1. červenec

 

                Abych řekl pravdu, k ničemu novému jsem se nedostal. Vše, co postupně objevuji, zdá se jen potvrzovat podivnost těchto lidí. – Ráno mne seznámili s věcí, které říkají rádio, před chvílí s jinou, nazývanou televize. Jsou to skutečné zázraky. Tou první se ke mně a k mnoha jiným dostává hlas, tou druhou i zrakový vjem, kohosi ode mne vzdáleného, kdo chce posluchače (či diváky) poučit nebo zabavit. Pro tyto zázračné věci, především pak pro televizi, jsou připravovány různé náplně, jež se dají dokonce uchovat na velmi dlouhou dobu a často znovu využívat. U rádií se těmto náplním říká nejčastěji písničky (a vskutku se jaksi podobají písním), u televizí filmy (které se zas podobají divadlu).

 

                Na těchto vynálezech mi dosti vadí, že sice slyšíš hlas, ba dokonce vidíš člověka, ale ve skutečnosti s ním nejsi v žádném opravdovém styku.

 

                Pro naše techniky: k pohonu všech těchto zázraků, ke svícení, k topení a k mnoha mechanickým pracím se tu používá elektřina. Místo koní zde jezdí vozidla, přiléhavě nazvaná jako automobily. Jisté je, že jezdí samy – na jakém však principu, to je mi stále nejasné, a to i přesto, že se mi to snažili mí zdejší noví známí vysvětlit.

 

                Konečně se tedy dostávám k tomu nejdůležitějšímu – podařilo se mi dnes seznámit se se zdejšími lidmi. Na první pohled jsou to naprosto normální lidé, ve kterých vzbuzuji směs podivu a smíchu. Kladl jsem jim mnoho otázek a vyzískal jsem následující.

 

                Svému státnímu zřízení říkají demokracie, ač my bychom je měli pravděpodobně za oligarchii. Snaží se skutečně věřit tomu, že všichni mají stejná práva, stejné povinnosti a stejnou důstojnost. Neexistuje zde náboženství, všichni ovšem umějí číst a psát, aniž by měli (nota bene) nějakou vzdělanost. Těžko říci, čemu vlastně věří a čemu nevěří, myslím, že ani oni sami to nevědí. Velmi se u nich projevuje strach ze smrti, nenávist k bolesti a k válkám. Nemají žádné velké muže, alespoň podle jejich mínění. Není radno před nimi mluvit o idejích, neboť jsou zcela připoutáni k matérii a popadá je pak určitý zvláštní druh pomatenosti, ba i odporu a nechuti, které vůči tomu, kdo není v tomto ohledu obezřetný, mohou trvat dlouho.

 

                Všiml jsem si také ještě jedné zajímavé věci: zatímco někteří bavíce se se mnou nevypili ani kapku vína a stavěli se pohrdavými a zlostnými vůči těm, kteří pili, tito zase pili s přemírou, až se rozhovor s nimi stal nesnesitelný.

 

                Na jedné straně toužebně očekávám pokyn od vévody k cestě zpět, na druhé straně se mi zdá, že jsem se tu skutečně setkal se zvláštním druhem lidí, jehož zkoumání mne může nakonec dovést blíže ke splnění delfského příkazu. – V lese jsem dnes nebyl.

 

 

 

                2. červenec

 

                Dostaly se mi do rukou zdejší noviny. Lidé jsou ve svém mínění odkázáni de facto jen na ně či na rádio a televizi. Mohou si dělat názory na politiku, hospodářství i kulturu, což u nás není u prostých lidí zvykem. Jejich informovanost jim ovšem často bere zdravý rozum, který má zas náš sedlák. Nemohu se vyjádřit k tomu, nakolik jsou zdejší noviny pravdivé, je však zřejmé, že od novin nelze ani tu, ani u nás, ani jinde na světě očekávat příliš mnoho. Jen se ptám, nač mají mít široké masy lidí iluzi, že znají a chápou to, nač nemají ani potřebnou odbornou průpravu ani dost ducha? O politice snad mohl soudit každý Athéňan, protože ji tam měl každý přímo na očích – lze to však v několikamilionovém státě, kde většina občanů je už od přirozenosti apolitická a kde jsou poměry několikanásobně složitější? – Je tu také zvykem, že novin je několik druhů, podstatně se však navzájem neliší.

 

                Dění ve světě podle zdejších novin vypadá asi stejně jako podle našich diplomatů, pokud jsem s nimi o tom mohl hovořit. Jako oni i novináři této země rádi spekulují – politické úsudky jsou zde ovšem záměrně jednostrannější a lichocením čtenáři chtějí vyvolat dojem, že on rozumí politice správně, neboť jí rozumí stejně s pisatelem. Stejně to platí o hospodářství nebo o kultuře.

