Zhruba od Ibsenových dob se stává drama více než meditací nad lidským údělem (tak lze charakterizovat dílo autorů, jakými byli např. Shakespeare, Racine, Lessing, Schiller, Hugo) reflexí společnosti (výjimkou je Rostandův Cyrano z Bergeraku a Beckettovo Čekání na Godota). Podobná tendence se prosadila i v románu: za posledních sto padesát let lze najít stovky svazků, které zobrazují, rozebírají a posuzují ten či onen segment různých společností. Autor jako přírodozpytec společnosti, jako konstruktér psychologických a sociálních typů, jež mají demaskovat opravdové problémy spoluobčanů, je moderní fenomén, silně kontrastující se starším důrazem slovesných umění na prožitek. Politický náboj her takového Aristofana je právě proto neanalytický, má spíše rétorickou a agitační povahu, naopak moderní drama chce společnost vyložit a pochopit. Z různých kabaretů, komiků-intelektuálů apod. známe jistěže i působivou zkratku, agitku, dokážeme také vytušit z analyticky se tvářícího díla, jaké osobní postoje autor zaujímá, na jakou politickou stranu se kloní, nicméně ctižádost analytika, zdá se, převažuje nad vším. Domnívám se, že v současnosti vývoj spěje jinam, a pokusím se ukázat, jakou roli v tom mohou hrát náměty z řeckého bájesloví.

Zdá se přirozené, že ve svobodné či ještě spíše v osvobozující se společnosti musí do děl umělců pronikat dobový élan vital, umění nemá pokrytecky budovat estétský skleník nad realitou, který by umožnil nespravedlnosti vesele kvést pod rouškou krásy. Avšak jeho vrcholný květ nebude kvést ve společenské angažovanosti, jež míjí konkrétního člověka, aby mohla tak či onak konstruovat abstrakci, typ bez osudu. Postmoderna je, podle mne, na rozdíl od devatenáctého a dvacátého století citlivější ke konkrétnímu lidskému a také skeptičtější k analýzám společnosti, jež se právě díky stále větší otevřenosti ukazuje příliš složitá. Zábava dominuje nad hloubkou prožitku, lidé vyhledávají různé alternativní inspirace, tápe se v samé podstatě umění, a to všechno zejména proto, že to, co dominovalo dosud, se vyčerpalo. Všude kolem nastává podivuhodná prázdnota. Náš odstup od umění dědů a pradědů vzrůstá, aniž by se objevil nový smysl. Tuny románů a her o společnosti upadají do zapomenutí, aby se časem prosely tak jako jiné, dávnější plody různých mód. Co má dělat dramatik v roce 2006? Snad zábavu, snad se má pokusit konkurovat sociologům a komentátorům společnosti, kteří mohou veřejně vyjadřovat rozmanité názory (podepřené statistickými bádáními), snad mu nezbývá než snít o sobě jako o velkém, a tak i nepochopeném umělci… může se ale dát i jinou cestou.

Proč by nemohl vzít lidský osud v konkrétních jedincích a ponořit se vstříc do jeho hlubin? Možnosti psychologie postav, možnosti slovesného umění dialogu, možnosti scény a hudby jsou náhle mnohem širší, je-li ve středu hry prožitek místo analýzy, nikoli ale prožitek impresionistický, nýbrž myšlenkově, existenciálně náročný. Postava už není loutkou v rámci mechanismu hry, který lze převyprávět v přírodozpytné formě (a divadlo jej pouze ilustruje), je náhle svébytným, nevyčerpatelným tajemstvím v konkrétnosti svých prožitků. Shakespeare nedovoluje odpovědět na otázku, proč vytvářel své postavy právě tak, jak jsou, nemají totiž vůbec nic znamenat – právě naopak: tomu se vzpírají! On je prostě prožil. Jsou realistické ne proto, že vystihují pozorování, ale proto, že v pravém slova smyslu, konkrétně žijí. Či Othello je typ žárlivce? Nikoli, má totiž svůj vlastní, nezaměnitelný osud, přičemž osudem nemíním jen sběh událostí, ale především to, jak se k němu člověk staví a jak je ze svého nitra žene dál ve své bytostné vrženosti. Postava Shylocka z Kupce benátského také není v žádném případě typ, tato hra navíc dobře ukazuje, jak může být společenská situace, její nespravedlnost, jen rámcem čehosi umělecky mnohem bohatšího (tj. konkrétního osudu), nikoli námětem něčeho, co se vyčerpává ilustrativní analýzou. Zřejmě o žádné výraznější postavě Shakespearových her nelze říci, že by představovala typ, že by byla nositelem společenské role v přírodozpytné analýze pospolného života. Podobně attická tragédie reflektuje úděl člověka v jeho vrženosti a absurditě, nikoli mechanismy a typy soudobého života.

