Nedávno jsem se opět po čase dostal ke sledování populárního kresleného seriálu Jen počkej! sovětské provenience. Asi málokdo, kdo prožil své dětství v osmdesátých letech minulého století v bývalé ČSSR, toto pozoruhodné dílo nezaznamenal. Samozřejmě jsme po změně režimu sledovali v programových blocích pro děti produkci studií W. Disneye, která se se svým Pepkem námořníkem, Sněhurkou či Kačerem Donaldem zapsala do povědomí celých generací svobodného světa, nicméně ani (post)moderní Tom a Jerry, ba ani ještě aktuálnější Simpsonovi můj dojem ze sovětského seriálu nepřebíjí, spíše naopak… Vracím-li se k němu, vždy žasnu nad jeho pozoruhodným, ne zcela snadno vyložitelným poselstvím, do nějž se tu a tam pletou nejasné vůně mého dětství.

Základní pocit ze života je v Jen počkej!, jak se mi zdá, velmi podobný s tím, který můžeme najít ve slavných francouzských komediích o četnících: barvitý, pozitivní svět bez dobra a zla, jeviště bez utrpení, na kterém rozhodují pošetilé touhy a banální nehody, ústící vespol do směšných situací. Je pravda, že vlk chce zajíce sežrat, a to není nic úplně veselého, seriál však dává téměř zapomenout na tuto motivaci a vztah obou spíše vnímá jako škádlení dvou protikladů. Dominance tohoto základního námětu, té věčné touhy vlka, která se odráží v protikladu zajícovy postavy, dává dokonce pocit, že i samo možné sežrání zajíce je cosi více než přirozené ulovení a pozření kořisti, že jde o naplnění něčeho mnohem víc symbolického.

Ano, vlk a zajíc jsou symboly… živé, oduševnělé, svébytné individuality, leč přece jen symboly. Není zde tak důležitý příběh (jako třeba v Simpsonových, kde právě příběh nese na stovkách plošek sarkastické reflexe poselství o společnosti), ani hledání efektního a bizarního násilí (jež je podstatou Toma a Jerryho, a v němž se snad paroduje boj a nepřátelství jako takové), ale podivuhodně protikladný význam vlka a zajíce. Vlk by mohl divákovi na první pohled jistě připadnout jako záporná postava, jako vagabund a tulák, jenž nerespektuje společenské normy, ba jimi pohrdá. Možná měl zpodobit západní mládež roku 1968, hnutí hippie, kulturu, jak ji otevřely různé punkové skupiny, celou onu „buržoazní dekadenci“… leč vymkl se kontrole. Jeho svoboda je podmanivá. Ta negativnost vlka je pouze pro cenzuru, pro lpění na vnějším obrazu bez vžití se a bez fantazie. Nejdůležitější na této jednoznačně hlavní postavě seriálu je její touha po zajícovi, ten motor všech dobrodružství, která autoři Jen počkej! konstruují. Je v ní smícháno všelicos: jak vztah lovec-kořist, tak potřeba pomstít se za prožitá příkoří, tak zvláštní láska, jež snad může převážit všechny ostatní motivy u člověka, který se dlouhou dobu marně za něčím pachtí a chce toho dosáhnout už jen pro to dosáhnutí. Vlkova radost z převahy (např. při slavné scéně vypínání televizorů nebo při tanci se zajícem na jevišti nočního kabaretu), projevující se škodolibou něhou, zlomyslným humorem, i jeho zuřivost z neustálého, nevyhnutelného ztrácení zajíce jsou vedle fantazie autorů při vymýšlení detailů příběhu i při vybírání vynikající hudby to, co na Jen počkej! nejvíce strhuje. Abychom to však docenili, musíme se obrátit i zajícovi.

Kdo je zajíc? Symbolizuje to povrchně pozitivní, v konzumním, dokonalém světě, vybaveném dobovou technikou, módou i zábavou, neztrácí dobrou náladu, slušnost a radost ze života v řádu a ve společenském pokoji. Všechny ostatní postavy seriálu ať více nebo méně hrají za zajíce proti vlkovi, a to ne z osobní sympatie, ale právě proto, že zajíc patří mezi ně, kdežto vlk je protispolečenský živel. Jenže odmyslíme-li si z příběhu vlka, zajícův život bude úplně nudný, sterilní. Zatímco vlkova energie, jeho nápady, jeho nespoutané šílenství, které se staví proti obyčejné společenské slušnosti, představují jakousi životní plnost (možná trochu připomínající poselství Kazantzakisovy knihy Řek Zorba). Sám zajíc je z dobrodružství, jež prožívá díky vlkovi, spíše šťastný – jeho úzkosti a hrůza spíš drží intenzitu dobromyslné hry. Zajímavý je také kontrast mezi dětskou naivitou zajíce (a mezi děti ho divák bude řadit asi častěji než mezi dospělé) a zlomyslným chytráctvím dospělého vlka. Dokonalý svět poklidné konformity, jak ho symbolizuje zajíc, je totiž spíše dětskou iluzí, jež nám sice bývá niterně velmi drahá (je protikladem porušenosti světa a vrženosti existence), ale o niž dokážeme snít spíše jen negativně: čili čeho zlého by nás zbavila… sám pozitivní obsah by se podobal spíše zajícově sterilitě než něčemu lákavému.

Vlk, který se chce zmocnit zajíce, popírá náš dětský sen, a přesto je lákavější! Kde se bere pramen porušenosti, hříchu, zla, pokud vychází z lidské vůle? Není to právě tady? Vlk není ďábel-svůdce, to rozhodně ne. Jeho role má proti zajícově důležitou pravdu: seriál právě vlka ospravedlňuje jako aspoň-život proti zajícově ne-životu. Ostatně představa dokonalosti ve stylu zajícově je blízká neliberálním společnostem, zejména pak nacismu a komunismu, je tedy v zajícovi stín ďábelskosti, nikoli ve vlkovi. On vlk ovšem touží právě po zajícovi, z toho pohledu jsou všechny zmíněné motivy příliš povrchní – tím hlavním motivem, který zároveň spojuje obě postavy jako symboly, je naše vlastní touha po přitulení se k, či přímo znásilnění vlastního snu z dětství, po úniku z nesnadné odpovědnosti za život, realizovaný v porušenosti a vrženosti. Rozkročeni mezi vlkovu nebezpečnou svobodu, která snímá pouta ne-života, aby se vrhla k pohrdání vším zákonným a řádným, a mezi jeho nebezpečnou touhu po ne-životu, který nese masku dětského snu, jsme bytostně porušeni a vrženi, ať už chceme, či nikoli.

Je ovšem Jen počkej! schopné zaujmout, vtáhnout, přimět k přemýšlení lidi, kteří se s ním setkávají až dnes? Velmi pravděpodobně tento seriál i kdysi drtivá většina brala jenom jako povrchní zábavu… Jen počkej! nevtahuje, neproměňuje, nemá sílu uměleckého díla. Je možná jen velmi zajímavou vzpourou jeho tvůrců proti sovětské mentalitě, proti ostnatému ghettu, v němž museli žít, ale tím méně může odolat stárnutí. Ba možná je už mrtvé a cestu blíž k němu bude moci za pár let hledat už jen specializovaný historik.