Věci a události se jakýmsi záhadným způsobem opakují, pokaždé trochu jinak, ale hodně podobně.

Když tedy se něco stává, má to podobné průvodní jevy, jako kdykoliv předtím a i někdy příště. Jen v jiné lineární rovině, rovině času a prostoru.

Některé věci se jaksi ohlašují, nakupí se tolik omylů a nedohod, popřípadě bezmezného štěstí či radosti šílené, že jde zcela bez nějakého většího hloubání říct, že nastává další cyklus.

Čím jsou okolnosti horší, tím bývá výsledek lepší, čím je očekávání nadsazenější, tím hůř do budoucna.

Člověk, který se stane skeptikem a předem ví, myslí si, že ví, co všechno bude špatně, vychází z omylu, že ten propad je určující. Není. Propad je fáze předcházející růst. „Patafyzici“ by neřekli růst, ale prorůstání, návrat a souběh všeho pozitivního a i bohužel negativního, co pod povrchem čeká na probuzení.

Přílišný optimista nevnímá to, že žádný cyklus není bez konce, nemůžeme stoupat bez omezení. Bez možnosti návratu. Bez vazby minulého s budoucím a naopak.

Jak říká Whitehead: Konkrescence znamená srůstání a prorůstání mnoha do jednoho... Počáteční fázi konkrescence charakterizuje zdánlivá oddělenost jednotlivých entit, které skládají aktuální svět dané entity. Následné fáze způsobují vzájemné prorůstání, konkrescenci těchto mnoha zdánlivých odděleností do jednoho zdání, což lze nazvat satisfakcí aktuální entity. Konkrescence je výraz pro proces, ve kterém světy mnoha věcí požadují individuální jednotu, při determinovaném zařazení každé položky "mnoha" do určitého místa nově vznikajícího jednoho. Dosažením satisfakce se entita stává celistvou a zaniká - například se stává údajem pro nové případy konkrescence.

Svět má nulovou energii. Vše kladné má svůj protipól, jen tak je možné, aby svět vůbec byl, vznikl z ničeho. Vše, co se děje, je odnož základního cyklu. Souběh všeho, výstup z jednoho bodu, kroužení a návrat. I člověk je v podstatě nulová energie, která hrou podivných vlnek a částic budí zdání jakéhosi růstu. Nejde ale o nekonečný růst, jen o zařazení se do cyklů, podle základních vzorců. Což samo sebou nevylučuje svobodu volby.

Proč si nevšimnout toho, že zhoršené podmínky, úkazy zdánlivě katastrofické, nervozita, podrážděnost, menší vůle akceptovat jiné, prostě všechno jakože špatné je jen dočasnou fází jednoho z koleček, zahuštěného o to víc, kolikrát se již stalo, otočilo?

Ta spirála se nabaluje o další vjemy a údaje a propletenec úkazů je čím dál nejasnější. Ve hře je čím dál víc věcí. Přitom se blíží konec cyklu a začátek nového. Žádná apokalypsa. Jen přechod do novějšího, dál posunutého stavu. Že to neumím vysvětlit, je věc jiná, ale rozhodně z pesimismu mám husí kůži. Není na místě.