Nedávno jsem měl možnost sledovat na ČT 2 pozoruhodné dokumenty BBC o dvou velkých osobnostech italské renesance, jimiž nesporně Michelangelo Buonarroti a Leonardo da Vinci jsou. Šlo o naučné filmy, které kombinovaly hrané exkurze do historie se snahou co nejvíce přiblížit dnešnímu divákovi reálnou obtížnost výkonů obou umělců pomocí malířů, sochařů, konstruktérů a kaskadérů, kteří se pro potřeby dokumentaristů odhodlali napodobit jejich práci nebo se podílet na vyzkoušení jejich vizí. Ačkoli se mi některá tvrzení zdála dosti povrchní, bombastická a novinová (např. stále omílaná „nej“ ohledně Michelangela), považuji takové pořady za snad nejšťastnější podobu kulturní osvěty. Všechna ta posvátnost umění, jíž nás krmí přes své různé zprostředkovatele dávné devatenácté století, zde ustoupila důležitému respektu k lidské individualitě, k mimořádnému talentu a nasazení, bez nichž jsou veledíla jakéhokoli druhu nemyslitelná. Autoři měli odvahu ukázat, jak nesmírně bohatý Michelangelo byl, dali také rozumné ponětí o tehdejší společenské objednávce po umění, čili zbořili mýtus o chudém umělci, který musí žít v nepřízni společnosti – naopak Michelangelo i Leonardo jsou ukázáni jako nejsebevědomější lidé své doby. Mohli jsme si všimnout jejich univerzálního, osobního zájmu o svět, který nadanému lidskému srdci žádná doba nemůže vzít a který lze najít snad u libovolného génia všech dob. Nebyly zatajeny ani homosexuální sklony, které se více projevovaly u Leonarda než u Michelangela… konečně může zaznít jen tak pravda, už tu nemusí být různé „vznešené“ lži, různé kličkující vysvětlování, které prostě musí individuum narvat do Prokrustova lože snobských nároků na kulturu a kulturního člověka. Řekl jsem si, že dnes se měl narodit Romain Rolland a dnes měl psát své Životy.

Ještě pozoruhodnější bylo pro mne naplnění mého dlouhodobého očekávání, že se velikost renesance ukáže blízká, imponující dnešku. Pravda je, že umělci, pokud jimi odmítám myslet hvězdy šoubyznysu, nestojí v centru společenského obdivu… možná občas ten či onen „kulturní mudrlant“ v rádiu či televizi má svou partičku vděčných intelektuálů, ale to je asi vše. Bavil jsem se při pomyšlení, jak by dnešní člověk reagoval na osobnost Michelangelova typu – a jaké reakce by taková osobnost vzbuzovala u mandarínů dnešní umělecké „kritiky“. A v tom ta blízkost je. To nesmírné sebevědomí, vůle a píle, pro tvůrce Davida a fresek uvnitř Sixtinské kaple typické, musí zaujmout snad každého, byť by se dnes ocitl v plytkém kolotoči mediální zábavy, různých rozptylujících koníčků a módních vln. Vzdorný, provokující směr romantismu a avantgardy, onen destruktivní protest proti snížení umění na úroveň dýchánků různých modrých punčoch a gymnaziálních profesůrků, to titánské sebevědomí, vůle a píle ústí dnes do prázdna, neboť filistr, „osvícený“ (dnes uražený) katedrový intelektuál, žvanící o umění u stolu paní Verdurinové, je sice zatlačen, na jeho místo však přichází lhostejnost a chaotické těkání v sítích pouhé zábavy. Destruktivní provokace dospěla vrcholu, tisíckrát nám již poskytla vzor, jak se vysmát kulturním rubrikám. Ať už visí v galeriích cokoli, ať už se na knižním trhu objevují jakákoli díla, vždy z nich lze vznešeným, učeným potlachem snadno učinit umění, a zároveň se tomu vysmát. Jediné, co je v takové situaci nezpochybnitelné je ta výjimečná osobnost, ten obrovský výkon, což autoři z BBC u Michelangela i Leonarda velmi dobře zdůraznili. Jde o sílu, o akt, o dokonalost, nikoli o slova, která vaří z vody, aby cokoli okrášlila nálepkou „umění“. Také romantismus a avantgarda měly sílu a akt, jenže ty vedly ku destrukci, a dnes je čas otočit.

Škoda, že se neobjevuje víc podobných dokumentů… o různých umělcích různých dob: třeba o Dantovi, o Beethovenovi, o Goethovi, o Shakespearovi atd. Možná by se obrázek umělce jako takového a podstaty a smyslu umění navzdory různým gymnaziálním kurzům a vysokoškolským „znalcům“ v této společnosti konečně pozvolna proměnil. Asociace umělce s nyvým mladíkem či zahloubaným mudrlantem, s hlasatelem „vyšší pravdy“, zamotaná do sítí pojmů a pokyvování hlavou, tato veskrze falešná a otravná představa by zmizela před tou staletími se vinoucí řadou skutečných umělců, vzorů a příkladů, díky nimž umění kdy mohlo být něčím, co má pro život člověka unikátní, klíčovou hodnotu. Romain Rolland to poněkud romanticky (dle vzoru slavné pasáže ze Zarathustry F. Nietzsche?) vyjádřil v doslovu ke své verzi Michelangelově životopisu (Život Michelangelův, SNKLHU Praha 1957): „Veliké duše jsou jako vysoké horské vrcholky. Pere do nich vítr, halí je mračna; ale člověku se na nich dýchá lépe a mocněji než kde jinde. Jejich ovzduší má v sobě čistotu, která smývá ze srdce nános špíny; a když se mračna rozptýlí, obsáhneš odtud pohledem celé lidské pokolení.“