Vždycky jsem měl velký zájem o deníky, aforismy a korespondenci všech osobností kultury, jejichž dílo či pověst mě nějak zaujaly. Ne snad proto, abych hledal nějaké pikantní podrobnosti, ale protože vidím na prvním místě život – tvůrčí úsilí, tvůrčí výpověď jako to, co život konstituuje, nikoli jako to, nač se z paluby života nazírá jako na objekt. Báseň i pravda, tento podtitul Goethovy autobiografie, vystihuje důležitou rovinu života vůbec. Snad by se tu mohl někdo zarazit a říci, že sám autor přiznává, že lecco z fakt překroutil, zbásnil, vymyslel, že vlastně lhal. Ale v životě fakta neexistují, existují jen prožitky a dobrodružství mysli. Nemá smysl říci, že jsem pochopil Goetha či Fausta, má smysl říci, že jsem se s nimi vnitřně setkal. Jistě je takové setkání nemožné, pokud jeho cílem je klamání, je však, myslím, ještě mnohem méně možné, má-li osobu plnou prožitků, osobu s idiosynkraziemi, s kořeny a brázdou životní zkušenosti nahradit detektivní rekonstrukce údajných fakt.

Jedno z nejdůležitějších setkání tohoto druhu v mém životě představuje četba knihy aforismů a deníkových reflexí Psáno do mraků Josefa Čapka (Fr. Borový Praha 1947). Psal ji v letech 1936 až 1939, čili jako zralý umělec na vrcholu sil, zároveň však v době, v níž se svět první republiky definitivně hroutil pod náporem nacismu. Tehdy Josefův bratr píše burcující dramata a umírá. Přichází období druhé republiky, v níž české elity propadají otevřenému antisemitismu a fašistickým postojům. Česká kultura má za sebou měšťáckou éru obrození a konsolidace, zůstaly po ní haldy knih, jimiž mohou středoškolští učitelé stále týrat mládež. Budoucnost patří poválečné nenávisti spolu s kulturní politikou Gottwaldovou. V hluku dějin tu stojí malíř, který přemýšlí nad sebou, nad údělem člověka, nad uměním, nad společností, a který nad všechno pouze české vyniká svou urputnou, hrdou láskou k velikému a pravdivému, svou odvahou k prožitku niterné heroičnosti života. Není hlasatelem žádného světonázoru, žádné filozofie, cizí jsou mu intelektuální konstrukty, náboženské víry či velkohubá gesta, mu jde o prostou mravnost a poctivost. Josef Čapek je mi protikladem Františka X. Šaldy, ba převažující české kultury od obrození do dneška, podobá se Pascalovi či Komenskému, čili té duchovnosti, jež se bouří proti světu a jeho marnosti v boji za pravdu srdce. Je mi drahý, je mi blízký.

