. Chtějí hrát svoji roli, ale nechtějí  riskovat vlastní úděl. Na druhou stranu sbírka obrazů už dnes není pro nikoho věcí prestiže a umělci se prostě jen snaží přizpůsobit, aby přilákali pozornost.

 

Problém je, že umění neoslovuje, už lidem neříká nic o tom, že stojí za to mít ještě jiné ideály. Nad hlavami lidí a v jejich upozaděném bytí se ale stejně rozepíná nepoznatelný metafyzický svět. Nás překračující mysteriózní jsoucno na nás bude dotírat stejnými otázkami bez ohledu na to, jak pohodlný život si vytvoříme. Není úniku, tvrdím to se vší odpovědností, nelze se nikam před sebou schovat, jediná možnost a zaplať pánbů za ni, je pokusit se o proniknutí a to může být do budoucna zase velkým tématem umění, které může samo sebe rehabilitovat.

 

Nenastal tedy čas určitého návratu před modernu, avantgardu? Myslím tím nejen v umění, ale v připuštění si některých dříve tak významných témat, jakými jsou třeba smrt či pokání. 

 

Myslím že v každý čas nastává přesně ten okamžik, kdy se kdokoliv může stát průkopníkem, když se pokusí o změnu a je to těžké, hodně těžké. Velcí duchové byli sami, jen se svým svědomím, neodvolali, nekolaborovali k pohodlí, mysleli a tvořili bez ohledu na realitu doby, nemohli prostě jinak. Svět dle mého soudu posunovali kupředu jednotlivci, kteří prozřeli. Nikdy vlastně není ideální poptávka po převratných myšlenkách ani duchovních dílech a umělec, hledající ještě jinou povahu světa a svého bytí v něm, je vždy samotář a poutník. Musí zapomenout na všechno kolem sebe a pracovat, je to věc odvahy a vlastní volby, dlouho mi trvalo, než jsem to pochopil. Netýká se to jenom umělců, ale všech. Každý člověk rozhoduje o kvalitě svého života sám, na každém závisí, co bude v jeho životě tabu, či naopak se stane významným tématem.

 

Ano, společnost ovlivňuje jednotlivce a jednotlivci tvoří společnost, smrt i pokání, dvě zásadní veličiny, jsou z našeho života bohužel vytěsněny. Lidé u nemocničního lůžka svému blízkému umírajícímu sdělují, že všechno bude zase dobré, místo toho, aby se s ním rozloučili, když ještě mají tu možnost. Mají strach a strach mají i lékaři, a tak člověk umírá sám a ještě se cítí vinen, že svým umíráním obtěžuje. To je strašné, sám jsem byl v podobné situaci se svojí matkou, ale nakonec jsem se v poslední chvíli kategoricky vzepřel a vzal si ji z nemocnice umřít domů. Když jsem své rozhodnutí oznámil, okamžitě jsem pochopil, jak hrůznou hru na falešnou naději s námi mlčící lékaři hrají. Dnes, když si na to vzpomenu, derou se mi do očí slzy štěstím, protože to bylo moje přelomové životní rozhodnutí, na které jsem měl jenom pár minut. Pomohlo nejen mé matce důstojně odejít z tohoto světa, ale změnilo radikálně můj život. V jistou chvíli člověk může překročit sám sebe a musí jednat proti všemu, aby byl v souladu se svým svědomím. Člověk nesmí brát v určitou pro něho rozhodující chvíli ohled na situaci, ani na zvyklosti a týká se to i umění, které se životem těsně souvisí.

 

Významným momentem každého pomyslného návratu před modernu je proto vzpoura, osobní vzepření se současnému stavu. Jestliže s ním umělec nechce svorně kráčet, musí znovu volit vlastní cestu bez výhod, ale s možným osobním ziskem. To se týká i mimoumělecké sféry. Kdybych býval v nemocnici mlčel, nevzepřel se, nevzal aktivitu do svých rukou, sám nechtěl rozhodovat o tom, co je pro mě a pro moji matku důležité, nikdy bych nebyl tam, kde jsem nyní. Dříve jsem se snažil dělat vůči sobě jisté ústupky, projevily se negativně v mé tvorbě a svoji neúspěšnost jsem omlouval obecným klimatem, jež přeje jiným trendům, jinému druhu umění. Umění do sebe absorbovalo všechny patologie doby a jako by si nevědělo rady se svobodou, kterou nyní má. To je myslím ale přesně ten okamžik možnosti vymanit se ze setrvačnosti, rezignovat na stávající proces, vystoupit z vlaku, o kterém nikdo neví, kam směřuje.

 

Mně se to podařilo tím, co jsem prožil, a tak soudím, že novou osobností může být umělec odpovědný jenom svému bytí, který zase objeví hodnoty člověka, jeho transcendentálnosti, metafyzický rozměr života a bude znovu klást věčně nezodpověditelné otázky, protože to je velké a nevyčerpatelné téma umění. Pozoruji v nejmladší generaci znatelné projevy vzdoru. Mnozí tito lidé nesní svoji kariéru, chovají se přirozeně, s určitou pokorou, lze doufat, že se začne vytvářet podhoubí pro změnu paradigmatu. Na otázky života a smrti, jakkoliv jsou mladí, nahlížejí už někteří z hlediska své existenciality velmi otevřeně. Překonat téma smrti v konvenčním pohledu její nezvratnosti znamená možnost povznést se nad základní cyklus života směrem do hlubších rovin vnímání a možnost znovu obohatit umění něčím trvalým. To je cesta z bludiště, o tom jsem přesvědčený. Vůbec nejde o to, odvrhnout současné prostředky, jde o změnu obsahu a východiska, o změnu smyslu umění.

