Na začátku devatenáctého zpěvu Odysséus a Télemachos odnášejí tajně zbraně pověšené (jako výzdoba) na stěnách. Syn potom odjede spát a pasáž líčící odnášení zbraní končí stejným dvojverším, kterým začínala – dvojverším o tom, že v komnatě zůstal jen Odysséus, který tam s Athénou „ženichů smrt strojil“. Takové orámování je působivé a dává tušit střih do jiné části děje: přichází Pénelopeia a začíná její rozmluva s Odysséem. Oba sedí u ohně a žena se ptá cizince, kdo je a odkud pochází. Hrdina si opět vymýšlí (dosti podobný příběh, jako vyprávěl pastýři Eumaiovi), Pénelopeia pláče soucitem (a myslí jistě na to, že podobné věci mohl prožít i její muž), Odysséus je dojat jejím pláčem, ale přemáhá se. Žebrák tvrdí, že viděl Odysséa, Pénelopeia se ho ptá na mužovo oblečení, jeho popis souhlasí s tím, co měl vskutku, když vyjížděl z domu, čili žebrák u ní stoupá na ceně. A tu začne ženu přesvědčovat, že Odysséus užuž přijede. Jeho zdržení vysvětluje Odysséovým důvtipem: jezdí po zemích okolo a sbírá majetek. Pénelopeia nevěří. Dá pokyny, aby byl žebrák umyt, uložen do postele atd. V její řeči je vyjádřena etika Odysseie zase v jiné rovině, než je vzájemnost: kdokoli je tvrdý, na toho lid svolává pohromy a po smrti slouží za posměch; naopak o dobrém koluje světem dobrá pověst. Odysséus odmítá, aby ho umývaly mladé služky (styděl se za svou ošklivost a starobu), připouštěl jedině stařenu „která by tolik co já prožila v životě strastí“. Je tedy zavolána Eurykleia.

Ta zaslzí při představě, že Odysséus (ač velmi zbožný) je podobně pronásledován bohy jako tento cizinec. Navíc shledá, že jsou si podobni. Odtud už není daleko, aby bývalá Odysséova chůva Eurykleia poznala Odysséa samotného, když mu myje nohy a spatří jizvu z mládí. Homér přitom vypravuje o vzniku jizvy. Okamžik poznání je vylíčen krátce, mistrně: služka pustí lýtko, noha vylije vodu, hlas radosti uvázne v hrdle. Manželka si toho zásahem Athény naštěstí nevšimla. Odysséus pak (dokonce hrozbou smrti) přiměje služku k mlčení. Když pak opět žebrák a Pénelopeia sedí spolu, ženu napadne stanovit ženichům soutěž: kdo napne starý mužův luk a prostřelí otvory dvanácti sekyr postavených za sebou, ten ji získá. Poté jdou oba spát a začíná dvacátý zpěv.

Odysséus ležící v předsíni domu vidí služky docházet za ženichy a vzplane v něm hněv a touha je zabít (sluha tehdy asi musel být plně loajální pánu a měl spíše status otroka), avšak přemůže se. Rozmlouvá pak s Athénou a má strach, jak utéci před hněvem ithackého lidu, až ženichy pobije. Vždyť bude v jeho očích hromadný vrah! Ale Athéna mu se suverénností boha dává na vědomí, že všechny spolu přemohou. Nadejde ráno, hrdina je si stále nejistý a žádá od Dia příznivé znamení, které dostane. V domě probíhají ranní přípravy, přijdou i pastýřové: zlý a dobrý, kromě nich však ještě pastýř krav, který se k Odysséovi chová jako Eumaios a stejně jako on je ostře proti ženichům. Ženiši mezitím uvažují, jak by odstranili Télemacha: dostali však špatné znamení, a tak od záměru upouštějí. Z vůle Athény, jež chtěla, aby Odysséus v hloubi duše ženichy vskutku nenáviděl, ženiši dále urážejí žebráka-Odysséa. Télemachos se ohrazuje, avšak sklízí pouze smích. Ženiši ho dráždili a dělali si z něho posměch – v této atmosféře byl tedy připraven oběd. Na závěr dvacátého zpěvu Homér hrozivě připomíná, že večeře už pro ně tak veselá nebude. Všechno se odehrává v režii Athény: další zpěv začíná tím, že vnukla Pénelopeii, aby zahájila zápas v lukostřelbě. Ale Homér jako obyčejně nepřistupuje hned k věci, nýbrž líčí bájný původ luku – až potom se vrací k hlavnímu příběhu. Antinoos tvrdí, že luk nikdo z ženichů nenapne, doufal prý ale v to, že jemu se to jedinému zdaří. Télemachos má veselou náladu, zkouší luk a už by ho na čtvrtý pokus skoro napnul, kdyby mu otec nedal znamení, že toho má nechat. Ženiši se snaží po něm, všelijak třou a hřejí luk, ale nejde jim to ani tak. V tu dobu dva dobří pastýři vyšli z domu ven, asi do svých chýší, tu je však dohnal Odysséus a jist si jejich smýšlením se jim odkryl. Vroucně se přivítají, Odysséus oběma slíbí bohatou odměnu a všichni tři se vracejí do domu. Eumaios dostane úkol donést pánovi luk, až ho ženiši bez výsledku odloží. Zatím ale luk zpracovává přední z ženichů, Eurymachos, a svěřuje se, že ho nebude tak mrzet to, jestliže neuspěje u Pénelopeii, ale potupa, že nenapnul Odysséův luk. Navrhuje celou věc odložit na zítřek – tu se ozve žebrák, že by chtěl také zkusit natáhnout luk. Ženiši se nesmírně rozhněvají: co kdyby se mu podařilo ho napnout! Jaká by to byla hanba! Antinoos hrozí žebrákovi smrtí, kdyby napnul luk. Pénelopeia se snaží vše uklidnit, ukazuje na to, že žebrák si ji těžko chce odvésti se sebou (je to řečeno mile a s úctou, ale je v tom ono: vždyť je to žebrák). Télemachos ji jako nynější pán domu okřikne, že tohle je jeho věc, komu luk dá nebo nedá. Pénelopeia tedy odchází ze scény do svých komnat – a Eumaios se po Télemachově řeči chopí luku a nese ho k žebrákovi; ženiši řvou, ať toho nechá. Pastýř se zalekne a pustí luk, ale pod Télemachovou pohrůžkou se ho opět chopí. Télemachos zároveň vyjádřil s hněvem svůj pocit bezmoci z ženichů, což je rozesměje, vrací jim to pocit síly a uklidní se.

