Máchovy názory a jeho osobnost v době, kdy umřel, teprve uzrávaly, on sám nebyl osobnost ostrá, dominantní, která by narážela do jiných lidí, nýbrž spíše jiní naráželi do něj, aniž by v něm dokázali vzbudit zřejmý hněv suverénního génia. Dílo, které po něm zůstalo, se navíc pro svou nevyhraněnost dobře hodí k nejrůznějším interpretacím, k vláčení toho, kdo je napsal a kdo za sebou neponechal žádnou varovnou polemickou stopu, po všech barikádách, jaké si člověk vybere. Stal se symbolem, ikonou, s níž mnohé hloučky českých literátů táhli do boje za svou svatou věc. Chudák Mácha jako básník vůbec… co může být žalostnějšího a co také více českého?

Češi neměli a nemohli mít pořádnou literární kritiku (nebo že by necelé století po vzkříšení jazyka se mohlo zrodit něco, co vyžaduje celé generace trvající kulturní činnost?), a tak se jim Kritikem stal Šalda, který se automaticky uctívá ještě dnes. Šalda neznal zábrany, je mu nadšení svatým právem pro všechno… a konkrétní důvod se vždy najde. Hlavně hodně patosu a vykřičníků. Mácha se tak snadno stává titánem. Navíc Češi básníka vhápou vlivem obrozeneckého blouznění jako učitele, pěvce a vzor národa, nikoli jako samostatnou osobnost, která žije z intimního poslání, tkvícího v její nejvlastnější existenci. Pozitivní, dojemný básník vůbec, čili Mácha, bájná osoba jako ze zfalšovaných Rukopisů, nedotknutelný domácí bůžek českého národa se ale dostal posléze pod patronaci pokrokové dělnické třídy a jejích ideologů, čili bylo třeba ikonu přizpůsobit nadšenému budování nového světa míru a lásky.

Šalda poskytl metodu, stačilo bezostyšně vřískat cokoli s pořádným patosem, a hle: bylo to pravdou. Vynikající ukázku takového přístupu nabízejí pánové Šotola a Rumler, již napsali předmluvu (Moderní básník) a závěr (Malý máchovský průvodce) k výboru z díla K. H. Máchy Jasná noc mne vzhůru vábí (Československý spisovatel Praha 1961). Začnu nyní od konce Rumlerem, a to konkrétně poslední částí jeho textu.

Mácha je náhle pákou proti buržoazii, ta si to však uvědomuje (jak by ne! – je jistě každému hned jasné, že Mácha musí být prorokem nového společenského pořádku, po němž – samozřejmě – touží dělnictvo, vedené KSČ) a snaží se jeho dějinné poslání podle zmařit: „Proto také v době, kdy se už rok za rokem vrší počet dělnických Prvních májů, zaplavujících ulice Prahy a jiných českých průmyslových měst, kdy elektrizující vzdor básníka Máje přechází z literatury do života a stává se dynamem kolektivu, kdy český dělnický máj je přímo spojován s dílem Máchovým, snaží se „naše“, „národní“ buržoazie učinit z Máchy staticky neškodnou modlu… To proto, aby notorickým opakováním prvního čtyřverší Máje, div že nepronášeným ústy legislativních reprezentantů, ty revoltující pochodující zástupy mátla, klamala, ukolébávala – právě v den jejich největšího svátku – iluzí třídního smíru.“ Ba je tu k dispozici celá „falanga“ českých moderních básníků, kteří pravou modernost chápou tak, že vrůstají do „řeky“ pochodujícího dělnictva. A mezi nimi Mácha revolucionář: „Neboť i když Mácha vstupoval do dějin jako básnický věrozvěst měšťanské revoluce, je jeho dílo obdařeno výsadou revolucionářů, kteří působili v době mladosti své třídy; jejich revoluční náboj je věčný, je silnější, než odpovídalo revoluční potřebě i zájmu jejich vlastní třídy.“ Kdo by o tom mohl pochybovat?