Svou recenzi knihy Psáno do mraků rozdělím dále na několik částí podle předmětu Čapkovy reflexe. Nejprve to bude on sám v zrcadle svého myšlení. O sobě mluví zřídka, často spíše nepřímo, opatrně. Tak třeba na prvních stránkách se jen tak najednou objeví následující povzdech: „Jestli někdy dostanu domovské právo v domácí kultuře?“ A později pokračuje ne v nepodobném duchu: „Nejdříve jsem si nadělal mnoho nepřátel a pak teprve získal několik přátel. – Lépe než obráceně. Ztratil jsem, zmařil jsem mnoho času. – Ale ne sebe.“ Důležitější nad takové náznaky se mi však zdá následující vůle k askezi pro vyšší cíl života: „Dříve jsem toužíval: dejte, dopřejte mi život malíře a budu malířem! Pak u mě zbývala jen poslední instance: čekati něco od sebe. – A nemám té nepřízni tak mnoho co vyčítat: nebyla-li ta cesta hladší, snad měla být ještě mnohem a mnohem tvrdší, až do krajnosti, až k zoufalství.“ Velký důraz, klíčový pro každé setkání s Čapkem, je položen především na autentičnost existence: „Nežádám na sobě nutně činů, ale nutně si žádám žíti sebe. To jediné a všechno, co mi z vesmíru uděleno.“ A dál: „Ani hrdina, ani silný člověk; ale sama sebe žil jsem velmi, ba příliš intensivně, třebaže bez aktivního interesu. – Co víc dělat s hmotou svého těla, s prchavostí svého ducha, s neurčitostí a bytostnou nevymezeností svého já?“ Čapek je jasně materialista, nevěří na život po smrti, posvátnost a etické centrum jsou mu založeny v životě tu a nyní, jeho materialismus není ale ideové přesvědčení, nýbrž právě poctivost, touha vidět nahou příručnost v jejím zápachu, v její porušenosti, konečnosti, a tak i v její kráse – být tak sám sebou. Uvedu ještě čtyři citáty, jež dávají poněkud nahlédnout pod pokličku sebereflexe: „Neměl jsem závrať z duchových propastí; ale mezi lidmi byl jsem nejistý. Vždycky se mnou pobýval a chodil smutek; ale ten mezi lidmi mne tísnil.“ „Co jsi? Sobě všecko, jiným zbytečnost, ba překážka.“ „K vlastnímu přírodopisu. Potřeba vyznávati se je u mne větší než potřeba přesvědčovati.“ „(Určitě bych více miloval Boha než život!)“ A konečně sevřenou a vyhrocenou rekapitulaci: „Člověk víry – bez víry. Člověk vášně – bez činů. Člověk pýchy – nemaje na co. K čemu jsi tu tedy byl? A přece! Už pro tu schopnost víry, vášně a pýchy.“

Ve svých filozofických názorech krouží Čapek kolem oslavy života jako principu všeho, miluje přírodu a hmotu jako posvátné základy existence – stojí na citu. Etika je pro něj úhelný kámen života jedince i národa, ovšem ne etika pouček a rozumu, ale etika poctivosti, jež ctí pravdu, vcítění a solidaritu. Naopak svět, ono hemžení marnosti, lži a hříchu, odkrývá a pranýřuje s hořkostí. V tom je u Čapka základní napětí lidského osudu: poctivost a svět. Mezi nimi je zápolící, trpící člověk, nebo člověk podlehlý. Vážnost situace nepřipouští relativismus. „Mnoho lidí je do značné míry podobno housenkám na kapustovém listě. Spásají prostě, přičinlivě a houževnatě, co je kolem v dosahu. Když je dost, zakuklí se – do rakve – ale žádný motýl z toho pak už není. * Lidé, jejichž jedinou reakcí na nadosobní věci života je mravní tupost, dělají z lidstva neutříbenou hmotu v plen každé demagogii a tyranii.“ Protikladem vůči tomuto je život, o němž lze říci: „Obdržeti život znamená být jím smrtelně zasažen.“ Nebo i jinak – protiklad obou světů, který je spíše protikladem dvou představ světa, Čapek vyjádřil takto: „Ztracen ve světě příliš krásném a velikém – zatracen ve světě špatném.“ Zas a zase se Čapek vrací k této základní polaritě: „Život bez zoru věčnosti je jenom hemživým mrvištm v temné jámě. Po této stránce je člověk tvorem tmy, jakéhosi podzemí, i když přitom létáme až do stratosféry. Každý vztah, každá konfrontace s čímkoliv na světě jsou nějak odpovědné. Vnímajíce reagujeme, reagujíce jednáme; jednajíce vstupujeme cele do dění světa.“ Na závěr uvedu dvě citace, v nichž je dobře vyjádřeno jeho náboženské cítění, jeho nejhlubší étos: „Ne zlato, ale bláto světa je jeho nejdrahocennější hmotou: z popela mrtvých, z potu, slz a krve.“ „Zbožnění přírody i vesmíru je ve směru jejich díla; nevykládá je, přece však vystihuje.“

