O fotbal se opravdu zajímám jen málo, spíš vůbec. Mám-li vnímat jeho krásu, je pro mne důležité, aby byl turnaj důležitou společenskou událostí nejlépe světového rázu – a to se děje především na mistrovstvích světa, jež mají větší sledovanost a celosvětovou prestiž než samotné olympijské hry. Jen tehdy mám pocit, že se děje něco významného, že sleduji to, co možná miliardy lidí považují za důležité, krásné a vzrušující. Klubová rivalita, posvěcená tím množstvím různých primitivů, kteří v národních a evropských ligách dávají bez všech zábran najevo, co jsou zač, mne naopak odpuzuje. Šampionát má proti běžnému fotbalu kultivovanou a kosmopolitní podobu, která umožňuje prožít ničím nezkalenou radost z toho, že lidstvo se dovede shodnout a spojit v obdivu ke hře dvaadvaceti lidí s balónem.

A tak jsem letos i já sledoval s nadšením některé zápasy počínaje od čtvrtfinálového duelu mezi Anglií a Portugalskem. Zrovna tento zápas byl celkem nudný, na hřišti se toho málo dělo, o kráse fotbalu nemohla být ani řeč. Sportovní komentátoři ovšem dokáží každou situaci přizdobit otřepanými slovními obraty, jež mají zakrýt chudobu jejich myšlenek. Tak je někdy paradoxně zajímavější soustředit se na jejich plkání než na hru samotnou. Od zápasu Francie s Brazílií jsem čekal opravdu jen málo, popravdě spíš exhibici Brazilců. Stal se ovšem pravý opak, jak už to bývá. Sport není strojový mechanismus, každá situace má svou historii, své okolnosti, které ji formují. Ve fotbalu si třeba bolestně všimnete pomalosti hráčů, jejich neochoty běhat, únavy a malátnosti. Konkrétně ve strhujícím zápasu Itálie s Německem byly minuty, v nichž Italové působili tak zničeným dojmem, že už jen za to, byť předtím i potom hráli sebelépe, si své konečné vítězství nezasloužili. A přece jsem jim držel palce, ostatně už jen proto, že byli oproti domácím Němcům považováni spíše za outsidery.

Finále mezi Francií a Itálií, jež (k mému příjemnému překvapení) vyhráli modří, se mi už nepodařilo stihnout. Ani jsem se blíže nepídil po jeho výsledku, mistrovství je pro mne totiž dávno pryč. Nasál jsem, co se dalo, na to možná budu vzpomínat (jak na evropský turnaj z roku 1988, kdy Nizozemci nečekaně porazili Němce, což jsem sledoval v televizi, ubytován někde u Žiliny na školním výletě), a víc už nejde. Historii světového sportu zůstanou záznamy utkání, statistiky, jména, nikdy ale prožitek, okolnosti, složitý reliéf současnosti. Potomkové si mohou přečíst články dnešních sportovních žurnalistů, poslechnout si komentáře v rádiu a nasát dobové jazykové manýry v celé jejich nahé stupiditě. Z toho pohledu může mistrovství světa připomínat dávný jarmark, shluk lidu, mrtvý příběh bez zajímavosti. A přece jen na tom sportu něco zajímavého, něco osobního, co by si zasloužilo novověkého Pindara.

Mnoho banálních, přirozených věcí vypadá při zamyšlení velmi zvláštně. Zarazilo mne například, že dnešní vrcholoví fotbalisté jsou již vesměs mladší než já, někteří dokonce výrazně (o víc než deset let). Vrchol života muže, který bývá kladem mezi čtyřicet a padesát let, do sportu zjevně nepatří. Biologické limity staršího věku dělají z mládí něco podivuhodně krásného, co mimoděk vychutnáváme i při pohledu na fotbal, jenže hrající si, množící se, na vlnách cytoplazmatické bystřiny unášené mládí je na druhou stranu jaksi jen vegetativní. Ano, dobrý fotbal vyžaduje píli, trénink, prosvítá v něm všude vůle a myšlenka, ale nese se na tom či onom fyzickém aparátu organismu, na jeho mladistvém bujení (odtud také pocházejí brzké odchody sportovců ze scény, vlastně v době osobnostní zralosti). Leč… co pak?

To je otázka mnohem širší, netýká se vůbec jen sportovců, nýbrž nás všech. Vždyť člověk chce v mládí jakoby prožít všechno, cítí neurčitě, že vegetativní vlna, která ho nese, se bude končit mnohem dříve než jeho fyzický život. Nejde ani tak o získávání zkušeností, o to, co by se dalo nazvat vyzráváním a přípravou na to důležitější, spíše jde o vrchol života, který se na rozdíl od vrcholového sportu smrskne na pár nevýrazných výkonů bez píle, bez vůle a myšlenky, aby skončil v plouživé deltě životního prázdna.

Kdysi jsem se domníval při pohledu na dospělé, že mládí je posvátné, že nikomu, kdo je nad třicet, nelze věřit, protože ho život semlel. Zdálo se mi, že přece jenom mezi mými vrstevníky pokračuje duch hledání, alternativy, revolty, duch vymezování sebe a vlastního života v kritické diskusi s životem předchozích generací. Takové mládí by bylo nesrovnatelné s fotbalem, byť je také neseno vegetativní vlnou, bylo by totiž zaměřené k něčemu, co počítá se zralostí života, co chce uzrát a směřovat k jakémusi životnímu obsahu. Jenže s dospíváním mé vlastní generace do doby zralosti je stále zřejmější, že jsem se mýlil. Přináší zřejmě jenom prázdnotu, odžitý život připravený k dožívání (v úloze trenéra se vzpomínkou na překrásné zápasy minulosti), cosi, co nemůže dnešní mládež inspirovat ani ke kritice.