 

                Veřejné mínění je tu velkou hybnou sílou – je to něco podobného jako u nás otázka spokojenosti či nespokojenosti poddaných. Místo církve zde mají v rukou poddané noviny, které se ovšem nesnaží je neustále mírnit, nýbrž naopak je dráždí. Proti novinářům je možné se soudit, jestliže neříkají pravdu – to se však týká jen jednotlivostí. Zásady, ze kterých se tu v novinách vychází, jsou zmatené a většinou nepostihnutelné.

 

                Svůj stát nazývají republikou, a přitom i demokracií, což už samo o sobě svědčí o jejich zmatenosti. Ani jeden z těchto principů sice nelze aplikovat na moderní státy – přece ale jsou blíže republice než demokracii. Kliky, které vládly v republikánském Římě, jsou i tu, ale mnohem méně viditelné: když se objeví, připomínají deus ex machina. Skoro nikdo tady nezná svého konzula osobně – což do jisté míry zase připomíná mnohem více starou Čínu než antiku.

 

                Svým známým své úsudky nesděluji a dělám se nechápavým cizincem – jednak proto, že je pod mou úrovní bavit se s touto chátrou (šlechta tu vůbec neexistuje), jednak také proto, abych si je nepoštval proti sobě. Z toho, co vím, se mi totiž zdá, že mé myšlenky by jim připadaly velmi rouhačské. Jsem tu konečně jen host a snažím si odnést odtud domů nějaké ponaučení.

 

                Hodně čtu jejich literaturu – samozřejmě nic nedočítám až do konce, neboť se to nedá. Zdá se však, že zdejší těžko definovatelní „vědci“ přes literaturu trvají u každého díla nejen na dočtení, nýbrž i vyškolení, chceš-li umění soudit. Ducha a vkus vůbec neznají.

 

                V televizi dávají Carmen, proto pro dnešek končím. Nechci tím říci, že bych si už na filmy zvykl – vůbec ne! – jde mi jen o hudbu

 

                Píšu ještě po Carmen: velmi mne zklamala. Děj byl přesazen do zdejšího světa a hudba byla upravena podle hudebního způsobu bývalých černých otroků. Film byl vyroben (říká se tomu „natočen“) ve Spojených státech amerických. Myslím, že odpovídal našemu názoru na tuto federaci.

 

                Zítra bych se chtěl ještě zmínit o tom, že naši dějepisci podle mého soudu příliš podceňují vliv nacismu a komunismu na současný svět, jak mi vyplynulo z úvah, které jsem před chvílí vedl. Pro dnešek však dosti…

 

 

 

                3. červenec

 

                Včera jsem slíbil, že řeknu něco o nacismu a komunismu. Oba tyto programy jsou spíše nouzovým východiskem z absurdity, která tehdy přepadla svět, než skutečnou politikou. Jejich politický i morální krach, jako i jejich filozofické diletantství umožnili naprosté odkrytí toho, co v této civilizaci indikoval už Kafka – zdánlivé absurdity světa.

 

                Nacismus a komunismus nejsou tedy žádnými běžnými historickými tyranidami, leč tím, že jim lidé uvěřili, indikovaly a svým krachem i odkryly absurditu uvnitř těchto lidí.

 

                Co tu prostí lidé čtou? Zmínil jsem se už výše, že tu jsou všichni lidé v dospělém věku gramotní. Pokud nejsou naprosto lhostejní ke světu, čtou především noviny. Jako si u nás nedovedu představit den bez mše, tak tady zase bez novin. Také tu dávají přednost před knihami televizi. Filmy v televizi pak mají formu naprosto primitivního příběhu, který je učiněn přitažlivým buď tím, že tě přiměje, abys aspoň na chvíli uvěřil, že se reálně odehrává, nebo nesnesitelnou sentimentalitou či odpornými brutálními scénami.

 

                Nejčtenější literatura je postavena na naprosto stejném základu. To, co se u nás trpí jen u dětí, ba ani u dětí ne, to je tu zcela normální u dospělých. Zdá se, že tito lidé naprosto ztratili zdravý smysl pro skutečnost.

 

                Dost strašná je jejich láska k brutalitě, která by se snad dala přirovnat jenom k tak barbarským národům, jako byly Skythové či někteří Indiáni. Oproti nim se ale tito lidé straní opravdové krve, na brutální scény se pouze dívají v televizi, a to jen s útěšným vědomím, že se to neděje ve skutečnosti. Ve svém jádru jsou totiž naopak velmi změkčilí a zženštilí. Z toho tedy vyplývá nikoli svéráz národních mravů, nýbrž naopak upuštění od všech mravů a přechod do zmatku, když uvážíme mravy jejich předků.