 

Smrt a pokání jsou dva ekvivalenty téhož, lidstvo se pokání i smrti vzdálilo a tím se vzdálilo samo sobě. Vidím to sám na svém předešlém životě, dělal jsem úplně stejné chyby.

 

Nemá cenu probírat historické souvislosti, lidé chtějí být nesmrtelní, jenomže smrt je skutečným měřítkem všech věcí, cestou a podstatou života, úžasným mystériem, neuvěřitelně pravdivou věcí, významnou proměnou, jež současného člověka děsí pouze v konečnosti všeho pozemského. Byl jsem svědkem toho, že smrt není jen bolestný proces umírání, ale předěl, stupeň proměny bytí. Umírání není smrt, umírání ještě patří k životu a všechno to, co jsem prožil se svojí matkou, mohu trochu vypovědět svými obrazy. Neznám jiný fantastičtější prostředek než umění, které toto téma může obsáhnout a vyjádřit. Vezměme si třeba Mozartovo Requiem a nebo dílo nedávno zemřelého Františka Ronovského. Zničíme-li umění, nebudeme mít už nic.

    

Myslím právě, že umění nemůže být zničeno, může být jen zapomenuto… často se mluví o tom vývoji, o naší době, ale snad právě zapomínáme na ta témata, které dělala umění uměním od dob starého Řecka přes Giotta a Rubense až po Kleea. Když jsem viděl reprodukce Vašich obrazů na motivy umírající matky, vycítil jsem to bohatství lidstva, které znám jak díky potýkání a stýkání s umělci všech dob, tak díky osobním prožitkům. Myslím, že ten typ umění, k němuž jste dospěl, pokoří – ať dříve či později – všechny telenovely a masmédia, protože není prostě prázdný. Není Vaše skepse k budoucnosti jen intelektuální? Vždyť Vy tomu, co tu říkám, musíte věřit v hloubi nitra nejméně tak jako já…

 

Ano, myslím že to je intelektuální pohled, zajímá mě teorie výtvarného umění, ale současně jsem vedle toho vždy tvořil. Vždycky jsem ale vytvářel něco jiného než to, o čem jsem psal, nikdo nenajde spojitost mezi mou prací a mými texty o umění, pokud to nejsou úvahy o mé vlastní práci. Nyní dokonce uvažuji, že přestanu o výtvarném umění psát úplně. Nejsem vystudovaný teoretik, často mi byl vytýkán střet zájmů, když jsem kriticky recenzoval nějakou výstavu. Také některá má tvrzení v tomto rozhovoru jsou vlastním, „nezávislým“ analytickým pohledem, způsobem uvažování, avšak ještě tím neříkám nic o tom, že umění osobně nevěřím, že ho odsuzuji a nevidím jeho smysl. I když to tak třeba nevypadá, přeji všemu a přeji všem, to ale neznamená, že nemám názor na celkový stav. Možná přichází čas, abych si to už nechával jen pro sebe, protože malba je teď pro mě absolutně vším.

 

Životaschopnost umění, možnost jeho radikální proměny jsem nyní zakusil sám na sobě a v této mé životní etapě možnostem malířství věřím ještě více, než kdykoliv před tím. Vnější situace výtvarné scény nemůže zpochybnit nic z toho, co k umění cítím a čím pro mě malba v současnosti je. Vždycky jsem dělal co jsem chtěl, směrodatné pro mě bylo, co jsem jen já sám pro sebe objevil. Až na výjimky, vždy jsem se snažil malovat to, co jsem osobně žil a přemýšlel. Někdy to bylo málo, hodně málo, mnohé práce v mém depositáři jsou špatné, naštěstí o některých obrazech už s jistotou vím, že časem obstojí. Dnes vidím, že vždycky vznikly v nějaké důležité mezní, či životně zásadní situaci.

 

Překvapuje mne to, co říkáte… vždy jsem měl za to, že právě a především tvůrce se může ke tvůrčím aktům vyjádřit nejlépe, nejobsažněji (byť nejméně objektivně – ale o objektivitu by zde jít vůbec nemělo, naopak). Eliot se stal jedním z největších básníků a také největším literárním kritikem dvacátého století, proč by v tom měl být rozpor? Žádné názory na umění mne nikdy nezajímaly více než názory umělců, ačkoli si různě vzájemně protiřečily. Umění se buď žije (a žije-li se, je paradoxní, osobité, existenciální), nebo pitvá… nemyslíte? K Vašemu dílu se za chvilku ještě vrátím…

 

Určitě, většinou se umělci vyjadřovali k umění svým dílem, skrze vlastní postupy a objevy, ke kterým došli a to bylo vždy určující pro dějiny i teorii výtvarného umění. Tato oblast je ale vědním oborem, kde je jistá objektivita hodnotících kategorií předpokládána a dosahována právě tím nezávislým pohledem teoretika neumělce, jistěže opatřeného jistou dávkou intuice a empatie k umění. Na druhou stranu se tito skutečně nezávislý odborníci dopouštějí řady chyb, ale i teorie je neustále živý proces s vnitřní dynamikou a s omyly by se mělo počítat, což kunsthistorie dělá jen nerada. Jenomže připuštění možnosti omylu umožňuje rehabilitaci, znovuobjevení třeba zapomenutých autorů, jejich zařazení a nebo naopak. Každá teze je jen opěrný bod k další rovině pohledu, jež v následujícím východisku může popřít sám sebe. Teprve čas poskytne jistou záruku trvanlivosti a věrohodnosti. Myslím že pro Eliota byla kritická činnost vyústěním jeho díla Pustina, kde se vše ideálně sešlo, měl pak velmi jasnou představu o funkci literatury. Pravděpodobně bych nyní mohl udělat to samé, ale obráceně.