Dnes jsme dost možná v situaci, kdy setkání Shakespeara a Sofokla může být velmi plodné. Mnohotvaré divadlo světa, plné konkrétních lidských osudů v jejich nejednoznačnosti a vnitřní přesvědčivosti, stálo v renesančním divadle Globe na náboženském pohledu na svět i na místo člověka v něm. Zvláště silně to vysvitne, porovnáme-li rozmanitost těchto her s tím, jaký charakter má naše vnímání rozmanitosti kolem nás. Shakespeare vychází z toho, že na (i zcela konkrétním!) člověku záleží, že jeho prožitky a jeho příběh jsou sice unášeny vírem té a té pozemské náhody, deformity, hříchu, tragédie, nicméně jsou jaksi intimně posvátné, není možná nivelizace jejich lidského rozměru. Trvá na tom nikoli pro budování budoucích dober, ani ne pro teologické důvody, ba ne pro nějaké explicitní přesvědčení – jeho svět má (lze to vůbec říci jinak?) prostě tuto vlastnost. Sofoklés je naopak v porovnání s dneškem strohý a nebarevný, metafyzický, leč dotýká se otázky absurdity. A u ní bych se chtěl trochu zdržet.

Už Nietzsche mluvil o přehodnocení všech hodnot, čímž vystihl důležitou stránku dějinného pohybu od osvícenství po dnešek. Není pravda, že by starý hodnotový systém byl nějak postaven na hlavu, byl však vystaven tvrdé kritice ze strany různých jiných hodnot, jež jsou samy zase kritizovány atd. Přitom je obtížné říci, zda ta nebo ona revoluce (průmyslová a osvícenská, dělnická, antikolonialistická, komunistická, fašistická, nacistická či feministická, sexuální) qua přehodnocení hodnot může být něčím opravdu lepším než ty ostatní alternativy. Někteří sní o původním ráji středověku bez hodnotového relativismus, aniž by pochopili onu základní moudrost křesťanského učení: svět je pod nadvládou Zlého, čili je porušen a nebude moci poskytnout obraz dobra, které lze spatřit jen v Bohu. Po pouhých sto padesáti letech od vypuknutí Velké francouzské revoluce civilizační pokrok ústí do Hitlerova napadení Polska. Heidegger a Camus, dva patrně nejvýznamnější filozofové existence, se dobírají důležitých pojmů vrženost a absurdita, bez nichž si nedokáži pozdější reflexi lidského údělu představit. Ale podobný pocit vykořenění, nesrozumitelnosti člověka lze najít v Sofoklových hrách. Ta pro něj typická vznešená uměřenost obsahuje jako kadlub jantaru znehybněný, přehledný čas obratu, kdy nic není jisté… kdy nad obludou triumfující, spořádaný vládce Théb zjišťuje, že je ve skutečnosti otcovrahem a že v incestu zplodil se svou vlastní matkou děti. Není to jeho vina, vždyť o tom nevěděl, není to ani extrémní demonstrace toho, co vše se může stát, je to víc otázka po tom, v jakém světě to vůbec žijeme a jaké v něm máme vlastně místo (pokud je máme vůbec!). Podobně Antigona, zrozená z tohoto incestu, naruší posvátný zákon obce tím, že vychází z apelu svého svědomí, lidsky zcela srozumitelného a primárního. Proč chce svého bratra pohřbít? A proč má za to pykat ztrátou života? Snad není úkolem na tyto otázky nějak odpovědět, nýbrž dostat se díky nim k důležitosti, posvátnosti lidského.

Řecké báje nabízejí v tomto směru mnohé náměty pro tvůrčí práci dramatika. Jsou pramálo teoretické, nenutí analyzovat společnost, člověka a metafyziku existence, nemají také jasné vyznění příběhů v etickém smyslu. Nejsou ve své podstatě vůbec nacionalistické nebo romantické, čímž se vzdalují zneužití pro (re)sentimenty. Poskytují místo jak rozmanitosti, divadlu světa, tak absurditě a její reflexi. Osud jednotlivce, jeho konkrétní bytí, jsou přitom jasné pojítko celého možného dramatu. Jistě by neškodilo, kdyby bylo zpracováno ve verších, neboť tak vynikne jeho neanalytická, existenciální povaha. Sám jsem se o zpracování řecké báje dramatickým způsobem nepokoušel, neboť by se mi to pletlo s epickým projektem, který má být básnickým uchopením celého panoramatu příběhů řecké mytologie. Pokusil jsem ale o postmoderní spojení Shakespeara se Sofoklem na látce, jež se k tomu přímo nabízela a která je z dnešního pohledu stejně vhodná jako bájesloví, totiž na příběhu římského císaře Vitellia. Celé drama vyšlo v přílohách k prvním číslům Tématu a každý je může posoudit.