Román Jarmark marnosti jsem četl s velkým zaujetím a uznávám předem, že by si jistě zasloužil mnohem podrobnější rozbor, než bude ten můj. Spokojím-li se ale s menším zamyšlením, nedosáhnu takového zmírnění náročnosti svého úkolu, abych stihl celou recenzi napsat pro toto číslo Tématu. Její druhá část vyjde tedy později.

Příběh, jehož zpracováním se W. M. Thackeray (Odeon Praha 1981) zařadil mezi vrcholné klasiky umění románu, začíná v dívčí akademii a po celou dobu sleduje osud dvou dosti protikladných chovanek této počestné instituce: osud Rebeky a Amálie. Vše se odehrává v Anglii počátkem devatenáctého století, čili pro autora i čtenáře v ne příliš dávné minulosti. Dobové reálie jsou brány jaksi automaticky a Thackeray se nesoustředí na popisy vjemových detailů, nepíše v žádném smyslu kroniku, nevydává svědectví o své době, nýbrž zajímá ho jen člověk v různých situacích a osobitá meditace nad jeho jednáním. Podobá se tak, na rozdíl od celých zástupů analytických, realistických, ideje hlásajících a jiných romanopisců, kteří se rojí v moderní době až dodnes s tak urputnou žvanivostí, Shakespearovi. Divadlo světa je oběma společné a Thackeray se k němu v předmluvě k románu výslovně hlásí. Jistě, na druhé straně jsou tu i velké rozdíly. Svět Alžbětince je náboženský, poetický a mohutný ve fantazii, naopak Jarmark marnosti si vystačí jen s přízemními reáliemi, ba přímo zpřízemňuje i to, co se jinak na světě zdá našim smyslům, marnivostem, náladám a pocitům velké a zajímavé. Opravdu a osudově se zajímá jen o nitro člověka, v žádném případě však nikoli v náboženském duchu. Je naopak nutné hovořit o morální tendenci Thackerayova díla: on sám dává najevo, co se mu líbí a co ne, ukazuje své zakořenění v obdivu k prostému, procítěnému, poctivému životu, jehož hrdinkou se stává Amálie. Sám se čtenářem (na nějž se obrací s dobovou konvencí a počestně) rozmýšlí nad čistotou úmyslů svých postav a odhaluje mu s potěšením jemného morálního pozorovatele (ne moralizátora!) význam jejich gest, pohledů, mimovolných pohybů atd. Všechno ostatní je pouze plastelína, z níž se umně modelují situace, kterými v návaznosti fabule procházejí postavy, jímž se díváme do nitra. Ne, nejde o pohled psychologický, ale morální – tak trochu v duchu francouzské pozorovatelské literatury (La Rochefoucauld, La Bruyère), lišící se od Thackeraye sarkastickým a soudícím tónem. Autor Jarmarku marnosti naopak lidi miluje a miluje v nich vše, co není přímo zlé, ba miluje vůbec život, ukazuje-li se ve své prosté kráse, v moci času, zmírňující utrpení, křivdy a nenávist, či ve své opojné bláhovosti a v mladistvém elánu. O jeho postoji k jednotlivým postavám románu svědčí také jeho vlastní ilustrace či spíše decentní karikatury, jimiž vydavatel díky Bohu nezapomněl dílo opatřit.

V této knize tak nalezneme čtivý román, místy strhující (zejména v závěru) podobně jako dobrodružná literatura, červená knihovna, detektivky a horory, často lacině dojímavý a mravopočestný, ale i nesmírně pronikavou reflexi pozemského života v mechanismech jeho marnosti, obdivuhodné postřehy o lidské povaze a sebe sama v každé z postav. To je také dost důležitá charakteristika Jarmarku marnosti: ani Amálie, ani Rebeka, tím méně ostatní postavy, nepřekračují svým rozměrem divadlo světa, nejsou zakořeněny v existenciální stránce života, ale spíš jen dávají tvář člověku vůbec s různou povahou a v různých situacích. Nejsou to jistě typy bez svébytného osudu, jakési shrnutí společenské reality – to by totiž odporovalo tomu, co Thackeraye zajímá nejvíc, složitosti lidského nitra. Jsou to spíše loutky, jejichž živost jim musíme teprve propůjčit svým vcítěním, abychom v nich nakonec pozorovali různá zrcadlení sebe sama.

Thackeray se v důrazu na reflexi podobá Sternovu Tristramu Shandymu, jenž jde ale mnohem hlouběji do podstaty života (živlem jednoho je pozorování povrchu, druhého zas hlubiny), liší se od něj však především svou čtivostí a lacinou přitažlivostí, propracovaností a celkovým rozměrem, typickým pro moderní román. Na rozdíl od Dickense a Balzaka není Thackeray zakotven v romantismu a vychází spíše z preromantického, naivního osvícenství, lnoucího k mírným, prostým citům a k rozumu bez transcendence. Lidská komedie a Jarmark marnosti jsou proto odlišné asi jako osud člověka a jeho sklon.