 

Já jsem se vždy považoval více za publicistu v oblasti kultury, než za výtvarného teoretika, který by chtěl umění pitvat v celé šíři jeho vývoje a kontextu. Občas jsem tam sice vybočil, ale velmi jsem si dával pozor na to, abych se vyjadřoval přesně a přesně vyargumentoval, proč si co myslím. Výtvarnou kritiku v médiích ale považuji za zcela běžnou publicistiku, teoretická práce v čistě odborném časopise je přece jenom něco jiného. Potíž je, že názory, či postřehy píšícího umělce jsou sice ve své subjektivitě lokálně přínosné, ale většinou jde o termínově abstraktní dojmologii, kdežto kunsthistoricky vzdělaný výtvarný teoretik zkoumá celek umění v myšlenkově postižitelných a obecně srozumitelných kategoriích a kontextech. Já jsem se díky své publikační činnosti v odborných i neodborných médiích ocitnul někde mezi, takže můj zdrženlivý odstup byl vlastně projevem nějaké formální etické snahy dodržet novinářská pravidla, což se mi stejně daří obtížně, neboť ze své subjektivity tzv.výkonného umělce se nikdy vymanit nemohu. Zajímá mě více způsob úvahy o něčem, než její výsledek.

 

Faktem je, že pro mě nastala před dvěma lety obrovská změna nejen v mém životě a v malování, ale i v pohledu na umění. Pokud zvažuji, že o něm přestanu psát, měl jsem tím na mysli umění, které vytvářejí jiní umělci. Už teď píši do šuplíku převážně jen o tom, k čemu jsem subjektivně došel, bez ambice to zveřejňovat. Zobecnit to budou muset jiní. Vlastně se nyní znovu zařazuji do přirozeně uspořádaných vztahům uvnitř umělecké komunity, takhle by to mělo asi být, umělec by měl hovořit jen svým dílem.

 

Dalším důvodem mého pozvolného ústupu z výtvarné publicistiky je fakt, že jsem se začal věnovat volné próze, což je ale již jen jiná forma tvorby a jiným vyjádřením života. V září tohoto roku by mi měla vyjít prvotina, sbírka povídek Deník pošetilého milence, kterou vydá brněnské nakladatelství Barrister a Principal a mám rozpracovanou knížku s pracovním názvem Rozmluvy s Marií.

 

O svoji maminku jsem se staral pět let než zemřela. Vzal jsem si ji domů až po velmi těžké operaci, kterou prodělala v 81 letech a už o sebe nemohla sama pečovat. Museli jí tehdy vyjmout skoro celé tenké střevo a aby to nebylo málo, prodělala později ještě mrtvici. Z toho všeho jsem ji navzdory nejčernějším prognózám a k překvapení všech odborníků dostal, ještě nalezla smysl života a byla relativně soběstačná do poslední chvíle.

 

Už tohle byl bez ohledu na můj prožitek s umíráním jeden velký zázrak, který se ale nestal sám o sobě a myslím že mé postřehy, s uvedením vlastních chyb i pozitiv, mohou být užitečné mnoha lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci. Myslím že jim to může pomoci, protože popisuji mnoho situací, které se mohli vyvíjet úplně jinak, kdybych nerozhodoval často i proti vůli lékařů. Vím, že řada lidí by nemusela zemřít, kdyby se jim dostalo dostatečného zájmu. Moje matka své tělo a svůj život vyčerpala až do samého dna a odešel z ní, jako když vyhoří svíčka. Když jsem si ji bral po týdenní hospitalizaci umřít domů, věděl jsem s jistotou, že to je to poslední, co pro ni mohu udělat. A ještě ani toto nebylo to poslední. Poslední symbolickou službou bylo vyndání cévní kanyly ze žíly a odpojení mrtvého těla od infúzního roztoku, který jsem si ponechal z nemocnice pro případ aplikace tišících prostředků v případě velkých bolestí. Mámu jsem první rok jejího pobytu u nás každou noc napojoval na umělou výživu a já jsem byl poslední, kdo ji naposledy odpojil. I tento detail považuji za významný a radostný.

 

Mluvíte často o změně ve svém životě, psal jste o ní podrobněji v článcích v Britských listech a je zřejmé, že život pod jejím vlivem chápete lineárně (jako abrahámovská náboženství), totiž jako cestu odněkud někam… ale kam, když všechno fyzické končí, rozkládá se, mizí, ať už před tímto faktem zavíráme oči sebevíce? Proč jste je nezavřel Vy a co jste viděl v těch druhých očích?

 

Věčnost, v očích mé matky ve chvíli její smrti jsem zahlédnul záblesk věčnosti, trvání, pokračování, vstoupení do jiného prostoru, do jiné dimenze, jakkoliv jsou to zavádějící a nevýstižné pojmy. Jsem upřímný, ačkoliv vím, že podobné prožitky jsou nepopsatelné, nesdělitelné a zprostředkovatelné jen skrze individuální zkušenost každého jednotlivého člověka. Nemám ale jiná slova, pakliže chci upřímně odpovědět na otázku. Moje matka měla bdělé kóma, když umírala, to se také nestane vždy, avšak já věřím, že ani to nebyla náhoda. Byla při plném vědomí, soustředěná na své umírání, klidná, smířená, už bez fyzické bolesti, kterou si prošla před tím, než jsem ji musel nechat převézt do nemocnice. Byla šťastná, že byla u mě ve své těžké chvíli. Člověk skutečně umře tak, jak žil, to mohu potvrdit. Ani ona v tu chvíli nevěděla, kam míří, umírání bylo jen součástí cesty. Cožpak můžeme vědět přesně kam, když nevíme odkud?

