Často se v poslední době zamýšlíme nad vzestupem extremistického islámu mezi dětmi britských přistěhovalců z Pákistánu, Bangladéše či z Indie, srovnáváme naše sekulární a liberální křesťanství s jejich nekomplikovaným pohledem na náboženství. Původní víru svých rodičů zavrhují v přesvědčení, že byla mělká, zvyková, že nedostačuje jejich vzdělání, a tak se v jedenadvacátém století uskutečňuje v Evropě zajímavý paradox, který jde zcela proti jejím dějinám, totiž vzestup fundamentalismu s nárůstem vzdělání a blahobytu. Naši postmoderní společnost můžeme, jde-li o vztah k náboženství, rozdělit na následující skupiny: lhostejnou a víceméně nevědomou většinu, skupinu věřících, kteří nějak vycházejí z a nějak se opírají (byť jen zprostředkovaně skrze církevní autoritu) o tradiční evropské křesťanství, hnutí různých alternativ, jež neprodělaly složitou debatu, odehrávající se v Evropě nad náboženstvím během posledních šesti staletí (buddhismus, islám, New Age, Svědkové Jehovovi). Domnívám se, že bude-li kdokoli z lhostejné většiny konvertovat na tradiční víru, nestane se nikdy radikálním fundamentalistou (radikalizace hrozí nicméně těm, kdo odmítnou teologickou reflexi), ale po konverzi do náruče alternativ mu hrozí náboženský primitivismus. Možná bude brzy potřeba v Evropě opět rozvinout diskusi o smyslu a podstatě náboženství a opět se vracet k podnětům, které nás osvobodily od temnot jasné, přímočaré víry bez otázek.

Jednou z nejlepších a nejostřejších knih, které odkrývají mělkost, ba zrůdnost toho, co tento typ víry přináší, je Zdravý rozum, který v osmnáctém století sepsal slavný osvícenský materialista, baron de Holbach (Státní nakladatelství politické literatury Praha 1959). Dá se ve vší stručnosti říci, že kniha jednoduše a velmi přesvědčivě zpochybňuje původ a smysl toho, co věřící vyznávají, ukazuje na četná protiřečení náboženství, a to všechno v duchu hlavního předpokladu, který autor brilantně drtí: náboženství je světsky intuitivně přijatelné. Krom toho je jeho pozornost zaměřena na demaskování lidské přirozenosti v jejím konfliktu s tím, co si pod vlivem víry mnozí myslí o motivech chování svého i jiných. Nejzajímavější na celé knize je však její dobrá slučitelnost s existenciálně pojatým, hlubinně (čili ne jen racionálně, ale pod vlivem osobní neintuitivní, horizont běžného světa transcendující zkušenosti) reflektovaným pojetím víry, jak je vlastní Novému zákonu, Otcům, křesťanským mystikům atd. Ba víra, jež se vnitřně nevyrovná s tím, co de Holbach říká (a co říká každý zdravý rozum, pokud jej ten či onen věřící pustí ke slovu, pokud je poctivý sám vůči sobě), nemůže nikdy překonat obzor světského a klesá do priorit, jako je co největší počet oveček, nauka, politika, semknutost toho kterého společenství ve vnějších věcech zvyků a pokrytecké morálky.

Chtěl bych se ještě zastavit u pojmu zdravý rozum. Někdo jej může používat spíše jako určitý typ argumentu pro své názory, řekne: vždyť to dá zdravý rozum! – a myslí tím: ty musíš být hlupák, pokud máš s mým názorem problém. V takovém případě je zřejmé, že kdo si jen usmyslí, ten má právo tvrdit, že právě jeho rozum je ten zdravý, čili takový pojem nutně zcela prázdný a zbytečný. Baron de Holbach ukazuje však na mnohem důležitější smysl, který lze pojmu zdravý rozum dát. A nemyslím tím důraz na přirozené představy oproti představám nadpřirozeným (jak zní podtitul spisku). V různých otázkách, a to předně těch, které přímo tak či onak zasahují do našeho života, máme mít právo a snad i povinnost přemýšlet nejprve nad tím, co je nejjednodušší, nejvíce podepřené zkušeností. Neměli bychom být povinni převzít abstraktní nadstavbu problémů jen tak beze všeho a teprve v její složité architektuře vyjádřit své výhrady. Jistěže není pravda, že zdravý rozum vidí všechno nejlépe, měl by nás jen svým světlem chránit před naprostým pojmovým znásilněním konkrétní, běžné lidské zkušenosti do nějakého ideologického obrazu. Proto je také apel na zdravý rozum nejběžnější u osvícenců, kteří byli k lidským schopnostem kritiky a poctivosti až naivně optimističtí.

Autor knihy, nad kterou se zamýšlím, i ona sama jsou součástí radikálního směru uvnitř osvícenského hnutí a přes důraz komunistického školství právě na tento extrém (mohou jej zastupovat dále La Mettrie a Helvétius) je nelze považovat za jeho nejdůležitější jádro. Na francouzském osvícenství je vůbec znát mnohem větší konflikt s církví a s náboženstvím, ba převzetí dogmatismu jediné pravdy místo umírněné skepse a plurality, proti tomu, co se v oné době dělo na ostrovech. Holbach ovšem není v kontinentální tradici osamělý a při čtení jeho Zdravého rozumu čtenáři musí vytanout na mysli třeba Rabelais, Boccaccio nebo v pozdější době France se svým geniálním Ostrovem tučňáků.

Muslimský teolog, jakého bychom dnes velmi potřebovali, by měl mít velmi dobře strávené nejen tyto autory, nejen Feuerbacha, Nietzsche, Marxe a jiné kritiky náboženství, leč především složitý vývoj křesťanské spirituality od přímočarého primitivismu k diferencované a hluboké vnitřní zbožnosti. Tak by pochopil Evropu, avšak možná také zlatou dobu islámu, kdy se vzdělaností a bohatstvím vzkvétající Arabské říše vydala podobnou cestou. Islám by se s pomocí takových teologů dal sekularizovat, oslabit v politické rovině, avšak zároveň posílit a zušlechtit v srdcích těch nemnohých, kdo se za ním vydají poučeni baronem de Holbach a jinými, co pravé náboženství, má-li si ho člověk aspoň trochu vážit, opravdu být nemůže.