Ještě než se pustím do postupného rozboru knihy, nechám promluvit jejího autora slovy, jež můžeme číst v předmluvě. Dělám to ze dvou důvodů: jednak abych ozřejmil prostý půvab Thackerayova umného, sofistikovaného slohu, lehkost, s jakou formuluje krásné věty a krásné myšlenky, jednak abych zdůraznil smysl a předpoklad románu, jak ho budu brát na zřetel: „Jiné naučení k tomuto příběhu z Jarmarku marnosti nepřišpendluji. Někteří pokládají jarmarky za venkoncem nemravné a s celou rodinou i služebnictvem se jim vyhýbají; snad právem. Ale ti, kdo smýšlejí jinak a mají sklon k ležérnosti, blahovůli a sarkasmu, rádi si tam na půlhodinku zaskočí kouknout na představení. Kousky jsou tady všelijaké; strašlivé půtky, naparování i pouštění hrůzy; výjevy z lepšího světa a také z hodně prostředního; namlouvání pro lidi citové, a zase laciná komika; všechno má přiměřenou výpravu, skvěle osvětlovanou autorovými svíčkami. Co má principál ještě dodat?“

Předvést tu celkovou architekturu příběhu, ba i jenom naznačit všechny jeho hlavní zátočiny je prakticky nemožné. Pokusím se nyní načrtnout základní kontury. Rebeka jako dítě z okraje společnosti, které je při své veliké inteligenci a při nadání pro společenské záležitosti vytrženo ze svých kořenů a postaveno tváří v tvář vyšší třídě, má v životě jediný cíl: získat si pořádné postavení, užívat blahobyt. Je právem sebevědomá a spousta věcí jí vychází, ale její neúspěchy čtenář sleduje s jakýmsi zadostiučiněním. To ona vnáší do knihy napětí, to ona je na první pohled zajímavá, zábavná, okouzlující, to ona odkrývá mechanismy vyšší společnosti a její pokrytectví i prázdnotu. Stává se přímo její obětí, nikoli však bez své viny. Komentáře, v nichž autor přemýšlí nad jejími skutky a motivy, vyznívají velice sarkasticky vůči morálce těch vrstev (líčených ostatně málo lichotivě), mezi něž se chtěla dostat a s jejichž mentalitou musela umět zacházet. Šibalka a mrška Rebeka to dokázala ostatně lépe než kdekterý baronet. Nikdy se však nestává zosobněným zlem. Zlo jako takové v Jarmarku marnosti vůbec chybí. Jeho místo zaujímá pokřivenost, hloupost a prázdnota. Jednu z variet hlouposti představuje příliš prostá Amálie, která má ovšem dobré srdce a která chce žít pro své nejbližší, ne pro sebe – je jakýmsi zosobněním ctností obyčejného života. Život je k ní dosti tvrdý a právě v mnoha komplikovaných okamžicích získává přímo nádech světice, autorem zbožňované. Thackeray od ní, snad kromě závěru románu, nikdy neztrácí odstup a v porovnání s velkým světem, pro který žije Rebeka, ukazuje, ovšem vždy dvojznačně, na Amáliinu všednost a hloupost. Nebo i jinak řečeno: je-li Amálie nezajímavá pro ty a ony, je to chyba pro ni, či spíš pro ně? Autor si určitě vždy ve svém srdci řekl: pro ně!

Amálie pocházela z obchodnické vrstvy zbohatlíků a oproti Rebece se mohla vrátit z akademie do rodinného blahobytu. Její vztah k Rebece byl cituplný a upřímný, nemohl však nikdy dostoupit výše Rebečiny inteligence, pochopit její trýznivou ctižádost, její schopnosti a zraněnou hrdost. Naopak pro Rebeku byla Amálie především prostředkem, ačkoli se nedá říci, že by se k ní vždy chovala úplně cynicky s vypočítavou přetvářkou a necítila k ní nikdy cosi jako upřímnou náklonnost. Postupně se, a zcela logicky, obě dvě navzájem stále více odcizují. Rebeka na svém vzestupu nejprve zkoušela dobýt srdce staršího Amáliina bratra Josefa, který je velmi zajímavou loutkou v celém představení. Tento povahou dobromyslný a plachý muž, který žije de facto jen pro svůj břich a pro životní nudu, je tak hloupý, povrchní a egoistický, že se člověk občas až děsí. Nemá žádný svůj příběh, žádnou osobitost, je jen karikaturou, jejíž účinek spočívá v tom, že takové karikatury opravdu žijí. Žijí v nás všech. Čtenář se musí při vyprávění o Josefovi smát, protože jeho životu kdesi uvnitř rozumí, přitakává, ale zároveň se mu zdá navýsost absurdní. Kromě toho Thackeray nechává kontrastovat autorovy komentáře k tomuto tlouštíkovi, které jsou vesměs benevolentní a chápavé, s fakty, v nichž se Josef jeví jako amorfní hmota bez očí, mozku i srdce. Když Rebeka u Josefa neuspěje, protože ten není schopen se vyjádřit, rozhodnout, nemůže donekonečna natahovat pobyt u Amáliiných rodičů a dle už v akademii domluveného plánu odjíždí do služby k plebejskému nositeli šlechtického titulu Siru Pittovi. Syrové poměry ji nezlomí. Hraje dál svou taktiku a hledá místo na všech stranách. Je nakonec tak úspěšná, že se tajně ožení s Pittovým synem Rawdomem. Poměrně dobře ovládá i jeho bohatou tetičku, o jejíž jmění s vychytralým cynismem bojuje celý rod. A právě tajný sňatek, vstupenka do lepší společnosti, která ční nad zbohatlíky z Russell Square, je počátkem Rebečina dlouhého, pozvolného pádu.