Schyluje se k masakru, služky odejdou, pastýř krav zavře dveře, ženiši se děsí, když vidí, jak žebrák bere luk. Odysséus luk nejen napnul, ale prostřelil všechny sekery. Kývne na Télemacha a končí jedenadvacátý zpěv. Na začátku dvaadvacátého je první zastřelen Antinoos, který se právě chtěl napít vína. Šíp pronikl „měkounkým“ hrdlem a „temný proud krve vyrazil jinochu z nozder“. Ženiši si nejprve mysleli, že se to stalo omylem, nechápali vážnost situace. Byli rozhodnuti žebráka za trest zabít: nejdříve ale zjistili, že na stěnách nejsou zbraně. Pak jim Odysséus nepřímo říká, kdo je (domnívali jste se, že se už nevrátím! mrhali jste moje jmění! mou ženu jste nutili k sňatku!) a že je rozhodnut je zabít. Eurymachos jediný se ozval: vinu svádí na Antinoa (kterému prý šlo o královskou moc) a nabízí Odysséovi reparace a vyzývá ho, aby šetřil svůj národ, tedy je. Odysséus nabídku odmítá. Je to morálně pochybné rozhodnutí? Z hlediska tehdejších tvrdých mravů asi ne, přesto v Odyssei cítíme nevyřčenou pochybu a Homér na konci eposu nechává Dia, aby řekl, že za to všechno může Athéna, která to tak předurčila. Athéna nikoli jako představitelka rigorózní spravedlnosti, ale jako antropomorfní bohyně z Íliady. Ženiši pochopí, že se musí bránit, ale v té chvíli je Odysséus začne vraždit šípy a na prvním místě Eurymacha.

V následujícím cítím závan atmosféry Íliady. Zlý pastýř tuší, kam byly odneseny zbraně, a přináší je ženichům. Odysséus to vidí s velkým strachem. Vzniká napjetí, vůbec se zdá, že Odysséus a jeho družina (Télemachos plus dva pastýři) jsou na tom špatně. Ale vše řídí božstvo: ženiši vrhají kopí marně, Odysséus spolu se svými naopak zasahují. Pak vstoupí bohyně přímo do boje (když zjistila, že hrdina se nelekl přesily) a ženichy rozežene, ti marně prchají před mečem svých nepřátel. Jeden z nich klekne Odysséovi k nohám a prosí ho o život, ale Odysséus ho zabije – protože se s ženichy prý jistě vespolek často modlil za Odysséovu smrt. Jen ušlechtilý pěvec a jeden ze služebníků od ženichů (ten který vyzrazoval jejich věci Pénelopeii) jsou ušetřeni. Když Eurykleia chce jásat nad smrtí ženichů, hrdina ji zdržuje a tvrdí, že není zbožné jásat nad smrtí mužů. Do drsných scén tedy zakmitne humanistická etika – a to i v tom, že Odysséus opět zdůrazňuje, jak se ženiši prohřešili a že jejich smrt je vůle bohů. Je to však jen zákmit, protože pak následuje velmi drsné naložení se zlými služkami. Ty nejdříve musí vyklidit a umýt místnost s mrtvolami mladíků, se kterými spali a možná k nim i něco cítily – pak jsou Télemachem jedna po druhé oběšeny. Zlý pastýř dopadl nejhůře: je mu uťat nos, také uši, je vykastrován a nakonec jsou mu uťaty ruce i nohy. Poté následuje dojemná scéna vítání Odysséa s dobrými sloužícími.