 

Jsem z dvojčat, bylo jí třicet osm let, narodili jsme se citově a osobnostně zralé ženě a odtud cítím stabilitu, ale ve mě je dvojí krev. Navíc jsem se narodil a vyrůstal v hornické Příbrami a dolů, na veskrze světský život v tomto městě vzhlížela Svatá hora, poutní duchovní místo. Zde jsem byl po narození pokřtěn a na Svatou horu mě od dětství rodiče brali na procházku. Vždy jsem uměl být nahoře, vznášet se v nadoblačných výšinách a uměl jsem být i dole. Jsou ve mně dva světy, dvě krajní hranice, meze dané geneticky, prostředím dospívání a vlastní volbou. I když jsem se dlouho připravoval na vše, před dvěma lety jsem dělal skutečně těžkou volbu, když jsem pochopil, že moje matka umírá, kdybych se rozhodnul špatně, nechal bych ji v nemocnici. Skonala by za plentou na přístrojích a zprávu by mi překvapený lékař podal telefonem, taková je realita. Bohužel, je nám líto, máme pro vás smutnou zprávu, nemohli jsme už nic dělat, vaše maminka zemřela, toto bych se dozvěděl a přesně na to jsem nechtěl čekat. Dnes vím, kde jsem nalezl sílu rozhodovat v její a můj prospěch a moje volba mi přinesla hodnotu, kterou nevyváží žádné poklady světa.

 

Matka nám dávala samozřejmě lásku během celého života, takže tu jsem v těch očích také „viděl“. Ještě toto bych řekl. Můj otec byl plebejec, racionálně založený člověk, měli jsme komplikovanější vztah, ale nic patologického, matka byla naopak aristokratka, múzická, citlivá, hrála divadlo, malovala, psala básničky a vždy mě podporovala k umění. Jako malé dítě jsem bez dechu sledoval její ruku, když malovala a tam někde to všechno pro mě začalo. Dala mi život, talent, cit, lásku k umění a svojí smrtí dokonce jeho obrovské téma, zcela přehledně a bezezbytku naplněná cesta jedné bytosti, viditelný začátek a konec jejího života, co víc si může matka přát a co víc si může přát její syn, který si šel vždy svojí cestou a teprve nyní zcela jasně vidí tyto souvislosti.

 

Prošel jsem během posledních sedmi let velmi složitým a dramatickým obdobím. Stojaté vody letitého vzdalování se sobě samému najednou narušil jeden jediný den. Máma umírala a operace, kterou bych si před tím nejméně přál, ji paradoxně zachránila život. To mě probralo z letargie, pochopil jsem to jako výzvu a najednou úžasný smysluplný životní koncept. Zde byl počátek cesty mé změny, na jejímž konci jsem po několika letech nalezl sám sebe. Mezi tím se nám definitivně rozpadlo dlouhodobě špatné manželství, zemřel otec, který léta žil se svojí družkou, hledal jsem se umělecky, měl mnoho aktivit, zkoušel nové vztahy, přestože jsem se s dětmi stále staral o mámu, najednou jsem se cítil volný, s touhou stihnout všechno a mít všechno. Ani jsem si neuvědomil, že se znovu vzdaluji, že znovu nevnímám a na zázrak mého shledání s mámou po její operaci jsem v každodennosti skoro zapomněl. A pak přišlo posledních deset dnů, které jsme měli a které mě definitivně vrátily zpět ke svému svědomí.

 

Teprve po smrti mámy, když pak i děti sami odešly z domova, mohl jsem dokončit svoji změnu a stát se konečně sám sebou. Přesto všechno a možná právě proto tvrdím, měl jsem v životě obrovské štěstí, že jsem měl matku, která uměla totéž. Mnoho lidí podobný vztah nechápe, protože nic podobného neprožili a je mi to líto, ale byl naprosto normální, myslím že takové by vztahy měly být. Mohu jí mít za zlé lásku, péči a podporu? Mohu jí vyčítat, že mi dvakrát v dětství zachránila život, dokázala nám vytvořit domov a já jí to jen trochu vrátil, protože matky nic vracet nechtějí?

 

Nebyl jsem poslušný syn, který se nebyl schopen sám rozhodovat, umožnila mi odpoutat se a léta jsme žili odděleně. Vždy jsem dělal to, co jsem dělat chtěl, dokázal jsem si prosadit své. Touha být malířem byl můj vlastní sen, šel jsem k němu složitě a protože ona ho nemohla ve svém životě naplnit, byla pochopitelně šťastná. Ano, měla kliku, vyšlo jí to, neboť dala do svého mateřství všechno, a protože mi to předala, neumřela nakonec sama, i já jsem do toho dal všechno a vyšlo to i mně, svojí smrtí, které jsem se vždy tolik obával, mě definitivně naposledy obohatila. Náš vztah mateřské a synovské lásky jsme bezezbytku naplnili, není nic, co bychom si dlužili. Zní to jako z románu, téměř nepředstavitelně, domyslím-li, kolik objektivně nepředpokládaných věcí se mohlo stát a všechno by bylo jinak.

 

Zmiňuji vše obšírně, protože tohle je základní a již nezměnitelný rámec mého života, odtud teď čerpám jistotu i sílu, nyní inspiraci a smysl pro další své žití. To jsou okolnosti, které mě definitivně postavily na vlastní nohy. Jsem šťastný, protože už nikdy nebudu stát před tak těžkým rozhodováním, už nemusím žít dál jako mnoho lidí s nezvratným pocitem, že jsem něco měl udělat jinak. Jistě, během těch sedmi let jsem udělal řadu chyb, vím přesně jaké, mnohé byly zbytečné, školácké, ale v podstatných okamžicích jsem se nakonec rozhodoval správně nejen pro sebe, ale především pro mámu, protože ona byla se vším smířená už dávno a v posledních letech žila jenom pro mě. Zvládli jsme to všechno myslím oba velmi dobře, ale máma úplně nejlíp, fakt, smekám klobouk.