Společenské názory Čapkovy se odvíjejí z jeho důrazu na mravnost, na pravdu. Je stejným kritikem nastupujícího českého fašismu jako povrchností staré demokracie. Mravní rigorismus, statečné hájení – byť násilné – prostého práva se stávají naléhavým tématem jeho myšlení zejména od podzimu 1938. Výmluvná jsou například tato slova: „V tomto světě jen ozbrojený pacifismus může být aktivně mravním pacifismem. Mravnosti, poctivosti, čestnosti, spravedlnosti není třeba jen učiti, nýbrž je nutno přesně a neústupně ji nařizovati. Mravní hodnoty trvají, zůstávají věčnými, i když jsou dočasně popírány, zavaleny násilím, brány násilníky i slabochy v pochybnost. Cesty zla jsou dvojí: zákeřně jedovaté a nestoudně hrubé. A postupují směrem nejmenšího odporu: slabosti.“ Jde-li o Čapkův vztah k národu, je zřejmé, že národ prožíval jako důležitou entitu, že v jeho představě byl podobný mystickým životem jako vesmír či příroda, a to i přesto, že zejména za druhé republiky prožíval z českého národa hlubokou deziluzi: „Už jsou u nás spisovatelé, volající po koncentrácích pro ty druhé! – Čím by se plnily čím by se sytily ty ubohé, povzteklé mozkovice, čím by se dávila ta mrzká nitra než slepou a nízkou nenávistí?!“ A posléze píše: „Co by mohlo být v této nešťastné zemi brutálnější než útlak německý? – Český, přece! Budou se vydávat za ústa a rámě národa, za jeho plnomocníky; ale právě to, co bude pod nimi trpěti, co budou políčkovati obrněnou pěstí a šlapati okovanou botou – právě to bude národ! V národě však je vždycky něco věčnějšího než v jeho škůdcích, co nemůže být do poslední jiskřičky udupáno a co neskonává: mravní síly.“ Opět týž spor a rozpor, mezi nízkostí a velikostí. Čteme dále: „Veliké věci a velicí lidé bývají v nenávisti; nízkost nedovede překlenouti vzdálenost mezi sebou a velikostí než záštím; přibližuje ji svému dosahu nadávkami; hle, velikost není výše, než kam ohava stačí doplivnout!“

Umění má pro Čapka osudový, niterný rozměr – nezřídka se tento malíř obrací proti jeho služebnosti (tak typickou pro spotřební kapitalismus a ještě typičtější pro komunistickou a nacistickou propagandu), proti řemeslnosti a znaleckému labužnictví (patrně něco ve smyslu idiosynkrazie Proustova Swanna). Smyslem umění je podle Psáno do mraků, a sotva to může někoho udivit po tom, co již bylo řečeno, niternost, duchový projev, svědectví o sobě. Proto pro Čapka není důležité hodnotit umění podle toho, jak provokuje, jak překračuje společenská tabu, naopak je pro něj dovoleno všechno, co je opravdové. Tak třeba o smyslnosti v umění čteme: „Smyslnost v umění. Nechť je co nejněžnější, láskyplná, co nejdivější, co nejdravější, ba i nejobludnější! Jen ať to není smyslnost předstíraná, imitovaná, ba co hůř: smyslnost jakoby z profese!“ O něco málo dále Čapek jasnozřivě popírá bůžka originality a dává důraz na umělecký osud, čili na osobnost umělce, odmítá slávu a oblíbenost jako kritérium umění a po celé Psáno do mraků tvrdě stíhá každou pouhou vnějškovost, efekt, mělkost. Najdeme zde ale i aforistické úvahy nad podstatou umění, charakteristické svou filozofickou mystičností (tak je typická třeba pro Novalise): „Umění je zčásti dílem člověkovy přírodnosti, zčásti dílem jeho ducha. Příroda není, nemá býti předmětem, nýbrž obsahem: tj. organickým živlem díla. Dílo, které v sobě nenese svou vlastní organickou přírodnost, je duté, prázdné, nepůvodní, povrchně šalebné. Umělecký génius = příroda a duch.“ Některé Čapkovy věty o umění velice hluboce vystihují jeho podstatu i smysl: „Realita není navrchu na modelu; je uvnitř v umělci.“ Umění schraňuje opravdovost a realitu, autentický prožitek světa, proto teprve v něm a skrze ně se život stává životem.