U nás na zahradě a v přilehlém lese se užovky (obojkové) v posledních letech dosti rozmnožily. Jen za posledních pár týdnů jsem viděl toto krásné zvíře třikrát: nejprve v potoce dole pod bezovým keřem, to se v stříbřitých vlnkách, prosvícených sluncem, koupal jakýsi užovčí junior. Později jsem se setkal s velkým, dospělým hadem v lesní trávě – oba jsme se navzájem překvapili, a tak nestihl upláchnout. Na mou zaujatou zvědavost reagoval docela podrážděným syčením. V přírodě jde vždycky o život a onen tvor pode mnou mi byl vydán na milost a nemilost podobně jako jemu tvorové, které uloví. Potřetí jsem se s užovkou setkal včera přímo na zahradě: bylo to krásné, asi patnáct centimetrů velké mládě. Ochutnávalo teplé paprsky na vyšlapaném zahradním chodníčku. Když prchalo, ptal jsem se sám sebe, co je v životě ještě čeká a zda se vůbec dožije konce podzimu.

Právem mluvíme o kráse zvířat, hmyzu, hub a rostlin, vždyť nás s nimi spojuje to zvláštní mystérium života. Zrod a umírání, věčná touha, potomstvo, prostor světa nabízející se k dychtivému růstu, barvy, vůně, zvuky – prostě život. Užovka je na cestě odněkud někam a vnímá své okolí, což ji silně vyčleňuje z mrtvé hmoty, která nemá osud a jež se zdá všechno živé pohlcovat neodvratnou nutností smrti. I ten nejstarší, nejpokojnější strom jednou umře, i ten nejvěrnější přítel jednou nepřijde. Je tedy život vlastně mrtvý? Někteří to tvrdili, neboť jej chápali jako zvláštní uspořádání téže hmoty, z níž je mezihvězdný prach a studené meteority. V chaosu plynoucí čas s myriádami mrtvol, náhodných tragédií, krátkodechých štěstí a děsivé zapomnění na minulost, díky němuž se včerejší užovka – dnes už třeba rozmašírovaná autem lesáka – stává jen fantazií bez živé identity čili vrženosti, jako by svědčily proti živosti života.

Co je tedy krásného na užovce? Chvilkový zájem nad nějakým jevem, jak ho cítíme v zoologické zahradě? Zdánlivá blízkost a významnost toho jednoho tvora, s nímž se potkáme nejspíše až v době, kdy některé molekuly z jeho a z našeho těla budou spolu tvořit např. kus spleti plísně na marmeládě kdesi ve spíži pokojné venkovské rodiny? Či krása užovky spočívá v tom, že bláhově milujeme život v jeho nekonečné rozmanitosti, byť je absurdní a mrtvý? Je ale snad i jiná možnost. Co když není všechno mrtvé, naopak: co když všechno žije?

Být na cestě odněkud někam, vnímat své okolí, to je v nějakém omezeném smyslu vlastní biologickému životu, který je de facto smrtí. Vír kosmického dění z hlubin slepoty miliard galaxií vyvrhá na hladinu jakési obrazy, které zas mizí, náznaky života, ten však zatím není životem. Skutečný život je mnohem hlouběji a doufá. Je zakletý, svázaný, zadupaný tím, co křesťané v univerzálním smyslu nazývají hřích. Ovšem doufá-li celé tvorstvo, všechny ty vesmírné prostory, je na cestě odněkud někam a vnímá své okolí. Apoštol Pavel ve svém Listu Římanům (8,19-22) píše tato zásadní slova: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.“

Krása, jak jsem už mnohokrát jinde řekl, je prožitek, který zmnohonásobuje život osoby v dimenzi osob a jejich vztahů. Mohlo by se to samé také vyjádřit jiným, mystickým a náboženským způsobem: krása je prožitek, v němž nacházím sebe i tvorstvo vskutku živé.