 

Její smrt se mi nestala traumatem, jak jsem se dříve obával, ale světlem, jež mi svítí na další cestu. Měl jsem v ty chvíle k dispozici určité předpoklady k tomu, abych to, čeho jsem byl svědkem, co jsem prožil na vlastní kůži, uměl nějak zhodnotit i s odstupem. Umírala dva dny, nepamatuji si nic o čase, nepamatuji si na nic ze sebe, ze svého já, zakoušel jsem cosi nového, absolutní existenci v bytí, do té doby nepoznanou, skutečné osvícení, nesmírnou pokoru. Tyto okamžiky mne rozhodly. Čekal jsem s ní na její smrt a říkal ji klidným hlasem už to bude, protože tu smrt jsem ji v těch chvílích přál, neboť jsem věděl, že není cesty zpět a musí projít branou, aby se zbavila těla. Smrt je rození, skutečně lze u ní asistovat jako u porodu. To byly chvíle tak hlubokého bezčasí, že se dotýkáte věčnosti, kterou nelze popsat. Okamžiky, kdy už se člověk před tím vyrovnal s životem i se smrtí a všechno ze života už pro vás nemá smysl, jsou naplněny nesmírným klidem. Nevěděl jsem do poslední chvíle, jaké to bude, když člověk vydechne naposledy, všechno pro mě bylo neznámé, jednal jsem jen intuitivně, nikdo si nedovede předem představit tuto zkušenost. Život je v dechu, první nádech je probuzení, poslední výdech je osvobození. Pochopil jsem, že člověk si ve svém životě svým bytím sám připravuje svoji cestu do neznáma.

 

Když jsem ji bral z nemocnice, přesvědčil jsem své tři sourozence, že máma umírá a že pokud se s ní chtějí rozloučit, aby přijeli. Udělal jsem to kvůli matce, nechtěl jsem její smrt jen pro sebe, protože měla ráda všechny děti a přiznám se, chtěl jsem jim umožnit tuto zkušenost, přestože jsem byl tři roky s dětmi na všechno sám. Sestry nakonec zůstaly a pomáhaly, udělaly mi jídlo, mohl jsem alespoň trochu něco sníst, dojít si na záchod, maličko si odpočinout, protože fyzicky vyhoříte a když máma umřela, tak ji umyly a oblékli, stejně tak, jak se to kdysi dělávalo. Umírala ve svém prostředí, na posteli, kde spala pět let a rozhodnul jsem se dělat všechno tak, jak jsme to dělali před tím, když jsem se o ní staral. Cítila to, měli jsme program až do poslední chvíle, to bylo nesmírně důležité a v nemocnici nemožné. Vydechla k ránu a svoji smrt věnovala pomyslně nakonec jenom mě, byli jsme sami, nic nás nerušilo, myslím že to tak sama chtěla a proto tak to bylo.

 

Prožil jsem nejen smrt milovaného člověka, ale především smrt lidské bytosti, tvora obdařeného citem a rozumem, prožíval jsem lásku synovskou i lásku univerzální, obě se mi na samém konci spojily. Člověk neumírá jen jako starý, umírá jako desetiletý, dvacetiletý, čtyřicetiletý, umírá v celé šíři své osobní historie. Byl jsem ateista, ale vždy jsem měl současně respekt a toleranci k duchovním věcem. Nikdy jsem nebyl demagogicky vyšinutý nějakým směrem, nepodléhal jsem žádné slepé víře a snažil jsem se zaujímat kritický odstup. Zkušenost s umíráním je podstatná především pro mě a jak už jsem mnohokrát řekl, nedělal jsem nic světoborného, jen službu člověku a myslím že dnes bych byl schopen nabídnout ji komukoliv, to je síla lidství, která do mě vešla a otevřela všechno tak radikálně, že teprve nyní se začínám orientovat.

 

Občas se mě ti, kteří chtějí slyšet, ptají stejně jako Vy a já odpovídám ano, všechno fyzické skončí, definitivně, nic si sebou nevezmeme, vše tu necháme, co tak úzkostlivě hromadíme, včetně našeho JÁ, ale já už vím, že zemře jenom tělo, smrt si bere pouze naši tělesnost, na nic víc se nezmůže a naše fyzičnost je jenom jedna naše část, ta nejbolestivější, ale naše bytí, naše podstata, ono tajemství člověka, zůstane nedotčeno. S posledním výdechem mé matky jsem cítil stejně jako ona skutečné blaho, radost a štěstí. Ano, darovala mi tuto neopakovatelnou chvíli a jsem velmi šťastný, že jsem ji prožil v maximální možné koncentraci a plné soustředěnosti.

 

Nemohu nic dokázat jiným, ale jiní už nic nemusí dokazovat mě, to je velká úleva, to mi věřte. Jediným důkazem mohou být mé obrazy, do nich se snažím alespoň trochu vtisknout vše, čeho jsem byl svědkem. Když můj syn přišel ráno do pokoje, kde leželo tělo jeho babičky, protože byl první, komu jsem přišel říci, že zemřela, řekl mi, když se ke mně vrátil, jednu jedinou větu: babička už tam není. Kde tedy je, nabízí se logická otázka, když tam leží? Myslím že jednoduchou formou vyjádřil přesně to, čeho jsem byl já jen před pár hodinami přímým svědkem. Co jsem viděl v těch druhých očích je nádherná otázka, logická, ale po několika těchto dlouhých odstavcích stejně zjišťuji, že na ni vlastně neumím a ani nemusím odpovědět.

