5. červenec

 

                Dnes ráno mi bylo trochu nevolno, a proto jsem musel zůstat doma u četby nebo televize. Nutil jsem se do literárního časopisu přeplácaného makarónskou latinou. Vedou se v něm žabomyší války nebo ubohá cirkusová představení – oboje bezduché, určené jistě pro sprostý literární lid.

 

                Udělal jsem si nový názor na všechny zdejší vynálezy – zdá se totiž, že překročily míru. Dělají lidi změkčilými, ničí jejich zdraví, berou jim čas (ač jsou vyráběny proto, aby jim čas dávaly). Zdejší lidé pro film udělají více než pro Boha (není nicméně úplně jisté, je-li to horší než ony zástupy Tartuffů, hodnostářů a fanatických hlupáků, jak je známe z domova).

 

                Bůh a můj zpovědník vědí, že jsem nikdy nebyl příliš zbožný, ve skutečnosti jsem vlastně nikdy úplným křesťanem nebyl. Vidím totiž, že lidé vždy prožívali stejné lidství, i když tu křesťanství dávno ještě nebylo – tak je mi křesťanství jen tou nejbližší formou obecné lidskosti. Při pohledu na zdejší lidi se však stávám den ode dne zbožnější, neboť vidím, že oni nemají žádnou hlubokou formu, do níž by dali svou lidskost – a tak nemajíce formu nemají ani obsah.

 

                Tu mi napadá, že včera oni studenti vůbec nerozuměli slovu Bůh – jak jim to však může člověk jako já vysvětlit? Jeden z nich znal Bibli lépe než já, znal také mnohá jiná náboženství a filozofie, leč nezmohl se na nic víc než na nezúčastněné vypočtení různých pojetí Boha. Skoro se dá říci, že Bůh, dobro, pravda atd. jsou tu jakési tabu: všichni cítí, že se bez nich nedá žít, ale všichni bez nich žijí.

 

                Nechci se dále nořit do těchto tísnivých pocitů. Nakonec mi můj soused připravil slušné rozptýlení – navštívil mne a přinesl dvě láhve jakési břečky, které říká víno. Vůbec se neurazil, když jsem je vylil a nabídl mu víno svoje, ba dá se říci, že byl nadšen.

 

                Vyprávěl jsem mu o svých studentských přátelích, zdá se, že jimi pohrdá a směje se jim. Přirovnával je k rádoby čarodějům, kteří se zaklínají nesmyslnými znameními a jimž se celý svět proměnil jen v tato znamení. Přiznal se mi, že nemá rád kněze, ač chodí každou neděli na mši, vojáky, obchodníky a vůbec lidi duchem chudé, ale že u mě rád udělá výjimku, patřím-li k některému z těchto stavů. Zeptal jsem se ho, zda má rád šlechtice. Odpověděl, že je rád, že už neexistují. Přiznal jsem se mu tedy, že patřím k tomuto stavu, načež od propadl neovladatelnému smíchu. Věru – je to první čacký muž, kterého jsem tady potkal.

 

                Nedal mi sice žádné nové úsudky, vrátil mi však starý pocit.

 

 

 

                6. červenec

 

                Včerejší nemoc se zhoršila, jsem naprosto zesláblý. Můj lékař říká, že příčinou je stav mé duše. Musím mu skutečně přiznat, že po celou dobu, co jsem tady, cítím velký stesk po domově, rodině a po přátelích. Stále mě také pronásleduje přízrak Nasonova osudu.

 

                Během nemoci přemýšlím a poznávám, že jak na přestání tohoto vyhnanství, tak na odolání zdejším mravům budu potřebovat větší mužnost a větší šlechtickou důstojnost našich předků. Je přece u nás obecně známo, že šlechta je zdegenerovaná, že ztrácí správné instinkty a že si už téměř nezaslouží svou důstojnost. Přichází na nás něco podobného, co na ostatní evropskou šlechtu začalo přicházet asi před třemi sty lety a co ji vyhubilo.

 

                Není mým cílem šlechtu nějak metafyzicky vyvyšovat: před Bohem je řemeslník nám šlechticům roven a jediné, co jednoho či druhého může povýšit nebo ponížit, je pouze a jen mravnost. Obracím se k tomu, co je ve šlechtictví zdravé, neboť jako aristokratovi je mi to nejbližší právě tam, řemeslník se bude obracet zase ke svým vzorům.

 

                Nikdy ovšem nepřistoupím na jiný společenský řád, než je monarchie, její zásady a pravidla mám v krvi, nemohu žít jinak. Kdo je republikán, ač-li je dost silný, aby mne ohrozil, je můj nepřítel… tak jako já jsem nepřítel jeho.

 

                Ale to jsem se trochu zapomněl. V těchto končinách má totiž pro mne urozenost o to větší cenu, oč méně je tu ctěna. Po delším pozorování bych zdejší poměry nazval nejlépe přímo plutokracií. Kdyby zde vládla čest, zbožnost, právo, pak i kdybych byl vyhnancem v republice, vážil bych si této země. Můj přítel soused mi však řekl, že právo (a tím mi doplnil mnohé hlubší souvislosti), přestože je psáno v rodném jazyku, je tak zmatené jako snad jenom ve středověku, kdy se psalo latinsky. Zbožnost se ctí jsou tu už jen prázdná slova, o kterých se brzy nebude ani tušit, co by mohla znamenat.

