Lidé se často bez velkých obtíží shodnou na tom, kde je krásně. Proto také existují vyhlášená letoviska, davy turistů namačkané tam či onde, přičemž jinde není ani noha. Je to jako s účesy či s oblečením. Na druhou stranu dnes už přece jen není společnost uniformní tak extrémně, jak bývalo zvykem jindy, kdy bezmála všechny ženy nosily tentýž typ účesu a ten, kdo chtěl být mezi muži brán vážně, musel vypadat také podobně jako ti ostatní. Dnes už díky Bohu účes, oblečení i cestovatelské záliby svědčí víc o osobnosti člověka a ten, kdo volí cestu společně s masou, o sobě vypovídá také. Ale když už jsem se dotkl vlasů a ošacení, rád bych i tady položil otázku, jíž budu, ale v souvislosti s krajinou, věnovat další odstavce tohoto zamyšlení: jak se rodí krásný účes či krásné šaty? Někdo řekne, že nám něco sluší, že v něčem vypadáme dobře – a rád připustím, že se na tom shodne většina přítomných. Co se tím nicméně míní? Je to asi takto: jestliže z člověka vyzařuje třeba vážnost, důstojnost, bude mu slušet něco, co pro oči pozorovatelů tuto jeho přirozenou individualitu pozitivně podtrhne, totiž tak, aby v nich byl vyvolán příjemný dojem. Mnoho lidí se domnívá, že to hlavní, co má z člověka vyzařovat, je sexuální žádoucnost, a tak používají slov „slušet“ či „padnout“.

Já sám bych se nezdráhal nazvat krásným ošacení tuláka, který by přede mnou stál s charismatem hlavní postavy Bídníků, a stejně bych označil za odporné i nejdokonalejší šaty, pokud by je měla na sobě tupá, neoduševnělá bytost. Leckdo se může nechat upravit za peníze profesionálním vizážistou, může si nechat poradit od módní návrhářky, ale jeho vlastní glanc a grácii nikdy nikdo jiný nemůže nahradit. Ovšemže, většina lidstva je beznadějně tuctová, o to víc však vyčnívá ten, kdo takový není. Krásným dělá člověka ten člověk sám a on sám se, je-li krásný, odráží od všeho, co je, co dělá, co nosí. A dokonce i krajina je součástí člověka.

Ti, kdo jsou vázáni k danému místu silnými krásnými vzpomínkami, budou krajinu a výstavbu kolem považovat za krásnou. Kdyby ji měli kultivovat, obhospodařovat, možná by se vzpírali opravám některých barabizen, čištění potoka a všemu, co by měnilo tvář minulosti. Každý sám za sebe si může položit otázku, zda je mu bližší líbivá krajina, vytvořená dle toho, co se zalíbí každému na první pohled, či naopak krajina svébytná, neopakovatelná pro svou existenciální ukotvenost. Dávám přednost tomu druhému pohledu a hned vysvětlím jeho širší rozměr. Krajina je samozřejmě víc než jen místo vzpomínek pana XY, vyrůstá teprve péčí a niternou angažovaností celých generací. I když rodiče odmítnou přestavovat barabizny kvůli svým vzpomínkám, naučí své děti a vnuky vztahu, a ti – spolu s neodvratným spěním času – budou krajinu měnit podle svých prožitků. Některá místa se mohou stát po staletí posvátná, neboť se pojí s něčím, co přijala za klíčovou událost celá místní komunita, jiná budou mít zas zcela profánní charakter. Podstatné jsou kořeny a to, že na krajině opravdu záleží tak jako na domově (čili ne z ideologických, naučených důvodů).

Je ale právě taková krajina v dnešním globálním věku, pro nějž je typické cestování za prací, ztrácení kořenů, relativizace a zapomínání tradičních hodnot, vůbec ještě možná? Má odpověď bude spíše optimistická. Zatímco před třiceti lety mohl obraz moderního života být v rozporu se středověkými uličkami zapadlého městečka, v jehož okolí se lze nerušeně toulat po lesích, v jehož vinárnách lze potlachat s místním farářem a v jehož hotýlcích lze zažít při svíčkách romantickou noc za doprovodu cikád, dnes se zdá platit pravý opak – oboje se jaksi spolu doplňuje. Je dobré být někde doma, i když vyjedete na dvouletou stáž za moře… vždyť právě i tam oceníte, když budete moci vstoupit do krajiny a společnosti jako host do domova přátel, nikoli jen jako ztracený tulák do pusté cizoty.

Nekonečné moře tajgy, divoké pralesy jsou jistě vzácnou součástí bohatství Země, jejich netknutost je poklad nad každý finanční odhad – nicméně nejsou krajinou, protože to, jak vypadají, jak fungují, je zcela mimo lidskou péči. Po letech pohrdání hodnotami, které se na tvorbě krajiny podepisují, dnes právě častěji a častěji slyšíme důležitosti péče o krajinu, jež je součástí kvality našeho života. Opravdu krásná krajina se však může rodit teprve tam, kde život není izolován za zdi před obrazovky televizorů, ale probíhá v ní, je všímavý k vůkol ke vší fauně i flóře, ke kopcům, k údolím, k potokům, k vyhlídkám, stavením, polím… Teprve když člověk pochopí, jak krásné je žít v krajině, může začít vytvářet krásnou krajinu.