 

                Abych ti ještě lépe dotvrdil, že tato země je plná divů, poslechni si toto… podařilo se mi včera zjistit, že tu existuje podivné hnutí, zvané feminismus. Toto hnutí má za cíl udělat z žen muže, dělá to ovšem, uvážíme-li, jaký je to nesmysl, na zdejší poměry velmi chytře, neb využívá rétoriky osvícenců, která tu má velkou odezvu. Feminismus tvrdí, že etická rovnost muže a ženy automaticky zakládá právo ženy být mužem. Apeluje na sentiment a chrání se tím, že ženy jsou prý muži utlačovány a vykořisťovány. Úcta k rozdílu mezi lidmi, k jejich různým funkcím, k přirozené odlišnosti je tu spíš obecně v nenávisti a feminismus z toho jistě vydatně těží. Ne žena ženou a muž mužem jsou vhod, lae jediný, abstraktní, nerozlišný člověk Deklarace práv člověka.

 

                Poezie se tu prakticky vůbec nečte. Je ovšem pravda, že to, co plodí zdejší tvůrci, není nic než zmatek, snůška nesmyslů a absurdity. Dobrý vkus by to nenazval ani větou, natož básní…

 

                Obědval jsem dnes v hostinci – nebudu popisovat ovšem ani jídlo, ani zvyky, které tu patří ke kultuře stolování, neboť se mi to zdá nepodstatné. Mnohem zajímavější je drobný úspěch při seznamování se se zdejšími lidmi: přisedl jsem si totiž k jakémusi studentovi a začal jsem s ním během oběda hovořit. Byl poměrně pyšný na své chabé vědomosti (když jen uvážíme, že neuměl vůbec latinsky a nepřečetl ani kapitolu z Newtonových Principií). Těším se na to, že se s ním budu vídat častěji…

 

 

 

                4. červenec

 

                Mluvil jsem dnes znovu se svým studentem (rád se nechal pozvat). Velmi věří ne tak Newtonovi jako Einsteinovi a má se za velikého nadšence pro vědu. Přitom se ukázalo, že od Einsteina nic nečetl a že věří jeho fyzice jen jako náboženství. Navíc se ovšem domnívá, že náboženství, a měl tím na mysli zajisté křesťanství, jsou povídačky, že vyžadují slepou víru na rozdíl od vědy.

 

                Zjistil jsem také, že tu na univerzitách a technikách studuje překvapivě velký počet lidí. Naopak ale překvapivě málo lidí musí mít nějaký vkus nebo ducha, když uvážíme stav této země. Mnoho se tu rozbujela pouhá mnohoučenost a úzkoprsá odbornost.

 

                Abych se ale vrátil ke studentovi – přivedl dnes s sebou několik přátel. Nechal jsem se od nich poučovat, což velmi rádi přijali. Udělal jsem si tak následující úsudky.

 

                Předně: tito lidé nemají žádný názor na svět, a když mají, tak je to názor více než zanedbaný, ba přímo primitivní. Snažil jsem se například svými otázkami zjistit, co pro ně asi znamená smrt, avšak jednak se zdálo, že jim je ta otázka nepříjemná, jednak bylo vidět, že v tomto směru nejsou schopni úsudku.

 

                Ptal jsem se jich také na klasická umění. Řekli mi, že mnohé viděli, o mnohém slyšeli, avšak neprojevovali žádné nadšení ani lásku. Zeptal jsem se jich tedy, co každý z nich sám za sebe považuje za krásné, a tu každý říkal něco jiného. Pro výtvarná umění neměli vůbec smysl a nijak se o nich nezmiňovali. Co se týče literatury, drželi se obecného mínění. Za nejdůležitější umění však považovali hudbu, či správněji písničky, k těm každý přistupoval jinak a každý s nadšením obhajoval vlastní názor.

 

                Všichni měli u pasu jakési bedničky, z nichž vycházela jejich oblíbená hudba… dali mi ji tedy poslechnout. Je to hudba značně rytmická, jednoduchá, líbivá, někdy ovšem dosti odporná, řvavá, brutální, zvěrská. Řekl bych, že zdejší studující a snad i vystudovaní lidé se svým duchem a vkusem vlastně nijak neliší od prostých sedláků či ještě spíše od divochů.

 

                Snažím se denně chodit do lesa, pročítat si Homéra a vůbec vracet se k tomu, co sám považuji za dobré a krásné, protože mezi těmi lidmi se cítím stále hůře a sevřeněji. Včera v noci přijel posel od mých přátel ode dvora: manželce a dětem se, chvála Bohu, vede dobře. Vévoda mne však chce ve vyhnanství ještě ponechat. Chce, abych se vrátil jako zcela jiný člověk? – Anebo snad nechce, abych se vůbec vracel?

 

                Ještě maličkost: dopoledne mne navštívil soused, zcela nepokrytě se přiznával k tomu, že je na mne zvědavý, že by se se mnou rád seznámil. Nelze mu to však mít podle zdejších mravů za zlé. Je to nakonec bodrý muž, který má o světě jasno, a zdá se, že má i leckteré aristokratické instinkty (až na tu dotěrnost).