Jedné věci si na Homérovi všimněme: měl jistě velké pochopení pro člověka a jeho city, dovede s ním soucítit, a tak si ho cenit, chápe vzájemnost, má ostrý smysl pro hodnotu člověka danou společensky, ale je mu cizí to, že by každý člověk měl hodnotu sám o sobě jakožto člověk. On člověka qua člověka bere jako ubohého, bezcenného, bolesti a smrti vydaného tvora. Dvaadvacátý zpěv se uzavřel: námětem dalšího je poznání Odysséa a Pénelopeie. Eurykleia rychle donese své paní dobré zprávy, ta ale nedůvěřuje. Když sestupuje dolů, neví, zda Odysséa zlíbat nebo ho ještě raději zkoumat. Nakonec si sedne opodál jeho. Její váhání je hluboce autentické, Odysséus i básník se domnívají, že je způsobené tím, co má Odysséus na sobě oděno. Hrdina poroučí předstírat, že je v domě svatba, aby si kolemjdoucí mysleli, že někdo z ženichů konečně ženu získal a nenapadlo je, že došlo k vraždění. Zde Homér patrně selhává: vždyť asi právě svatba by měla kolemjdoucí nejvíce lákat dovnitř a nejvíce vzbudit zájem všech Ithačanů. Mezitím je Odysséus umyt, žena ho však stále nevítá – a to už on neunese a vyčítá jí to. Ona se uchýlí ke zkoušce: poručí připravit Odysséovo lože jinde než obvykle. Tu se Odysséus diví, neboť jejich ložnice byla udělána (jak Homér podrobně líčí) tak, aby s lůžkem nešlo hnout. Tehdy ho Pénelopeia poznává, v pláči se vítají – a to tak dlouho, že by už nastalo jitro, kdyby Athéna kvůli nim nezdržela východ slunce. Podobně jako v Íliadě trojská válka byla středem světa a zájmu bohů, tak v této chvíli celý svět má pozdější ráno kvůli Odysséovi a jeho ženě. Manželé si vyprávějí, pomilují se a nastává den a s ním další zpěv.

Jeho první část je jakési rozloučení s Íliadou: duše ženichů sestupují do podsvětí (ačkoli ještě nebyli pohřbeni!), objevují se tam Achillés a Agamemnón, kteří spolu mluví, jako by se v podsvětí ještě neviděli. Agamemnón líčí slavný Achillův pohřeb, dozvídáme se také, že Achillovy kosti jsou podle přání Patroklova ve stejné urně s Patroklovými. Pak i ženiši vyprávějí, co se jim stalo. Druhá část čtyřiadvacátého zpěvu (posledního zpěvu Odysseie) líčí velmi dojemné setkání Odysséa se svým otcem Láertem. Láertés není typický dědičný šlechtic, nýbrž hned na začátku této pasáže se říká, že si koupil svůj statek „když dříve byl pracoval těžce“. Homér ho líčí, jak pracuje na zahradě, jak ho Odysséus poprvé po těch letech uvidí a pláče. Dojde k němu, když „stařeček schyloval hlavu a kypřil půdu kol stromu“. Oslovuje ho „dědoušku“ a nejprve vypravuje smyšlenky, když ale vidí, jak Laértés při vzpomínce na syna sténá a sype si popel na hlavu, v té chvíli se mu odkryje. Děda ale uvěří, až mu Odysséus popíše zahradu, kterou mu kdysi daroval. Když Odysséus v takové vypjaté náladě líčí tuto zahradu, získává Homérův hexametr až romantické tremolo – které se ovšem neprojevuje navenek v nějakém zvláštním tvaru verše, nýbrž díky emocionálnímu kontextu. Konečně poslední část čtyřiadvacátého zpěvu líčí boj a smír Odysséovy strany s Ithačany. Nejdříve je tu ithacký sněm, na kterém Antinoův otec celkem logicky žádá pomstu. Pak přijdou zachráněný pěvec a sluha, ti vydají svědectví o tom, že Odysséovi pomáhalo božstvo. Víc než polovina Ithačanů ze strachu odešla. Homér nás střihem na chvilku přenese na nebe, kde se Zeus a Athéna rozhodnou, že vymažou z paměti Ithačanů vyvraždění ženichů. Podle toho také vypadá potom boj Odysséa a jeho strany (kam přibude díky Athéně náhle zmužnělý Laértés) s protivníky. Odysséus drtivě vyhrává (Laértés zabíjí Antinoova otce), ale Athéna i Zeus zasáhnou, rozdělí protivníky od sebe a „nedlouho potom“ jim Athéna zjedná smlouvu. Závěr Odysseie je tedy uzavřený, žádoucí, smírný, ale nepřesvědčivý. Zásah bohů tu až moc připomíná deus ex machina – a vůbec optimistický závěr vyzní na pozadí předchozích událostí, ať těch blízkých, ať těch vzdálenějších, podivně, uměle.