O hvězdách lze povědět ledaco. Zajímavá může být třeba otázka, kdy poprvé člověk začne vnímat hvězdy. Nevím, jestli existuje nějaké zvíře, které si „uvědomuje“, že má světlé body nad hlavou, ale psi to jistě nejsou. Také to jistě není malé dítě, pro které je nebe patrně daleko za horizontem zajímavosti. Když nad tím občas přemýšlím a dívám se na hvězdy, chci se oprostit od všech teoretických znalostí, jež o nich mám, a zažívám překvapující pocity. Zkuste si to sami. Stálé, neproměnné světelné body v celé šířce klenby. Body nepravidelně umístěné, mizící s východem slunce, kdy je překryje blankytná barva. Ale to není všechno. Kdo pozoruje nebe, časem si všimne, že některé hvězdy (např. Velký vůz), které byly v létě na vrcholku oblohy, se v zimě nacházejí jinde (např. nad severním obzorem). Že vůbec vše ta světélka neuvěřitelně pomalu, ale viditelně v průběhu roku mění zcela pravidelným způsobem své místo. Proč by to nemohly být, pro první pohled, třeba oči nějakého obrovského živoka nebo lucerničky visící nad světem jako lampiony? O hvězdách ostatně existují velmi poutavé báje a pozoruhodné teorie. Platón a Aristotelés měli sklon považovat je za božské bytosti. Musel to být zvláštní, silný pocit takto doslova vidět své bohy a rozjímat o té vysoké sféře, ve které žijí. Ano, mohlo se říci: hle, tam jsou bohové! Jenže… tito bozi toho moc nenamluvili, člověk s nimi nemohl mít přímou zkušenost (to by se divil a děsil, kdyby opravdu mohl vidět hvězdu pořádně zblízka, víc než kdyby potkal na poli samotného Apollóna) kromě pozorování nakonec poněkud fádního a mechanicky se měnícího svitu. Pravda, zpestření náboženského chápání nebeské báně mohly být povětroně, zatmění, skvrny na slunci. Jakou sílu mohla mít nebeské znamení, to brilantně zachytil např. Shakespeare v Juliu Caesarovi.

 

                Splynutí teologického a přírodního nebe lze nalézt ještě v Dantově Božské komedii. Kulatá Země má v jeho vizi všude kolem sebe prostor. Na její severní polokouli je náš svět, pod ním v podzemí až do samotného středu Země sahá peklo. Z pekla lze vyjít jižním směrem průrvou, jež vznikla kdysi svržením vzpurných andělů do pekla. Nebe v teologickém smyslu jsou totiž pro Danta především nad jižní polokoulí, byť obsahují Měsíc a planety, viditelné též z našeho světa. Mezi jižní polokoulí a nebem, plným spravedlivých, ční vysoká hora, která má být určitou spojnicí mezi oběma oblastmi: očistec. Z očistce lze vstoupit do sféry Měsíce, čili na Měsíc sám. Cesta ovšem tady v nejnižším nebi nekončila, vedla do vyšších pater spásy. Ty světlé body na obloze byly tak pro Danta jasným nahlédnutím teologické pravdy o posmrtném životě blažených duší. Představoval si planety a hvězdy jako krystaly, jimiž duše procházejí v analogii se světlem (geniální, krásná myšlenka).

 

                Země je v tomto systému střed vesmíru, kolem ní obíhají planety, z nichž poslední je Saturn, ale nad ním jsou ještě Blíženci a konečně tzv. Empyreum, odkud je vidět v dálce zářící sám Bůh. Všechny nebeské kruhy jsou hýbány silou andělů. Jaká jiná je dneska nálada nebe! Nejprve padl geocentrismus. Ten Bůh, který udělal člověka k obrazu svému, který za něj umřel na Golgotě a který o něj stále pečuje, ho měl umístit na bezvýznamnou planetu! Zde je první závan studeného odcizení. A pak: místo andělů pouhé síly! Jakési neurčité, abstraktní síly, ty síly, jež pohánějí jablko při pádu ze stromu. Newtonova nauka a celková duchovní situace v osmnáctém století přály deismu. Hvězdy jsou náhle dokonalý stroj, který vytvořil dokonalý hodinář. Inteligentní uspořádání hvězd svědčilo deistům o existenci tvůrce, který se kochá intelektuální krásou svého vesmíru s naprostou lhostejností k lidskému osudu. Dodám: oprávněnou, neboť člověk se jevil oproti hvězdám a přírodě vůbec něčím zcela nicotným.