Svobodomyslná teta, která miluje Rebečinu inteligenci a společenský postřeh, se cítí podvedena, když se dozví o tom, z jak nízkého rodu ve skutečnosti její přítelkyně pochází, a když musí čelit zprávě o tajném sňatku svého oblíbeného Rawdoma, jemuž chtěla značnou část svého jmění odkázat (jak se obecně vědělo). Rebeka přichází o finanční zajištění, o svůj postup, kvůli němuž si manžela brala, a tak se snaží všemožně zachránit. Postava Rawdona je podobně jako postava Josefa v panoramatu Jarmarku marnosti nepřehlédnutelná. Tento velmi hloupý a zpustlý důstojník, který žije v dluzích a hýří, ožívá jakýmsi vnitřním životem, když se do své manželky zamiluje. Opravdovou očistou však prochází, když začíná chápat, že ho Rebeka nikdy nemilovala, že vždy chtěla hrát jen úlohu jeho mozku, a kdy upíná celou svou mysl na péči o syna, k němuž se Rebeka – jeho vlastní matka – chová víc než chladně. Vývoj Rawdona je zachycen podrobně a s náležitou pozorností. Jeho konečné a hořké prohlédnutí hatí Rebece jednou provždy její naděje a uvrhává ji poté, co se čtenáři dostatečně zprotivila, zpět na okraj společnosti, odkud vyšla. Vůbec o konci románu je třeba říci, že autor dosti dbal na uspokojení všech dobrých citů čtenáře, který možná uroní mnoho slz dojetí, nicméně se ocitá v bažině kýče, kde už je všechno jen na efekt, jen comme il faut, kde se vytrácí dřívější pronikavá reflexe.

Shrnu ještě velmi stručně osudy Amáliiny a podrobnější úvahu nad některými místy románu, jež považuji za obzvláště zajímavá, nechám na později. Amálii, která byla od dětství naivně (jak to odpovídalo její povaze) zamilovaná do Jiřího, syna otcova obchodního přítele, a která si ho měla podle všech přání rodičů brát, stíhá pohroma v podobě bankrotu jejího otce. Zastavme se ale ještě u Jiřího, další důležité postavy Jarmarku marnosti. Dalo by se říci, že se jedná o slabošského floutka, který není schopný opravdové sebereflexe, proto žije v jakémsi rozdvojení mezi tím, co si o sobě myslí, a tím, co je. Podléhá okolnostem a vážná rozhodnutí je schopen učinit jen pod tlakem svého kamaráda z dětství Viléma. Jiří i Vilém jsou vojáci a oba pocházejí ze stejných společenských vrstev. Vilém se zejména v závěru románu stává div ne jeho ústřední postavou. Po celý život opravdově a vytrvale miluje Amálii, pro její štěstí se stará o Jiřího, jejž miluje zase ona, a dokonce zprostředkovává jejich sňatek proti vůli otce ženichova, štítícího se bankrotující a ponížené rodiny. Dobromyslný, poctivý, neohrabaně chlapský intrikán Vilém, žijící pro svou tajnou lásku, působí dosti autenticky a jeho příběh prolíná románem jako vznešené poselství o člověku. Od počátku, kdy kupuje Amálii klavír, dražený po krachu jejího otce s ostatním rodinným majetkem, a předstírá, že jí ho koupil Jiří, přes období po Jiřího smrti ve válce proti Bonapartovi až po zhroucení Amáliiny lásky k její ikoně mrtvého manžela (poté co se dozví, jaký ve skutečnosti byl a jakého jej neviděla pro svou naivní hloupost i strach z pravdy), kdy se Vilém konečně dočká naplnění své lásky, čímž se román uzavírá, budí čtenářovy sympatie a obdiv. Tato postava snad i mírní vyústění všeho do kýče happyendu a morálního ponaučení, neboť je nakonec (na rozdíl od jiných) víc než jen loutkou. Osud Vilémův (a jde opravdu o osud) dává mnoho příležitostí k hlubokým otázkám nad povahou lásky, štěstí, ba nad smyslem života vůbec. Z barvité horizontální pouště divadla loutek vyčnívá jeho život jako jediný opravdu smysluplný, a to zcela nezávisle na konečném naplnění Vilémovy lásky. Proto je Amáliino prozření a pochopení Vilémovy lásky v kontrastu s její láskou k Jiřímu podobno jakési konverzi od ne-života loutky k osudovému životu živého člověka. Přesto v tomto poselství není ani zdaleka hlavní hodnota Thackerayova románu. To, co je na něm třeba obdivovat především, se pokusím ukázat v druhé části této recenze.