 

                Podívej se, co byly schopny peníze udělat s La Bruyérovou šlechtou; tam ovšem, kde se usiluje o stále větší množství peněz zcela nepokrytě, kde je to dokonce nejzáslužnější a nejprestižnější činnost, kde jsou penězům vzdávány téměř božské pocty, tam to bude vypadat stejně jako v této zemi.

 

                Dále uvaž: staří tu prý mladým berou ideály a dělají z nich celkem bezcharakterní přisluhovače, mladí jimi naopak pohrdají. Člověk, který se blíží k hrobu a poznal život, v této zemi nedokáže ukázat směr povrchnímu mládí k hodnotám, jež překonávají smrt, nýbrž sám se více a více připoutává k zemi, v níž má shnít. Proto je tu konečnost života pouhou frází a v jejím plném dosahu o ní nikdo nechce slyšet. Svobodou se tu zve neposlušnost a drzost či tyranie peněz.

 

                Tyto postřehy vyplynuly ze společných rozhovorů, které jsem vedl s oním dobrým sousedem. Divím se ale, jak může vůbec žít s takovými názory na vlastní zem. Vulgárně mi na to odpověděl, že z hovna bič neupletu. Zdálo se, že ho to moc nemrzí, neboť poobědval skutečně mnoho mých peněz. Pozval jsem také studenty, z nichž se dostavil jen jeden, a ještě pozdě. Byl to jeden z jejich kroužku, s nímž jsem ještě nemluvil a který mi vůbec připadal zamlklý. Pohostil jsem ho tedy dodatečně. Naznačil jsem mu, že neznám jeho záliby, ať začne hovor sám, o čem chce. Zakoktal, že vlastně nemá záliby a že je to vůbec nedopatření, že tu přišel, doufal prý totiž, že se tu setká se svými přáteli. Inu, dal jsem ho vyhodit ze dveří.

 

 

 

                7. červenec

 

                Stále mi není lépe – díky Bohu ani hůře. Ptal jsem se svého souseda, který ke mně chodí už pravidelně na oběd a s nímž trávím i siestu, na zdejší lékaře. Říkal mi, že umění mnoho a takové divy, o nichž se ani nesnilo, že však tyto divy k ničemu nejsou, když berou člověku chuť k žití. Žít co nejdéle za takovou cenu má pak smysl jen pro lidi, jimž život nikdy nezavoněl.

 

                Abych se o jeho slovech přesvědčil, dal jsem si zavolat lékaře – on vak zastavil mého sluhu a poučil mne, že tady není zvykem, aby lékaři chodili za nemocnými, nýbrž naopak. Dokonce tu dělají vše pro to, aby nikdo neumřel na své posteli, lidé musejí umírat uprostřed cizích lidí v zařízeních, jimž se říká nemocnice. Čemu se vůbec nechce věřit a co považuji spíše za svérázný sarkasmus a cynismus mého přítele, je jeho tvrzení, že tu každého po smrti pitvají.

 

                Postihl jsem také, že nejmocnější mravní cit je tu sentiment. Radost, ráznost nebo střízlivost a síla – to vše se tu vyskytuje především ve svých upadlých formách, u lidí mravně prázdných. Dobrota člověka bývá měřena v této zemi podle toho, zda se rozpláče, když uvidí umírat osamělého ptáka.

 

                Když někdo pokrčí rameny nad během tohoto světa, považují ho za cynika – proto se toho odvažují většinou jen cynici. Dobrý člověk musí být především slabý a sklíčený, jinak není dosti dobrý. Jejich sentimentální jim však nedovolí skutečně trpět, koneckonců nemají na to sílu.

 

                Pokud se týká velkých věcí, nenávidí je – nejen že nic v tomto směru nečiní, nýbrž co nejvíce každému, kdo usiluje o dobro, pravdu nebo krásu, brání. Tato příznačná vlastnost sprostého lidu, jejíž opak je právě původní smysl ušlechtilosti a šlechtictví, svědčí o tom, že tu vládne sprostota. Je to pýcha hlupáků a sentimentálních intelektuálů, kteří odmítají všechno, co je nutí do vážné činnosti a co se jim nechce podřídit. Celou velikost Caesara by popřeli, ba prohlásili by jej za odporného vraha, kdyby viděli kvůli němu umírat jen jediného vojáka. Reguluj pro ně bude zase navždy jen kuriózní případ. Nedovedou tu čistě milovat ani čistě nenávidět, dovedou však závidět, znají zášť, posměch, hysterickou lásku. Nedokážou stát za svou pravdou.

 

                Jsou to možná unáhlené postřehy, snad také můžeš říci, že takoví byli lidé vždycky, že však stejně byli vždy i lidé výborní. Ano, možná jsou i zde, jen je nevidím… Rád ti potom řeknu, abys zavítal do této země, a vsadím láhev svého nejlepšího vína, že uznáš mou pravdu.

