Jak vypadala doba, v níž žil Dante Alighieri? Pokusím se na to krátce a zhuštěně odpovědět. Roku 1266 u Beneventa porazil Karel z Anjou syna Bedřicha II., Manfreda, a ukončil vládu Štaufů; stal se sicilským králem a zdálo se, že přinese Itálii epochu guelfského panství. Sen o restauraci říše, o svrchovanosti císaře nad italskými městskými komunami se navždy rozplynul. Karel sem přišel na pozvání papeže a byl financován florentskými a sienskými bankéři. Po svém vítězství se snažil ujmout se poručnictví nad italskými městy; zřejmě nepochopil, že jejich odpor k Štaufům byl především touhou po vlastní svobodě a svrchovanosti. Stalo se tedy, že roku 1282 povstalo Palermo (tzv. sicilské nešpory) a s ním celá Sicílie. Sicilská koruna byla nabídnuta aragonskému králi Petrovi III. a začala dvacetiletá válka o ostrov, kterou Španělé vyhráli. Do konfliktu byly ať přímo nebo nepřímo vtaženy všechny italské státy. Objevily se i jiné války, Janov se obrátil proti Pise a Benátkám, Florencie si podrobila Arezzo, Prato, Pistoiu a nyní představovala hrozbu pro Pisu a Lukku. V poslední čtvrtině 13. stol. vlastně v Itálii nacházíme válku všech proti všem. Také kurie je vtažena do těchto bouří. Roku 1294 je na Petrův stolec zvolen zbožný a nezkušený mnich jakožto Celestin V., je však donucen k abdikaci a uvězněn (ve vězení umírá) svým nástupcem Bonifácem VIII. (papežem 1294 – 1303). Jeho politika byla ctižádostivá a teokratická, snadno se dostala do rozporu s absolutistickou monarchií francouzského krále Filipa IV. Sličného a končí zajetím a smrtí Bonifácovou. Další papež přenáší kurii do Avignonu, kde zůstává od roku 1309 do roku 1378 (tzv. avignonské zajetí papežů). Itálie je bez císařství i papežství, nastává pravá epocha komun. Začínají se psát první městské kroniky, stavějí se honosné městské paláce (ve Florencii, Sieně, Perugii, Todi). Na začátku 14. stol. Marsilio z Padovy dokonce tvrdí, že svrchovanost nepochází od Boha nebo od císaře, ale je výrazem spolčování a organizace. Epocha komun je ve znamení chaosu, úzkosti, vášní – ale také ve znamení nových myšlenek, tvůrčí síly, obrovského kulturního a duchovního rozmachu, jenž byl asi největší v italských dějinách.

Italské dějiny se rozpadají na dějiny Benátek, Janova, Florencie, Milána a Říma, nejvýznamnějších komun. Námořní mocí vynikaly Benátky. Ovládaly Krétu, trvale se usadily v Cařihradu, patřily jim ostrovy a přístavy v Egejském moři. Benátky byly silou nejlépe organizovanou a nejcelistvější – vytvořila se v nich kompaktní vládnoucí kupecká vrstva, která společně investovala do obchodních podniků, a tím si vypěstovala smysl pro soudržnost. Benátské instituce se staly vzorem stability i účinnosti. Také Janov rostl, roku 1298 porazil Benátky a posílil své pozice ve Středomoří a v oblasti Černého moře. Obchodní obrat mezi lety 1274 a 1292 vzrostl čtyřikrát a Janov se na počátku 14. stol. stal patrně městem s největší hustotou osídlení v Evropě. Duch města oproti Benátkám byl individualistický, kosmopolitní, dobrodružný. Marco Polo (1254 – 1324) byl Benátčan, všude na svých cestách vystupoval jako benátský občan a v Benátkách i zemřel. Naopak Kryštof Kolumbus (který patří ale do pozdější doby) byl typický dobrodružný Janovan. Mezi městy Pádské nížiny nejvíce prosperoval Milán; ležel na křižovatce obchodních cest a měl rozmanitou řemeslnou a manufakturní výrobu. Oproti Florencii tu nedošlo k lepší organizaci a politickému vzestupu cechů, takže moc v Miláně držely staré šlechtické rody, které se do města přistěhovaly. Od roku 1294 do poloviny 15. stol. zde vládne rod Visconti a to jako svrchovaní panovníci, vzniká tzv. signorie. Komunální moc se podřizuje jedinému vladaři. Podobně to bylo ve Veroně, Ferraře, Trevisu, Padově nebo v Urbinu.

