„Předvolaní svědci jeden po druhém přistupovali před senát a pod přísahou svědčili, že jsem větu „president republiky Antonín Novotný je vůl“ neřekl. Byli to mužové úctyhodní, mezi nimi universitní profesoři, a paní předsedkyně senátu, která měla před sebou rozkaz od Státní bezpečnosti odsoudit mě jako exemplární případ, z toho začínala být čím dál tím víc nervóznější.“ Vladimír Škutina (citováno podle Presidentův vězeň, Středočeské nakladatelství a knihkupectví Praha 1990)

Vzpomínám si, že mi jednou, mohlo mi být tak osm let, kamarádi na dvorku šedivého činžáku prozradili, že za urážku prezidenta je vězení. Do mého dětství vklouzl tísnivý pocit, neboť se mi nezdálo spravedlivé zavírat někoho do vězení za to, když si o někom nemyslí nic dobrého a řekne to nahlas. Až teprve po listopadových událostech jsem však pochopil četbou mnohých dosud zakázaných knih, jak byl celý komunistický režim od začátku lží, již spravovala banda zločineckých primitivů, pro něž jedinou možnou cestou udržení moci bylo brutální trestání svobodného názoru a šíření strachu. Ovládli policii, armádu, justici, školství, církve a celou společnost a násilím jim nutili své cynické lži. Jim bylo jedno, že soudy musí být nezávislé na tajné policii, má-li se hovořit o svobodné společnosti, pohrdali myšlenkou na to, že Škutina ve skutečnosti nebyl vinen ničím a že i kdyby inkriminovanou větu řekl, nebylo rozumné jej za ni trestat. Jak mistrně ukázal Orwell v 1984, pravda, právo, svoboda kritiky a diskuse pro rudé stejně jako pro hnědé zločince nikdy neexistovaly – pro ně jedinou hodnotou byla tyranská moc. Nikdo nikdy nevyhladil smysl pro pravdu jako konstitutivní základ společnosti tak dokonale jako oni s vizí nové společnosti, která na svůj oltář vyžaduje obětovat na prvním místě veškerý zdravý rozum. Český národ nikdy nezažil temnější období než bylo období nacismu a komunismu.