 

 

 

                8. červenec

 

                Bylo by hloupé si myslet, že tu žiji v brlohu nízkosti, zatímco u nás a všude jinde je k vidění pouze zář velikosti. Lidská přirozenost je tu naprosto stejná jako i u nás, jen duch těchto lidí je jaksi změkčilý a nízký. Co myslím duchem? Názor na svět, souhrn maxim tohoto národa, jeho skutečné nitro, jímž se řídí. Vše toto se mi tu zdá upadlé do zmatku, vydané v plen jednotlivosti a lhostejnosti. A jelikož takový život, ač se zdá lehký, nesvázaný a niterný, je ve skutečnosti hrozný, můžeš tu vidět kolem sebe úzkost.

 

                Všude v historii shledávám náznaky tohoto stavu, čím blíže dnešní době, tím více. Pro vědce je to snad rouhavá myšlenka, ale zdá se, že ty nejprimitivnější názory starého lidstva byly i ty nejzdravější. Konečně také u nás můžeš vidět u určitého typu šlechty, jemuž se já ovšem straním, jako jediný smysl života jen rozptýlení a rozmařilost. Zdá se mi konečně, že i my spějeme do stavu, v němž žijí zdejší lidé. – Tolik jsem chtěl říci ke svým včerejším úvahám. Nechci se příliš chlubit, ale skutečně cosi z tohoto vyhnanství získávám.

 

                Nemoc se zázračně zlepšila – a ač nemám Nietzsche z té duše rád: cítím se přesně dle jeho důrazu na fyziologii jako znovuzrozený. To se zase musí lidem této země přiznat, že mnoho mluví o zdraví a každý vidí ve zdraví jednu z nejcennějších věcí v životě. Zdá se však, že to dělají jen z panického strachu ze smrti. Rádi obětují obsah života jeho délce. Tento účel sledují pomocí absurdit, jimž říkají cvičení, aby se nakonec jejichž život i jejich vzezření víc než věrně podobaly životu a vzezření mumií.

 

                V jednom časopise jsem viděl nahou ženu kolem šedesátky, totiž její obraz, jež se chlubila tím, jak má ještě pořád krásné tělo. Jeho krása byla však podle mého soudu zrůdná. Bylo na ní přes všechny úpravy poznat, že dávno překročila mladistvý věk, a za každou tou vyhlazenou vráskou se jako v kalném jantaru objevoval pozornému pohledu nepřekonatelný punc stáří. – Takto se tu snaží využít stáří, když mládí zahodili v nerozhodnosti a zmatku.

 

                Ano, je tu zvykem v některých časopisech, filmech i knihách odhalovat neslušné věci. Nejdříve jsem si myslel, že je to přece jen pokrok v duchu starého Řecka, nyní jsem ale změnil názor. Odhalení těla v antice mělo dvě přednosti: přirozenost a krásu. Přirozenost však jen kvůli kráse. Nahé tělo mělo být tak krásné, že mělo vyvolat božský pocit – krása tu byla namísto studu a vedla k ještě dokonalejším triumfům než stud, jak ukazuje Winckelmann. Člověk se musel cítit uspokojený už pohledem, smyslem nahoty v Řecku proto nebyl tělesný chtíč, nýbrž estetická krása. Tady naopak je jejím jediným smyslem chtíč. Nahota sama v této zemi značí něco nenormálního (jako ostatně i u nás), a proto vzbuzuje hned chtíč či odpor. Odpor je způsobem nikoli vzhledem těla, ale strachem pohlédnout na nahotu a propadnout chtíči. Naopak se tu stále více stává, že nízká nahota, kterou vystavují, způsobuje zvykem jak lhostejnost k cudnosti, tak lhostejnost ke skutečné (estetické!) kráse lidského těla. Je třeba též uvážit, že tam, kde padne jedna nepřekročitelná mez, tam se přinejmenším zachvějí také ty ostatní meze.

 

                Chtěl bych ještě něco napsat o novinách. Onehdy jsem si poznamenal, že zásady novinářství jsou zde zmatené – zdá se ovšem, že mi v nich začíná svítat. Především se podívej na to, že noviny si každý sám podle svého uvážení kupuje: mohou-li tedy přežít jen ty noviny, které jsou kupovány, pak novináři musejí psát především to a tak, co a jak chtějí lidé slyšet. Dále noviny nejsou vůbec místem, kde by se mohlo skutečně něco vyřešit (byli snad Caesar, Luther, Smith či Kant novináři?), proto tu jsou – jak se říká – za tím účelem, aby se jen zdálo, že se něco řeší. Výhoda a nevýhoda novin: dávají sice velké povědomí, avšak je přirozené, že díky tomu většina lidí již myslí, že má správné vědění o věcech, o nichž neví vůbec nic.

 

                Abych dnešek už uzavřel: nikdo za mnou kromě souseda nebyl, ani já jsem nikoho nenavštívil. Četl jsem si a poslouchal Beethovena. To spolu se sousedem mne stále nutí jít dále ve svém přemýšlení o této zemi. Se svými myšlenkami tě budu postupně seznamovat, jak se budou odvíjet v dalších dnech.