Dámy a pánové, Téma se mění v časopis jednoho člověka, v němž roli jiných autorů lze označit stěží jinak než jen slovem host. Je třeba to přijmout jako nezvratnou realitu, kterou se mi i přes značné úsilí nepodařilo změnit. Bilancování časopisu a možné změny jeho formy si nechám na září, kdy uplynou tři roky od jeho založení. Zatím se zdá, že některé rubriky by měly zůstat zvaným přispěvatelům (báseň, příloha na pokračování), u jiných se spíše kloním ke změně a zúžení rozsahu, abych je mohl pohodlně zaplňovat jen já sám. Uvážit lze také to provizorium, které platí dosud a spočívá v tom, že kompletní číslo Tématu vychází vlastně až na konci dvou měsíců, jež je dělí od čísla dalšího. Nevýhodou takového provizoria je to, že za dvanáct měsíců v roce si sotva týden dva budu moci od práce na časopise odpočinout. Tyto prázdniny tomu nebude jinak – naložil jsem si, jak vidíte z obsahu – pořádný kus práce. Čili postupně během července a srpna budou s pomocí Boží jednotlivé příspěvky přibývat, a tak třeba i naše stránky navštívíte častěji.

V dobách, kdy jsem ještě opravdu měl prázdniny, při studiu na gymnáziu a později na univerzitě, jsem se rád věnoval právě různému čtení a psaní. Tak vzpomínka na Platónovy dialogy (zejména Symposion a Faidros), Thúkydidovy Dějiny (ty mám spojené se zataženým a deštivým obdobím gymnaziálních prázdnin), Sofoklova dramata, Ciceronovy Řeči proti Verovi nebo Plútarchovy Životopisy zůstává paradoxně živější a krásnější než na mnohé jiné zážitky, které se obecně považují za typické pro prázdniny a jež má člověk podle obecného mínění pro krásu svého života vyhledávat. Ne že bych seděl pouze doma u knih v nějakém tmavém pokoji s plesnivými stěnami a odříznut od slunce, lesa, lidí. Četba a tvůrčí činnost mi umožňovaly vnímat svět kolem sebe jako něco opravdu úžasného. Nikdy se mi neleželo ve stínu letního lesa tak dobře jak v době, kdy jsem četl Horácovy básně. A jak prázdný je svět bez rozměru, jenž mu dávají postavy Themistokla, Perikla, Aristeida, Démosthena, Maria, Caesara či Catona Utického?

V našem všedním životě plyne mnoho věcí předem v zapomnění a čas rozmělňován do detailů stává se zrnitým jako televizní obrazovka při špatném signálu. Když sem tam něco vyční, tak spíše jen pro zářez do naší existenciality, nikoli pro sílu imaginace, pro samostatný život ducha. Antická kultura se stala tisícinásobným zahuštěním něčeho kdysi reálného (např. modus reality řecké mytologie se snaží rozkrýt Robert Graves ve své knize Řecké báje, Odeon Praha 1982) do čiré imaginace, která prochází již po staletí jako živá míza kořeny, kmenem i větvemi západní civilizace. Dnes zůstává bohužel na okraji zájmu, byť právě dnes neexistují už ta tabu, která dříve vždy část antického myšlení zakrývala různými rouškami. Ba snad se dá říci, že dosud nikdy v dějinách Evropy jsme nebyli tak podobní antickému kosmopolitismu a rozpadu jistot, onomu míchání kultur velkoměst jako na začátku jedenadvacátého století. Na rozdíl od jiných se snažíme v Tématu antice průběžně věnovat. V tomto čísle vás chci pozvat zejména k četbě článků, v nichž se zamýšlím nad inspirací, kterou současným umělcům může přinést antické bájesloví. Otvírám také nový cyklus o Dantovi a jeho současnících. V příloze na pokračování budeme nějakou dobu vydávat zajímavé básně Jana Buryánka. Za pozornost stojí v celém sedmnáctém čísle Tématu ale především poněkud netradiční rozhovor s Janem Paulem, malířem, jehož pohled na umění se vymyká všeobecné impotenci umělců, jak ji kolem sebe můžeme vnímat. Ke svému postoji dospěl zázračnou životní zkušeností, aby se tak na něm potvrdilo, že autentický život a autentické umění jsou i po tisíciletích a navzdory žvanění různých modrých punčoch totéž.

Přeji vám krásně prožité léto. Snad se někde v olomoucké hospůdce nebo na nádraží nějakého městečka potkáme. Nejpozději ale určitě v září u osmnáctého vydání Tématu, jehož námětem bude otázka: co nám zůstává z Henrika Ibsena?