Šachisté, jak říká pan profesor Zmatlám ve své (krásné) knize Šachista začátečník, nebývají lidmi hloupými. Spíš, a to už nedořekl, jelikož byl moc skromný a šachista, lidé chytří. Ovšem takhle na šachu a na šachistech poznáte nejlépe, jak málo je to, když je člověk jen chytrý. Je to vskutku jen žihadlo, jak to jemně rozlišil Karel Čapek ve svém Agathonu od stavu poněkud vyššího – moudrosti. Vždycky bývali šachisté lidé vtipní. Samozřejmě, jejich vtip je většinou kombinačního charakteru, propočtený na několik tahů dopředu, takže se v něm hned každý nevyzná. Někdy ale je lapidární a spartsky zničující. Pana profesora Ivanča, vynikajícího šachisty z Bratislavy, se jednou zeptala nějaká nižší šachová kategorie, když si prohlížela znechuceně trosky svého postavení, kde že udělala největší chybu, že to s ní tak špatně dopadlo. Pan profesor odvětil: Najväčšiu chýbu ste urobili tým, že ste si sadnuli so mnú hrať šachy.

 

                Kdysi někdo řekl, že úroveň hry v šachy je určitým vyjádřením IQ toho kterého národa. Něco na tom asi je. Až na José R. Capablanku z Kuby, rekrutovali se všichni mistři světa z těch národů, které byly na vrcholu své životnosti, moci a rozkvětu. Pro ilustraci: P. Morény (USA), W. Steinitz (Anglie, pražský rodák), dr. E. Lasker (Německo), dr. A. Aljechin (Rusko), dr. E. Euwe (Holandsko), nu a po válce už jen Botvinnik, Smyslov, Tal, Petrosjan… (SSSR). Pak Fischer (USA). Je potěšitelné, že náš národ dal světu takové šachové giganty, jakými byli O. Duras a S. Flor, je rovněž moc potěšitelné, že v současné době patříme mezi nejsilnější šachové národy světa. Snad by tenhle fakt – a zároveň souvztažnost mezi životní úrovní a úrovní hry v šachy – měli vzít do úvahy „příslušní činitelé“ a nakonec snad i my všichni „prostí občané“ tohoto státu a vyvodit z toho patřičné a nám všem tolik potřebné závěry. Tedy: aby celková úroveň života naší obrozené socialistické společnosti co nejdříve dostihla úroveň hry našich velmistrů. K tomu velkolepému cíli přeji od srdce nám všem: Šachu zdar!

 

                PS: Povšimnul jsem si zrovna, že můj desetiletý syn dovede docela obstojně potahovat šachovými figurkami. Pravděpodobně si s ním budu muset zahrát pár partií…

 

 

Text pochází patrně z konce 80. let. Mluví-li se v postskriptu o mém bratru, zdá se mi vhodné podotknout, že za několik týdnů bude reprezentovat ČR na šachové olympiádě v Turínu. Jde-li o úroveň šachu v SSSR, je třeba podotknout, že tam byl školním předmětem, což výrazně mění základní srovnávací podmínky mezi počtem úspěšných sovětských šachistů a zbytkem světa.