Z hlediska kulturního byla nejvýznamnější městskou komunou Florencie. Když ve 12. stol. vedl Milán boje s císařem Barbarossou, Florencie se teprve snažila vnutit své zákony okolním feudálům. Její podíl na boji proti Bedřichovi II. byl také malý. Ale už roku 1252 se stává jedním z prvních měst, která razí vlastní zlatou minci. Hospodářský vzestup florentských bankéřů byl obrovský. Roku 1269 Florencie poráží sousední finanční mocnost Sienu a když roku 1298 krachuje největší sienská bankovní společnost, stává se Florencie neomezeným vůdcem ve finančním světě středověku. Manufakturní práce se tady soustředila na textil a byla vysoce koncentrovaná a racionalizovaná. Politicky ve Florencii vítězí cechy, z města se tedy stává komuna, ve které nejvíce z celé Itálie převládne skutečně komunální politika.

Významnou roli v Itálii té doby hrálo tzv. františkánské obrození. Svatý František umřel roku 1226, od té doby vzniká nový druh zbožnosti, tzv. devotio moderna. Jeho víra byla relativně humanistická, méně spoléhala na zastrašování, hierarchii, moc a učenost, naopak vyznačuje se srdečností, prostotou a otevřeností. Spojila se s lidovou spiritualitou (pudovou, prostou, pozemskou), aby tak vznikl nový druh spirituality jako udělaný pro lidi městských komun. Františkánská kázání dosahovala obrovského ohlasu, objevovala se masová duchovní hnutí, provázená i zběhnutím od práce či od vojska na celé týdny. V roce 1260 se procesí flagelantů šíří postupně celou střední Itálií. Duch se zvnitřňuje, ale zůstává středověký. Ve františkánském řádu se postupně objevuje spor, zda je vhodné se držet Františkova přísného požadavku chudoby. Během 13. stol. po celé Itálii vyrostla řada františkánských chrámů. Tento řád nicméně podobně jako ostatní podlehl světskému duchu běžné církve.

Svatý Bonaventura, generál řádu, a anglický františkán Vilém Occam patřili mezi nejvzdělanější lidi své doby a participovali na vzniku a fungování univerzit. První a nejslavnější italská univerzita byla v Boloni založená už na počátku 11. stol. V roce 1222 zahajuje činnost univerzita v Padově, která se stává baštou přírodovědné nepředpojatosti. Roku 1224 zakládá Bedřich II. univerzitu v Neapoli a poté vznikají univerzity v dalších a dalších italských městech. Oproti mnišské, izolované vzdělanosti byly univerzity měšťanské a světské. Jejich struktura napodobovala uspořádání cechů. V porovnání se Sorbonnou a jinými zahraničními vysokými učeními se italským univerzitám dařilo zachovat si nezávislost na církevní moci. Tak např. věhlasná boloňská práva vyučovala římské právo, které bylo v Paříži církví zakázané. Studia medicíny byla často spojena s řeckým a arabským naturalismem, badatelským duchem a odporem k autoritám. Obecně lze říci, že univerzity plodily vzdělance pro potřebu městských komun, tj. vzdělance relativně otevřeného, praktického a politicky angažovaného. Na druhé straně tehdejší vzdělanec byl zároveň příslušníkem elity, odlišoval se od průměrného obyvatele města specifickými návyky a rysy a pohyboval se na zvláštním trhu talentů, kde poptávka vycházela z měst i z dvorských sídel. Byl kosmopolitou (středověkého typu) i patriotem.

