Ke konci páté knihy jednoho z největších děl světové literatury, totiž Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela, kdy Panurgos s přáteli dorazil do svatyně božské Lahvice, čteme o vínu, které má chuť právě takovou, na jakou myslíme: „Tu Panurgos vzkřikl řka: „Pro Pána Boha, vždyť to je beauneské víno, nejlepší, jaké jsem kdy pil, nebo ať mě šestadvacet ďáblů spere! To aby měl člověk krk tři lokte dlouhý, jako si přál Filoxenos, nebo jako jeřáb, jak si žádal Melanthios, aby je člověk mohl déle vychutnávati!“ – „Při cti lateránské!“ vzkřikl bratr Jan, „tj. víno graveské, rozněcující a vzletné. Ó, pro Boha, má milá, naučte mě, jak je vyrábíte!“ „Mně,“ pravil Pantagruel, „mně se zdá, že je to víno mirevauxské, neboť před pitím jsem právě na ně myslil…“ Nějak podobně, řekl bych, je tomu i se starým příslovím, jež tvrdí, že ve vínu je pravda.

Banálně lze chápat spojení vína a pravdy s ohledem na to, že opilci se snadno tak či onak podřeknou, jsou méně ostražití, mají tendenci otevřít se. To však vůbec neznamená, že řeknou pravdu. Jen v dané situaci jejich okolí může to, co řeknou, interpretovat jako vyjevení nějaké jinak střežené skutečnosti, vzato ovšem striktně mohou ta samá slova být naprostou lží. Vždyť i lež, zvláště hloupá a průhledná, usvědčuje. A v opilosti má člověk spíše tendenci svůj svět vidět zkresleně podle svého, což je ostatně i důvod velké oblíbenosti alkoholu. Ale právě zde je ta pravda. Různé sny, frustrace, víry, touhy, křivdy, ctnosti, andělé i démoni stoupají ke vědomí opilce mnohem výrazněji než za střízliva. Proto se někteří musejí zpít do němoty, aby se nezbláznili, proto se jiní mění vlivem alkoholu v parní kotel před výbuchem, proto také při víně lze nejlépe vychutnat krásu umění, přátelství i přírody.

Patřím podobně jako Rabelais mezi milovníky vína. S vínem jsem napsal většinu svých básní, při vínu jsem sníval nejodvážněji a krásu světa, plnost chvíle jsem dokázal nejlíp vychutnat. Frmol a halas všednosti, který otupuje, ba přímo zahlazuje vnímání, ustupuje do pozadí před tím, že tu jsem, že tu žiji a že vše kolem je úžasné, tisíckrát rozmanité mystérium, do něhož jsem vtažen. Vlivem lidí se tohle může ztratit a naopak může nastoupit frustrace ze samoty, z neporozumění, ze střetu mezi zážitky. Jenže to, že ve vínu můžeme narazit na sebe a na to, jaké výsledky má naše péče o duši, se mi zdá nenahraditelné. Leckdo by mohl říci, že takovou cestou by měla být modlitba či náboženská meditace, že to je ta pravá cesta k době samému. Ano, je to však cesta, kdy aktivně budujeme, kdy bojujeme se slabostí, čili je to ona péče o duši sama. Jenže mimoděk, ze slabosti, pasivně zahlédneme se až ve vínu. Tam se ti, kdo staví lesklé mramorové stavby své osobnosti, mohou zakmitnout jako prasata (přitom tím jistě nelze myslet to, že poruší nějakou společenskou normu, že se pozvracejí atd., ale spíš to, že se sami sebe v nejintimnější hloubce zděsí).