 

Jak je podle Vás důležitá tvář v tomto duchovním a existenciálním dobrodružství života a smrti? Není lidská tvář jako znamení osoby pochopitelná pouze v duchovním smyslu?

 

Nejen člověka, ale vůbec žádného tvora si nedovedu představit bez tváře a všeho, co k ní patří. Svojí tváří se vyjadřujeme, ale jsme současně i vyjádřeni. Oči jsou skutečně vstupní branou do nitra člověka a v mimice se zračí všechny naše citové, myšlenkové i duchovní pochody, od narození až po práh smrti. Ještě i těsně po ní nese tvář poslední stopy naší identity, jako když se zastaví filmový pás. V intelektuálním smyslu jsme definováni vůlí k tvořivosti, tím, co po nás zbude, co v životě uskutečníme, v duchovním smyslu jsme definováni bytím, jež se během pozemského života vyjevuje ve tváři, která prozrazuje naši plnost a jedno bez druhého se v ní neobejde. Lidská tvář je v životě člověka zásadní, všechny jeho vnitřní i vnější proměny ji ovlivňují a člověk, aniž by podstupoval plastickou operaci, může změnit během života svoji podobu několikrát, podle toho, jak se vine jeho osobní cesta.

 

Umělec má schopnost vytušit z tváře existencionalitu člověka, skutečně nic zásadního mu neuteče. Vůbec nejde samozřejmě jen o zachycení charakteristických anatomických rysů člověka, jež jsou dány geneticky, jde o zachycení samé podstaty bytí portrétovaného, v tom je síla umění. Já jsem třeba cyklus obrazů Mezi životem a smrtí, v němž jsem vytvořil deset imaginárních portrétů mé matky, maloval zpaměti, pouze pod dojmem toho, co jsem prožil a vůbec jsem nemyslel na proporční podobnost. Byla to pro mě úplně nová práce.

 

Napřed jsem se o to nechtěl snažit, byl jsem rozhodnutý nechat si vše v sobě a pokračovat v předchozím programu, až budu moci. Kromě psaní jsem několik měsíců po smrti mámy nedělal nic, jenom jeden skvělý výtvarný projekt v krajině se synem, který on vymyslel. Vyčkával jsem a nakonec mi vnitřní hlas řekl: musíš se pokusit. V mém dosavadním uměleckém snažení to byla zásadní výzva, která se neopomíjí. Cítil jsem, že je podstatná, nejdůležitější ze všeho, co jsem dosud v malbě dělal. Přede mnou čněla strmá hora. Vůbec jsem tehdy nevěděl, jak začít, stál jsem před prázdným plátnem a nikdy před tím jsem neprožil takovou bezmoc. Byl jsem naprosto zoufalý, skutečně jsem plakal, věděl jsem co chci vyjádřit, ale nevěděl, jak to namalovat. To je pro malíře šílená situace.

 

Najednou jsem poprvé v životě prožíval trauma z vlastní neschopnosti, skutečný očistec, kdo to zažil, ví, co myslím. Štětci to nešlo, každý tah po plátně, každý dotek barvou byla plytkost, snaha o průnik veskrze marná. Druhý den jsem to chtěl vzdát, skončit úplně s malováním, a pak jsem na stojanu připravené plátno položil na dvě židle a aniž bych tušil proč, začal jsem na ně nanášet barvy prsty a potom znovu. Po chvilce jsem věděl, že už lezu. Byla to absolutně nová zkušenost a potvrdila mi správnost mého rozhodnutí. Od tohoto okamžiku jsem nevzal štětec do ruky. Barvy nabírám a míchám na desce rukama, v dlani nanáším lazuru, na plátně ji dlaní roztírám, konečky jednoho, nebo několika prstů dělám tahy, spárou mezi bříškem prstu a nehtem třeba tenkou linku.

 

 Je to úplně něco jiného, všechny předchozí zkušenosti jsem musel zapomenout, žádná náhoda vám nepomůže a nemůžete s ní ani počítat, protože vůbec v tom způsobu práce nevzniká. Malba se rodí pomalu a těžce, ale cítím, že to je přesně to, co chci, že toto malování odpovídá mému ustrojení, víc nepotřebuji a uvidím, kam mě posune a kam já posunu současný výraz, své téma, obsah. Poprvé se skutečně propojuji se svým malováním a malování je adekvátní mému stavu bytí. Jsem šťastný, protože jsem v malbě nalezl sám sebe. K většině starších obrazů jsem získal odstup, stejně tak sebe v minulosti nahlížím jako na plátně v kině. U těch nových obrazů mám pocit, že jsou mé tělo a nejsou a nebudou vůbec na prodej, i přesto, že mě překvapil zájem, který vzbudily a který jsem neočekával, protože sděluji velmi osobní prožitek. Já vůbec nechápu, čím jsem si tolik darů zasloužil…

 