Ve filozofii došlo k velkým změnám. Od 12. stol. bylo překládáno celé Aristotelovo dílo do latiny (z arabských a židovských pramenů). Ještě kolem roku 1210 byl však tento filozof církví zakázán. Během několika dalších desetiletí se z něho stává nejvyšší filozofická autorita tehdejší oficiální katolické vzdělanosti. Díky kontaktům s kulturou Orientu býval nejen Aristotelés nazýván Filozof, ale např. muslim Averroes je poctěn jménem Komentátor. Velké množství vědomostí vyvolávalo potřebu encyklopedií systému veškerých věd, jejichž korunou byla teologie. Tato snaha vyvrcholila v tzv. sumách rozvinuté scholastiky. Nesporně nejvýznamnější filozofické i teologické dílo tohoto typu je Suma teologie od sv. Tomáše Akvinského (1225 – 1274). Autor byl italský dominikán, jehož dílo představuje aristotelismus využitý k výstavbě jednotného teologického pohledu na celý svět. Víra je podle něho nadřazena rozumu, ale není s ním nikdy v rozporu, nýbrž spíše v souladu. Boží existenci lze filozoficky dokázat, nedokazatelné jsou ale subtilnější pravdy katolické ortodoxie jako např. trojiční učení. O duši Tomáš říká, že je netělesná, čistě duchovní, nesmrtelná substance. Tomistická etika je zaměřená racionálně, staví poznání nad lásku (oproti františkánům) a správnou úvahu dělá středem etického rozhodnutí. Politicky je tomismus na straně monarchie a učí, že světská vrchnost pochází od Boha. Uznával existenci čarodějnic a zlých duchů a hlásal tvrdé postihy vůči kacířům a nevěřícím, což zcela odpovídalo dobovému duchu. Vliv tomismu byl a je v katolickém světě nesmírný.

V náčrtu Dantovy doby se pokusím nyní pokračovat zmínkou o umění té doby – kromě umění slovesného, jímž se budu zabývat později. Námětem obrazů v Toskánsku 13. stol. byl především Ukřižovaný, občas se také objevoval sv. František. Nejstarší malby se málo liší od byzantských ikon. Za významné malíře období italských komun lze považovat římského Pietra Cavalliniho, od něhož jsou zachovány fresky v Horním chrámu v Assissi. Významnější jsou však Florenťané Cimabue a jeho žák Giotto di Bondone. Oba představují krok k humanismu. První svým pojetím Panny Marie jako aristokraticky elegantní a něžné ženy. Druhý je patrně největší malíř své doby – jeho středověké myšlení (podobně jako u Danta) se překvapivě moderně zaměřuje na vyjádření lidské duše, individuality, lidskosti a prožívání člověka. Nechával se silně inspirovat františkánstvím, jak o tom svědčí obrovské množství jeho fresek a maleb. Podle J. Pijoana je být giottovský a dantovský takřka totéž. V sochařství byl asi nejvýraznější osobností tohoto období Nicolo Pisano, který pocházel z jižní Itálie a stal se iniciátorem nového stylu a představitelem aspirací celé doby. Je mimo jiné autorem reliéfů kazatelny baptisteria v Pise, které se vyznačují antickým klidem a jasem. Pozdější sochařství (renesanční) se vyvíjí v návaznosti na něj a jeho žáky působící po celé Itálii. V architektuře dominovala gotika, typickými příklady mohou být katedrála v Sieně, dále Camposanto v Pise s nádherným ochozem, Horní chrám sv. Františka v Assissi, palác (radnice) ve Florencii a v Sieně s charakteristickou velkou věží, gotický hrad Bedřicha II. Castel del Monte atp. Hudba si zachovávala středověkou povahu – ale i zde lze najít určitou změnu. Ve vývoji středověkého vícehlasu začíná totiž období tzv. ars antiqua, které je spíše přechodným stádiem (jako celá tato doba). Dochází k rozšíření umělé polyfonie z Francie do Evropy, k revizi rytmického systému a způsobu notace. Tyto změny byly odrazem zvýšené péče o libozvučnost a rytmické rozlišování jednotlivých hlasů. Největšímu zájmu hudebníků se těšilo moteto, v němž postupně převládaly světské texty. Většina skladeb byla tradována anonymně.

V té době také vznikala spisovná italština. Její kořeny spadají do 13. stol. Už na dvoře císaře Bedřicha II. se psalo tzv. „italsky“, totiž sicilským dialektem s vlivem latiny a provensálštiny. Po pádu Štaufů přešla tato iniciativa především do Florencie. Toskánskou italštinou psali básníci, kterým se chci věnovat posléze, totiž Dantovi současníci. Největším bojovníkem za italštinu byl však sám Dante Alighieri. Prosazoval dokonce také do té doby nemyslitelnou věc: aby byla italština používána i v pojednáních o nejvznešenějších tématech. Zůstal v tom však spíš ojedinělý. Prestiž latiny jako jazyka starověku a univerzálního jazyka vzdělanců byla obrovská (v latině píše poezii např. ještě Boccaccio), na druhé straně národní jazyk nebylo snadné obecně zavést v zemi, kde chyběla centralizace a kde panovalo mnoho lidových jazyků, které měly podobu neustálených nářečí.