Již nejednou jsem byl obviněn z grafomanie, čímž se vesměs a jaksi neurčitě míní patologická psavost, která kumuluje hromady zbytečných, průměrných nebo podprůměrných textů. Často můžete někoho označit za grafomana již jen proto, že píše kvantitativně více než vy. Typickým grafomanem by pak byli třeba Balzac, Shakespeare nebo Proust v období psaní svého Hledání ztraceného času. Dá se dokonce říci, že téměř každý velký básník, dramatik či romanopisec a povídkář museli ve chvíli fascinace tvůrčí prací na svém díle plodit s takovou náruživostí, již by leckteré mdlé a závistivé duše snad nazvaly náruživostí grafomanovou. Pro člověka, který nikdy nepoznal mocný záchvěv tvůrčí síly, bude posedlost psaním patrně stejně nepochopitelná jako kastrátovi milostná touha. Bude to pro něj znepokojivá odchylka, nemoc, již je třeba zostudit lacinou nálepkou.

Podívám-li se však hlouběji na podstatu grafomanie, vidím, že ji lze diagnostikovat spíše z kvality než z množství, spíše z intence, jež vede k psaní textů, než z psaní samotného. Musím se ptát, co psaní vyjadřuje, pramení-li z neodbytnosti prožitku, z touhy žít sebe ve své autenticitě od srdce k srdci. To nemyslím vůbec povrchně. Největší složitost umění spočívá v tom, že stojí na prožitcích, že kdokoli si může svůj dojem z právě napsaných slov spojit tak či onak s kýčem, s porculánovou idylkou nebo s dogmatizováním avantgardní provokace. Lautréamontovy Zpěvy nebo naopak třeba Petrarkův Zpěvník pak snadno odsoudí jako špatné, ne-li přímo grafomanské. Myslím však – a to se málo bere v potaz – že spisy grafomana by asi neměly vyvolávat žádné emoce, měly by vznikat jenom z čistě vnějších motivů: za ně lze počítat jak plat, tak ješitnost, tak nějakou neuronální poruchu… prostě cokoli, co nevyplývá z vnitřní, reflektované prožitkovosti. Odtud lze lépe vystopovat nejběžnější typ grafomana.

Nejprve je však, myslím, nutné rozlišit psaní qua umění od psaní investigativního novináře, autora vědeckých článků atd. Je celkem zřejmé, že od počátku mluvíme výlučně o tom prvním. Vzhledem k tomu, že dnes se za umělecké psaní platí jen málo a že neuronální poruchy, vedoucí přímo patopsychologické grafomanii, jsou patrně spíše vzácné, zbývá onen nejčetnější druh grafomanů hledat mezi ješitnými. Umělec slovem těžko ovšem v současnosti může být ješitný na slávu, to spíše na vítězství v různých soutěžích a na recenze, prostě žije v okruhu fanoušků podivně pitvorné „literatury“, té akceptované údajnými znalci s diplomy. Podobná atmosféra se přenesla i na literární servery, ačkoli v demokratičtějším duchu – je to však stále vzájemná interakce v malém kolektivu, v němž jde především o osobní vazby. Tak se z umění stalo titěrné paktování, družební respekt, soudružství ve hře. Zbytečnost textů, jež tak vznikají, malost autorů bez výrazného charismatu a velkého rozhledu, naprostá absence opravdové, nikoli jen verbální fascinace, to vše se mi zdá v tom českém pařeništi literátů jasné stále více – a proto právě zde, podle jednoduché logiky, narazíme jistě na největší množství grafomanů všeho druhu.

Možná jsem také já v nějakém smyslu grafomanem, Bůh ví… byla by to koruna na šaškovském donkichotovství mého snažení. Chcete-li se však s jistotou stát grafomanem, jen se obracejte o přízeň a poučení k dnešním skleníkovým literátům, tam to máte jistější.