Když jsem kdysi maloval podle modelu, musel jsem pozorovat charakteristické rysy tváře, současně cítit toho člověka a ještě potom splnit tři podmínky. První dvě, které se týkají anatomie hlavy a výtvarné formy, zvládne talent a zkušenost, tu třetí ještě podmiňuje to, čemu se říká dar od boha. Tuto schopnost vnitřního vidění do duše člověka a její přenesení na plátno, nelze nijak racionálně vysvětlit. Když jsem maloval imaginární portréty mé matky, což byla vůbec moje první práce po její smrti, nemusel jsem se rozptylovat anatomickou přesností, ani technikou, na nic z toho jsem nemyslel. Plně jsem se koncentroval jen na vyjádření toho, co je uvnitř mne, protože já už s ní byl duševně spojený, ta duchovní matrice už je mojí součástí. Pouze jsem v přímém kontaktu prsty s plátnem odkrýval a rekonstruoval na podklad to, co je ve mě. Do té doby jsem nevěřil, že něco podobného je možné v dvojrozměrném umění dokázat a výsledkem jsem byl velmi překvapen a zaskočen. Po dvaceti pěti letech malování jsem se teprve nyní dotknul neuvěřitelných možností malby. Je to skutečný zázrak, být svědkem autentického přenesení svých pocitů a jejich znovuzrození. Nikdo nikdy nepřišel na to, kde umělec nalézá a bere onen zázračný šém, který jeho umění může vtisknout život.

 

V reálném životě to je podobné. Když člověk zemře, zůstanou po krátký čas ještě zachovány jeho anatomické rysy, jeho výraz, ve smrti ztuhne poslední záchvěv života, na chvilku, avšak už to není ten člověk. Jak je to možné? Tato proměna, kterou přesně vyjádřil můj syn je také to, čeho se lidé při pohledu na mrtvého bojí. Neděsí je ani tak změna tkáně, jako nepřítomnost života v těle, neexistence toho, co pozůstalí tak důvěrně znali, co činilo člověka člověkem, to je to, co shledávají strašlivým, protože se v tu chvíli cítí opuštěni a okradeni. Jestliže nás ale charakterizuje duchovní a fyzický rozměr, o čem nelze pochybovat, potom nikdy nemůžeme dokázat smrt duše smrtí těla, protože duši jsme v těle nikdy neidentifikovali, nikdy jsme ji neseparovaly. Všichni bezpečně víme a cítíme, že v člověku je, nevíme kde a když tělo umře, většina ani neví, kam duše mizí. Kdyby přitom lidé jen trochu tušili, jaké možnosti spojení ještě mezi sebou mají a já sám jsem o nich také nevěděl, rychle by přibrzdili svůj hektický materiální život.

 

Máme nějaký stupeň logicky a vědecky ověřitelného poznání, přesto podstatná část uniká jakékoliv možnosti rozumové analýzy, prostě jsou věci, které zatím vysvětlit rozumem nelze. Snaha po poznání jen s podmínkou vysvětlení, je jedním z našich velkých omylů. Kopernik, Darwin a Freud, postavili v průběhu věků náš exaktně doložitelný svět, nikdo však dosud neodpověděl na otázku, proč to tak musí být. I Darwin počítal se schopností reprodukce, aniž by vysvětlil, co je její příčinou. Stejně tak nikdo neví, kde se v umělci bere jeho schopnost vyjádřit to, co je pro ostatní tak neuchopitelné. Tato tajemství a pro mě fakta prokazatelně existují, ale i kdybychom věděli to velké proč, jak by to změnilo náš jednotlivý osud? Možná by se lidé dostali k té pokoře,  možná bychom se dozvěděli cíl, protože máme-li my, lidstvo a náš vesmír v životě i ve smrti ještě nějaký vyšší universální cíl a smysl, participuje na něm zcela jistě i naše duše. Nevidím důvod, proč by neměla, když nás vším zasahuje.

 

Zřejmě se nedotkneme nejzazších hranic tohoto poznání, stejně jako rostlinám a zvířatům není dovoleno pochopit to, co poznal člověk. Myslím že ona za vším hledaná definitivní a těžko definovatelná pravda je tak ohromujícím způsobem nepředstavitelně rozměrná právě proto, že je prostá. Umění má výjimečnou schopnost tlumočit duchovní rozměr všeho, co nás prostupuje, zprostředkovat prožitek nezachytitelného. Takže na Vaši otázku odpovídám, ano, lidská tvář je pochopitelná pouze v duchovním smyslu, všechno ostatní jsou jen obrázky v magazínech, ostatně, co jiného má vůbec ještě smysl?

 

Jen taková malá otázečka: myslíte, že o Vámi zmíněných myslitelích bude někdo za pět tisíc let něco vědět?Ba o celé naší vědě a našich vědomostech…?

 

Myslím že věčnost chápeme příliš v úzkém smyslu našeho dějinného ocenění, úzce v rámci našich intelektových schopností. Vyvíjíme aktivitu v dobré víře toho, že se nějak dozvíme a potvrdíme si užitečnost našeho počínání, jeho smysl, jakkoliv smysluplně naplněný pozemský život smysl jistě má, ale obávám se, že nejvyšší jsoucno, možno říci pomocně i vesmír, nic podobného nezná. Je tak dokonalý v přizpůsobení se všem nedokonalostem, že „počítá“ s každou alternativou svého vlastního předurčení, s každým pohybem duchovním i fyzickým. Je to vskutku myšlenkově nepředstavitelné, z jakých příčin a důvodů se tak děje, ale to, co se dělo, děje a bude dít, ať v nás, či mimo nás, ve vědě, kultuře či náboženství, má vždy význam jen ve vnitřním vývoji tohoto jsoucna, nemohu si pomoci.

 

Kdo dnes něco ví o slepých vývojových větvích člověka? My to chápeme tak, že nic, protože zanikly, avšak jakou máme jistotu, že současné směřování naší civilizace je jediný správný směr a není jen časově delší slepou vývojovou větví?. Jak můžeme správnost tohoto směru objektivně posuzovat jen z hlediska našeho pojetí světa, v kontextu vlastního vývoje, s vědomím toho, že homo sapiens dosud přetrval? Tuny hmyzu se denně rodí a zanikají, proč je to tak pro nás zdánlivě složité?

