Můj vztah k městu a venkovu se postupně měnil a myslím, že se ještě různě měnit bude. Zpočátku, ve svém dětství, jsem miloval především vesnici s její přírodou a způsobem života, s jejími zahradami, dvorky plnými drůbeže, se sluncem opírajícím se do cvrkajících luk nebo s jejím zimním koloritem. Později jsem se musel zabývat víc jinými než sebou, dát se od krás okolo odtrhnout k materiálně orientovanému, tupému myšlení, jež na venkově po čtyřiceti letech komunistických JZD stále převažuje. Upnul jsem se k maloměstu, ve kterém jsem se narodil a studoval gymnázium. Město se mi stalo symbolem polistopadových změn. O přírodu jsem nebyl ochuzený, neboť se mi dávala v mnohem svébytnější a lidmi nezotročené formě díky okolním lesům. Začal jsem také tušit rozmanitost společenského života v různých hospůdkách, v parcích, na lavičkách pod světly oči mhouřících lamp. Výrazně jsem vychutnal krásu svátečního města při několika cestách na půlnoční mši. V osmnácti jsem ale odcházel na univerzitu do Olomouce, kde jsem vlastně dospěl a zakotvil, kde jsem našel své město.

Nebylo to snadné, neboť zážitky jsem přilnul jinde a Olomouc byla šedá, cizí, šum a zápach poskytující masa. Jen pomalinku jsem se jí otvíral. Zvláště šťastnou roli hrálo to, že se zde vytvořila nová nádherná přátelství, že jsem okusil studentský život a že jsem bydlel přímo ve starobylém centru města (z okna bylo přímo vidět na katedrálu). Když po dvanácti letech života na Hané mám přemýšlet nad městy, nad tím, co je na městech pro mne důležité, je mi jasné, že velice oceňuji historické budovy, středověké uličky plné hospůdek a obchůdků, staré mosty, různá zákoutí a nečekaná náměstíčka. Nedávno jsem byl ve Veroně, kde jsem se přímo opájel krásou starého centra, která je přesně v tom duchu, v němž okřívám. Mnoho věží, řeka překlenutá světlými, půvabnými mosty, spousta uliček s domáckým hemžením obyvatel. Vše je v údolí, nad nímž se tyčí krásné stavby na kopcích. A celá Verona je světlá, žádná šeď a temno, její tváří jako by byl mramor. Všude kolem sebe člověk cítí a nasává touhu po kráse, jež vytvořila tohle město. Novější zástavba tam i tady je ale studená, byť by hýřila barvami, je mrtvá, uniformní, příliš pravidelná, nemá v sobě toužebný rozmach ducha, ono naprosté překonání pouze účelného. Panelová sídliště, konformní vilkové čtvrti a dlouhé šedé cihláky z padesátých let přímo nesnáším. Jistě, bydlet se dá leckde, pouze bydlet je pro mne málo.

Velice důležité pro zhodnocení města je mentalita místních obyvatel – a tu dobře pozná jenom ten, kdo se rozhodl usadit zde na delší dobu. Jak se lidé vůči sobě chovají třeba v obchodech, na úřadech či na ulici? Jaké významné osobnosti charakterizují život města ve všech různých oblastech, jako jsou kultura, politika, věda a náboženství? Někdo dá přednost anonymnímu, lhostejnému davu velkoměst, někdo vyžaduje podnikavého ducha, jiný dá důraz na život v malých, úzce sociálně svázaných komunitách atd. Jde-li o mne, vybral si bych asi velké město s dlouhou tradicí měšťanského, se selskými zvyklostmi nespojeného života, ale nikoli město hlavní nebo výrazně nad milión obyvatel. Olomouc je duchem svých obyvatel a svými zvyklostmi spíše vesnické město. Ostrava je příliš mladá, Opava zase malá. Na Moravě by tak připadalo v úvahu pouze Brno. V Čechách možná ještě Plzeň. V širším okolí je určitě lákavý také Krakov a některá německá, rakouská a švýcarská města. Záleželo by jistě velmi na tom, nakolik se to které město změnilo v průmyslovou aglomeraci.

Důležitou výhodou velkých měst je rozmanitost, tolerance a svoboda – lidé se spíše neznají a respektují, pomluvy, dívání do talíře atd. zde nejsou úplně běžné. Vitalita města ale na velikosti příliš nezáleží. Procházíte-li v létě náměstími jihomoravských měst, jako je např. Třebíč nebo Znojmo, vidíte všude kolem spoustu lidí, ty všelijaké obchůdky a tepající život. Naopak v Olomouci bývá v létě prázdno jako po morové ráně… jen občas se objevují hloučky zahraničních turistů, které ovšem v ničem nemohou připomínat vitalitu třebíčských obyvatel. Jako výletník se tedy může člověk často cítit v malém městě nebo na vesnici mnohem lépe než v městě velkém. Za tu chvilku, kdy odjíždí ve stejné anonymitě, v níž přijel, se nemůže zaplést do klepů, místních animozit a filistrovské hierarchie. Je zdvořilý, anžto je host, a pro totéž je také zdvořile přijat. Sedne si na lavičku tam či onde a obec, ve které tak učinil, pro něj jako pro výletníka nikdy nebude šedou kulisou všedního života s koulí malosti na noze.

Své vlastní kouzlo mohou mít malá městečka a vísky, přeje-li jim štěstí a mohou-li se stát domovem nějakému náhodnému velkoduchému člověku, který hledá ústraní. Můžeme se také zastavit u univerzitních měst, v nichž – jsou-li jejich univerzity co k čemu – nacházejí různí nadaní lidé četné příležitosti k navázání podnětných intelektuálních přátelství. Skvělým příkladem takového kvasu bylo kdysi před válkou německé město Göttingen. Konečně genius loci té či oné obce může být vytvořen proslulým klášterem, unikátní přírodní scenérií nebo i oblíbeným tradičním jídlem. Chápu, že pro potřeby rychlého byznysu jsou vhodnější různé atrakce pro dnešní den, na něž si zítra nikdo nevzpomene, leč i čeští podnikatelé by si už měli uvědomit, že dobrý byznys je možné přičíst spíše všeobecné kulturnosti prostředí než trikům, jež mají nalákat tupé stádo ke korytům.