Zeď je z bláta, tou zdí se ke mně derou ženské ruce, s nalakovanými nehty, s ozdobnými stříbrnými prsteny, snědé paže i bílé, hubené, plnější…

                Ty ruce někdo, něco, zase nutí zapadnout do zdi, vynořují se znovu, zablácené, zoufalejší gestikulace, snaží se prorazit tím hliněným prahem do skutečnosti, udělat si otvor pro celé tělo, vydobýt si prostor, chňapat…

                Ve výšce obličejů těch žen se zeď jen vydouvá, obličeje blátem, měkkou hlínou, neprojdou, neproniknou…

                Zeď je dlouhá…

                Probudím se a cítím se velmi svobodně…

                Prostě ta zeď je nepropustná, démoni mají smůlu…

                Dneska jsem zas probíral události z dávné minulosti… a lehce u toho popil…

                Neobešlo se to bez hádky, blesků v očích, zasutých nevraživostí, které si kdykoliv propuknou znovu, ale bez mého nadšení pro věc, odporu, je mi to prostě jedno, ne ve smyslu co bylo, to bylo, spíš co bylo, dobře, že se stalo, čas se přitom sune dopředu, nejsme křečci v otáčecím bubnu…