 

                Nebeská světélka už nebyla výzdobou chrámu stvořeného pro člověka, v němž se odehrává děj pádu a vykoupení. Deismus ovšem brzy ztratil svůj vliv, byl příliš chladný. Snad jediný pokus o jeho odklonění od materialistických a deterministických tendencí zpět k pocitu vesmíru jakožto domova, udělal v rámci deismu Kant. Inteligenci, která proniká světem a řídí ho, učinil zodpovědnou, zhruba řečeno, i za morální poznání, které nám říká, jak máme, nebo nemáme, jednat. Zároveň náš logicky, neexistenciálně orientovaný rozum prohlásil na základě složité argumentace za mašinérii, která konstituuje svět jevů a jež nemá se skutečnou realitou vlastně nic společného. Proto si Kant hvězdné nebe spojuje s mravním zákonem a nikoli tolik se zákony Newtonovými.

 

                Pravou revolucí v pohledu na hvězdy představuje romantismus. Romantik nemá, a to je třeba zdůraznit, v úmyslu se s hvězdami vyrovnávat racionálně, naopak rozum záměrně ignoruje. Je to patrné dokonce i u takového Goetha. U něj vítězí cit, intuice, spekulace, osobní zaujetí, konstruují se světy, světy se bourají a člověk v sobě cítí titánskou sílu. Umí hvězdám vyhrožovat, dovolávat se jich, svěřovat se jim se svou láskou, promítat si do nich ideální svět chvilku před sebevraždou, dovede je chápat jako zosobnění hluboké smysluplnosti i naprosté absurdity světa. Ve skutečnosti však nic z toho není zas až tak vážné, protože city se mění, člověk stárne a život si vynucuje všední pozornost. Po více navzájem protikladných citových výlevech se pak může stát, že romantik stojí pod hvězdami, vzpomíná, bloudí v myšlenkách – a pak si uvědomí, že se dívá na hvězdy, a řekne si: no dobře, ale co vlastně jsou ty hvězdy? Tu samou otázku si mohl koncem devatenáctého století položit i fyzik, neboť Newtonův svět se pomalu hroutil. Krásný hodinový strojek deistů ustupuje ohromnému mrtvému světu hvězd, který je plný podivných bizarností a v němž jsme jakoby definitivně ztraceni. Dovedeme o něm vytvářet teorie, jsou však stále teorie o něčem, co zůstává radikálním způsobem mimo naši bezprostřední zkušenost a co ji neuchopitelně mnoho překračuje.

 

                Je zvláštní, že dnes netrpíme hrůzou, závratí z hvězd. Možná jsme otupěli a čumák víc a víc skláníme do hnojiště našeho blahobytu. Kdybychom se však na hvězdy přemýšlivě zadívali, nejspíše by to bylo totéž jako pohled do tváře smrti. Hvězdy a smrt dnes představují majestát, který patrně jediný a poslední dává ještě kulisám tohoto světa rozměr zákulisí, byť by to mělo být zákulisí prázdné, mrtvé, absolutně nicotné. Stvořil-li ovšem hvězdy Bůh a je-li to ten Bůh, který umřel na kříži, aby tak porazil navždy smrt, je to Bůh ohromný a fascinující nekonečněkrát víc než dokonalý hodinář či Dantův světlý bod v prostoru… je to Bůh v tom nejpůvodnějším biblickém smyslu, nevyslovitelný, nepochopitelný, svatý a svrchovaný Bůh.