 

Arnold Gehlen poukázal na to, že člověk musí jednat, protože je tělesně naprosto nepřipravený k přežití a proto byl vybavený rozumem. Musel přijít na oheň, aby nezmrznul, musel vyrobit nástroje, aby rozšířil své možnosti, stále dokonalejší, pohodlnější, avšak to stále ještě není důvod aby si myslel, že je pánem světa a vesmíru. Jediné, co můžeme poměřovat, je naše nedokonalost. Člověk by přijal svůj fyzický konec, kdyby se alespoň po smrti dozvěděl, k čemu všemu to bylo dobré. Myslím, že to se člověk nikdy nedozví. Cožpak si ve spánku uvědomujeme své včerejší probuzení? O nás a o těch třech pánech za pět tisíc let už nikdo skutečně nemusí nic vědět, svoji roli ostatně splnili, k čemu by to bylo ještě dobré? Pravda i omyl mají přece stejný smysl, stejnou hodnotu.

 

Jsem přesvědčený, že ani zánik planety Země a všeho života na ní jsoucno a vesmír neohrozí a ten dokonce s touto alternativou ve své předurčenosti počítá. Tady by mě zajímalo proč. Dokonce si myslím, že to, co označujeme jako vesmír, jehož jsme součástí, je jen jeden z projevů či prvků jsoucna, jedna z jeho nahraditelných možností, hlava se zatočí při této představě. Jsoucno lze vtěsnat do krabičky od sirek a rozepnout do nepředstavitelné šíře. Jsoucno nemůže zničit samo sebe, není negací a nemůže se popřít, nemá jinou možnost, než trvat, protože kdyby netrvalo, nebylo by věčností a nemělo by smysl. Cítíte tu neuvěřitelnou a šťastnou hloubku?

 

Všechno co tedy uděláme v intencích vezdejšího života je jenom naše volba, ať tak, či onak, obojí bude z hlediska vyššího smyslu správně. Kdyby si to lidé uvědomili, byli by odpovědnější sami za sebe a svoji existenci. Přijetí tohoto vědomí je těžké, ale jsoucno nezná morální kategorie, protože nemá cíl, ve smyslu začátku a konce, prostě bylo, je a bude, jakkoliv je obtížné se do toho rozumově vpravit. Jsem přesvědčený, že jen naše bytí, pakliže se v něm skutečně ocitneme a za svého života to můžeme udělat různými způsoby, je součástí tohoto jsoucna. To není o naší bezvýznamnosti, ba naopak, vše živé, ať s rozumem či bez rozumu, má svůj stejně velký smysl a podíl, neboť každé je částečkou a součástí čehosi nesmírně velkolepého.

 

V tomto smyslu život člověka nemá větší cenu, než život mravence a je pro mě opravdu úleva, si toto uvědomit. Žiji ale rád, raduji se z mnoha věcí, často ze zdánlivých maličkostí, i přes svoji civilizační skepsi vím, že i náš lokální život je skutečně úchvatná věc a Země nádherná. Dnes si ale mnohem víc vybírám kde jsem, co poslouchám, co jím, s kým se stýkám, snažím se nerozmělňovat a plně soustřeďovat na prožívání. Jsem šťastný z malování i přesto, že mé obrazy třeba jednou fyzicky zmizí a už vůbec nebudou. To mě přivádí k myšlence jednou z tohoto světa nepozorovaně zmizet, až nastane můj čas, aby nikdo nevěděl, kam jsem se poděl. Je to samozřejmě metafora, nadsázka, zvířata už to umí a vojákům za války se to stávalo běžně.

 

Před pár dny jsem přespal v kapli na Sněžce a ráno viděl úchvatný východ slunce, skutečného pána našeho světa, všeho tvorstva na Zemi. Člověk jako příslušník jediného rodu, obdařeného rozumem, by měl v takových chvílích kleknout na kolena a v pokoře prosit za odpuštění všeho, co udělal sám proti sobě. Naše velikost je jen v naší nahraditelnosti, protože kdybychom nebyli nahraditelní, byli bychom zcela bezvýznamní a nic z toho, proč tu jsme a co děláme, by nemělo vyšší smysl.

 

Ani slunce, ani slunce… ta tečka v mořích miliard galaxií! Pán je někdo jiný, tedy aspoň tak věřím… ale náš spontánní rozhovor, myslím, spěje ke svému konci. Mohu se Vás zeptat ještě na jednu obligátní otázku: jak se Vám líbí časopis Téma?

 

Tak to je hezky řečeno, tečka v mořích miliard galaxií, ale když slunce nevyjde jeden den, jeden týden, měsíc, rok, začne být na Zemi, v našem rozumově a fyzicky poznatelném světě všechno jinak, veškeré naše domnělé jistoty se zhroutí, tak jsem to myslel, slunce nás zatím opanuje. A ještě dodám něco kacířského, co mě zcela rozechvívá, stupňujete jenom naši  nepředstavitelnost, ale v jistý okamžik svého bytí, pronikneme najednou všemi moři těch nekonečných miliard galaxií, až k samé hranici velkého třesku a možná ještě „dál“, protože v bytí neexistuje vzdálenost, ani čas, jen trvání, z kterého jsme vzešli a do kterého se můžeme vrátit. Pravda, nic z toho si tam nevyfotíme, ale podstata si nemusí uvědomovat sama sebe, k čemu by jí to proboha bylo. Časopis Téma v současné době odpovídá mému životnímu pocitu, podobný prostor – a nemyslím tím jen tento rozhovor – mi vyhovuje. Fakt se omlouvám čtenářům za upovídanost.