Co všechno má už poezie za sebou a jak hledat ještě něco nového? Zdálo by se, že jsme v bezvýchodné situaci a že nejnaivnější, ba nejhloupější řešení je vracet se ke starým a dlouhé věky osvědčeným tématům. Vždyť to tu už bylo… slovo bylo je nejtvrdší odsudek, dá se říci, že znamená absolutní a apriorní vyřízenost. Hlupáci, kteří neznají kulturní bohatství minulosti, čili vyřazují se sami ze společenství standardů, jež byly vždycky kladeny v západní kultuře na humanitního vzdělance, mávnou rukou nad vším, co nějak vnějškově připomíná to, co už tu bylo. Píšete pravidelným, pěstěným veršem? Řeknou vám, že jste odvar české poezie devatenáctého století, aniž si uvědomí, že tak se v Evropě a v Orientu psalo po tisíciletí. Deset let je pro lidi tohoto typu perioda literatury. Ovidiovy Proměny překračují jejich obzor více než atomová fyzika obzor Křováků a narazí-li v Macharovi na odkaz na antické božstvo, musí vytáhnout encyklopedii. Ničemu nerozumějí, ale vědí, co už tu bylo a co je třeba pro budoucí časy odmítnout. Žádným způsobem jim nebude lze vysvětlit, že i kdyby dnes někdo Proměny zpracovával přesně v tom pořadí mýtů, jako to udělal Ovidius, nikdy nevytvoří dílo, které už tu bylo. Možná tak vznikne plagiát (ale ten tu předtím nebyl), možná (a nejspíše) nějaký ten paskvil, možná – a to záleží na tom, jak moc do hloubky autor existuje autenticky, za sebe, a jakou má tvůrčí moc to vyjádřit – se výsledek bude moci považovat za geniální a originální dílo, charakterizující počátek našeho století.

Otázka, zda jsou náměty řecké mytologie dosud aktuální, je tedy, uvážíme-li, že se dnes kultura dostala do sevření zmíněných názorů, zcela mimo hlavní proud myšlení. Platí to tím spíš pro použití těchto námětů v poezii, jež se jaksi všeobecně odvrací od obrazivé epiky blíže k epice naléhavé, existenciální, nebo v poslední době k mrtvé, „lyrické“ ekvilibristice slov. Vezměme si trýznivost Kvílení a Kaddiše, těch dvou největších, nejvlivnějších epických básní poslední doby. Jsou tak emocionální, že už snad nejsou ani epické. Copak na ně mohou nějak navázat starověké báje? Lze vůbec myslet, něčím zdůvodnit přerod tohoto stylu ve styl celkem opačný? I kdybychom připustili, že máme následovat Proměny, musí se ozvat otázka, která je ze všech nejdůležitější: jak to udělat?

Pokusím se ukázat, že není nejmenší důvod oddávat se panice či pohoršení. Abych se ale nejlépe dostal k cíli, začnu malou oklikou. Zmíněné Ovidiovo dílo je výjimečné tím, jak rozsáhle, s nadhledem nad konkrétními příběhy, shrnuje celé panorama antické mytologie – je tu vnější pojítko proměny, ale jednota díla je mnohem silnější. Různé příběhy na motivy těch či oněch starověkých bájí lze nacházet ve středověku, v renesanci, v klasicismu i romantismu (třeba Puškinův Arión), ty však plní spíš jen roli fabule pro vyjádření dobou ovlivněné mentality daného autora. Racinova Faidra či Goethova Ifigenie jsou z jejich vlastní doby, byť do ní také přinášejí osudová témata, dobu překračující. Nic srovnatelného s Proměnami však v evropské prvotřídní kultuře nenajdeme. Jejich autor lehkým, nezúčastněným, nazíravým způsobem líčí ty největší tragédie a zásadní události, nevnímá je z pohledu postav samotných, ale nechává před námi vyvstat svět, svět bez všech tabu a plný vášní, utrpení, fatality. Princip proměny se díky tomu stává víc než jen vnějším pojítkem nesmírné rozmanitosti příběhů, je také temnou hloubkou kluzké skutečnosti, v níž se ztrácejí obrysy toužících a trpících jednotlivců. Ač dílo začíná „stvořením světa“, nemá kosmický rozměr, nýbrž sleduje svět příručnosti, ten záporný svět, jak ho zná křesťanství. Všechen život je v něm zajatý, včetně bohů. Naděje na svobodu z okovů proměny, která připomíná Májin závoj, neexistuje, ba není tu ani nějaká pravidelnost, týkající se každého stejně. Dobro a zlo spolu se vším podstatným, co by mohlo být za závojem, je v důsledku popřeno. Přitom každá část Proměn představuje silný příběh, dokonalý emblém, vzniklý vcítěním a zrcadlícím přes veškerou naléhavost (nebo spíše pro ni) konkrétního prázdnotu jako podstatu, synonymum proměny vůbec. Pragmatický a požitkářský Říman mohl utopit své zaujetí v povrchu a jistě právě na povrch svého díla byl Ovidius velmi hrdý. Naše inspirace je však jinde.

Ačkoli možná přijímáme nějaký sjednocující příběh naší civilizace mnohem méně než naši předkové, žijeme přece stále v příbězích našeho privátního i veřejného života, které sice lze přejít a vytěsnit, zapomenout ve slovní ekvilibristice, které lze ovšem také žít. Volba mezi tím sjednocujícím, smysl dávajícím a mezi banalitou všeho tak není jedinou možností. Partikulární příběhy antických božstev, hrdinů i obyčejných lidí se dávno staly netriviálním odrazem složité obsažnosti, ba snad přímo sakrálnosti lidského osudu. Ano, jsou to výmysly, mají bájeslovný charakter, ukazují však jedinečnost volby, hloubku vrženosti a ono nesmírné zaujetí pro tady a teď, kdy se odehrává existence, již nelze odbýt smyslem kosmu, který je až někde tam a potom. Ani v nejmenším nelze řecké báje považovat za triumf materialismu nebo pozemskosti, ony totiž nejsou v přímce nějakých velkých příběhů a výkladů světa. Ovidius se sice snaží o apoteózu císařského Říma v osobě Caesara – vede linku dějin od stvoření světa až k vrcholu, jímž je Imperium Romanum, jde ale o vnější, násilnou nadstavbu, která se naprosto utápí v bezdějinnosti celku. Čili shrňme to: na jedné straně jsou Proměny zrcadlem osudové a bezútěšné absurdity života, jeho prázdnoty, zároveň však na straně druhé stojí proti banalitě důrazem na konkrétní, na osudovou dynamiku života.

Svět, nitrosvětský život jsou absurdní, nikoli však banální. Přidáme-li, že odmítnutí banality plyne z jednotlivých, nejednoznačných příběhů, dostáváme se velice blízko k pojetí člověka, jež zastával A. Camus. U něj můžeme ale cítit morální napětí, otázka po dobrém, po správném zůstává uprostřed nebanální absurdity. Řecké báje znají různé vlastnosti jednotlivců a mezi nimi i ty, jež bychom označili asi za ušlechtilé, chybí však důraz na jejich v nějakém smyslu morální převahu. Jak už jsem řekl: dobro a zlo se ztrácejí, zůstává konkrétní děj, který je vyprávěn bez ostychu před tím, co se nemá. Proto mohla být moralisty antika tak odmítána či ještě častěji falšována do mravoučných příběhů na způsob Liviových Dějin. A opravdu je těžké udržet nějakou morálku tváří v tvář mytologii, v níž bohové i hrdinové jednají zejména pod tlakem vášní, tedy egoisticky a cynicky, a v níž neexistuje poslední a jasný garant smyslu. V dobách, kdy vládl jakýsi společenský tlak na dodržování údajné morálky, čili kdy kvetlo nejrůznější pokrytectví a farizejství, mohlo odstranění listu z rozkroku antiky představovat ba snad i celospolečenské nebezpečí v podobě popření všech hodnot. Odvážila se toho do jisté míry a se smíšenými výsledky renesance, mezitím však vzrostlo mohutným pohybem ponětí o jedincově mravní autonomii, o nebezpečí Tartuffů, o klíčové roli předsudky pokud možno nezastřeného pohledu. Mnozí ale dodnes trvají na tom, že tak triumfuje mravní relativismus a egoistické překrucování neoddiskutovatelné povinnosti vůči Bohu. A snad mají pravdu… je totiž na každém jednotlivci, jak uchopí svou odpovědnost, svěrací kazajka nedotknutelného mu v tom ale sotva může ulehčit. Naše současná situace nicméně neumožňuje, ať už je tomu s kazajkami jakkoli, glorifikovat nějaký systém hodnot, vracet se k fundamentalistickým rájům. Jistě lze různě zavírat oči, trvat na zbytcích nostalgie, chovat v náruči cár katolicismu, nacionalismu, materialismu nebo rozmazané hodnoty nějaké společenské třídy té či oné země a doby, prázdnota za vším ale i tak zůstává. A právě tu lze navázat na Ginsberga.

Hrdinný člověk Camusův je oproti do bláta a absurdity vrženému člověku Kvílení či Kaddiše konstrukt. Smysl není naše rozhodnutí, smysl tu není a nemůže být nijak vyvolán (kromě iluze). Podobně jako Ginsberg odkrývá tupou, neosobní nespravedlnost světa v tom, co je v něm majoritní, normální, aby našel poražené i ponížené v jejich nutné deformitě (zde se v protikladu Dostojevskij může jevit jenom jako prvoplánový ideolog), tak to dělají i řecké báje, ty ovšem spočívají mnohem více v cynické ptačí perspektivě. Následovník Ovidia by tak mohl navázat na v (post)moderně stále naléhavěji objevované napětí mezi chladnou, tupou absurditou světa a naléhavostí osudů, mohl by otevřít pohled na kolosální divadlo, v němž se nerozlučně pojí krása života (se všemi jeho autentickými prožitky) a jeho prázdnota. Takové zpracování řeckých bájí by muselo být vysoce originální, muselo by být shrnutím minulého a vykročením do nového. Paradoxně by tím novým mohla být náboženská kontemplace, jakési zniternění existence. Ne snad – a právě že ne! – v paušálním útěku od bezútěšného obrazu, ale v hledání smyslu, který je radikální jinakostí, osmyslňující všechno nebanální, autentické. Je to možná jen další „lež života“, mám-li použít myšlení F. Nietzsche, tuto možnost však nelze odstranit, má-li zůstat prožitek a neustoupit postulátu.

Z toho, co jsem již napsal a co bude sloužit jako předpoklad i pro mé další články o tom, zda jsou náměty řecké mytologie dosud aktuální, je zřejmá také odpověď na otázku, jak následovat Ovidia. Dílo nesmí působit dojmem osobního výlevu, nemá být esoterické, složité, spíše by mělo být líbivé, aby do orosené pavučiny snů postupně lapilo mysl člověka, který víc a víc hmataje po nahotě života, uchopí jeho prázdnotu. Nikoli proměna by se nyní mohla stát kořenem a výkladovým klíčem díla, nýbrž rozpor – rozpor mezi rozmanitou naléhavostí žití (to všechny ty sny, ta osudová zaujatost vrženosti) a mezi jeho bezvýznamností, absurditou.