Rumler má snadnou volbu, když hledá autentického Máchova nástupce, je to přece V. Nezval, který byl s komunistickými tyrany jedna ruka. A když Nezval napsal stať Dvojí obraznost o tom, že Mácha na rozdíl S. Čecha a jiných básníků devatenáctého století používá „sdružování představ, z nichž přirovnaná i přirovnávající mají stejnou důležitost“, odvozuje se z toho hned „základní příčina Máchova kultu u básníků i čtenářů dvacátého století, příčina, proč je právě nám Mácha i svou formou bližší než básníkům a čtenářům století devatenáctého, proč je nám ze všech našich básnických klasiků nejbližší a nejdražší.“ Lze vidět, že v českém literárním prostředí byla drezúra „kritických hlav“, směřovaná k tomu, aby se nebály vyslovit jen tak cokoli jako autoritativně platnou, samozřejmou výpověď, důkladná. Hlavně bylo třeba sloužit straně a z ubohého Máchy vytvořit ikonu režimu a myšlení, srovnatelných s nacismem. Za slovy propagandistů, jako byl Rumler, už není odsouzený otcovrah Vilém, ale odsouzená matka dětí, nevinná Milada Horáková. Básník, který se rozechvíval nad porušeností života a soucítil s vrahem jako vrženým, uvnitř ušlechtilým člověkem, je ideologizován, je líčen jako předvojový posel vrahů, kteří v teatrálních lživých procesech odsuzovali na smrt nevinné a ve svých tajných složkách zaměstnávali k nejhanebnějším účelům bývalé gestapáky. Ale nutno říci, že česká kultura snese všechno. Rumler samozřejmě neváhá upozornit, a to s šaldovským patosem, na to, jak důležitý byl Mácha pro Horu, Biebla (jedna z obětí rudého teroru), také pro Seiferta (s režimem komunistů se nikdy nesžil), Halase, Holana, Vančuru (byl vyloučen z KSČ) a K. Čapka (antikomunistu) – jako by všichni sdíleli vykonstruovanou Máchovu vizi revolučního zítřka, jako by se všichni spolu s ním slili v řece dělnictva. Josef Rumler se tak tím vším, co jsem od něj citoval, stává příkladem břídila, který se neštítí šířit odpornou propagandu na úkor bezbranného, dávno zesnulého muže, jehož památku jak osla zapřahuje do popravčí káry, vlečené zotročeným dělnictvem, stavějícím pod biči StB společnost lásky a míru.

Pojďme k článku Jiřího Šotoly. Předem je jasné, že nemůže mít jiné vyznění… cíl je totiž obecně dán předem a psát se smělo a mělo jen s ohledem na cíl. Intelektuální poctivost či přirozená rozmanitost názorů nemají v pokrokové falanze své místo, neboť by ji zdržovaly na dějinné cestě za skvoucí společností, která si žádá smrt nevinných bláznů, kteří vzdorují a chrání svědomí proti osudové předurčenosti a konečné, nezpochybnitelné pravdě strany. Jde jen o to, kdo z propagandistů bude nápaditější… Šotola svou hru rozehrává odkazem na samu podstatu, na původ Máchův. Jistě, původ je důležitý, psal se do kádrových posudků, Šotola je však radikálnější a mistrně využívá toho, že nemusí dbát žádného smyslu pro pravdu nebo pro kritické myšlení: „Neboť všechny vpravdě romantické ideje a obrazy a vize a sny a metafory mívají zvláštní osud: Chovají se mírně, pokud jsou v majetku profesorů a estétů a senilních šlechticů; ale jakmile je dostane do ruky a do mozku plebs, je z toho divoký tanec (BC: čímž je míněn Máj).“ Jenomže co je na Máchovi divokého nebo velikého oproti Hugovi, Byronovi, Lermontovovi, Puškinovi, Mickiewiczovi? A jsou tito potomci vyšších tříd nepravými nebo malými romantiky? Čtěme však Šotolu dále: „Neboť jen ona, jen plebs je schopen zplna pochopit životodárné, vzrušující a revolty plodící spojení skutečnosti s ideálem; konfrontovat danou skutečnost s ideálem; vyprovokovat konflikt skutečnosti s ideálem; nedovolit, aby skutečnost a ideál se rozešly a žily si v klidu po svém a zdegenerovaly tak.“ Jenže byl Mácha plebs? Mácha četl světové klasiky, přemýšlel nad složitými otázkami podstaty života, byl též studentem filozofie a práv – patřil ještě mezi plebs, byť byl krupařského původu? Byl snad Masaryk plebs, i když byl původu ještě nižšího? Jenže plebs a dělnická třída jsou ideologicky pravdou dějin, Šotola jen přijímá toto dogma celého režimu. Vzpomněl si patrně na hrdinného Marata, na jeho démonický plebs, komunisty vychvalovaný, na bezuzdné vraždění pařížské chátry za Francouzské revoluce: skutečnost a ideál nesmí zdegenerovat a Mácha jako plebs, jako romantik par excellence, protože plebejský romantik, proto napsal Máj.

Když byl náležitě vychválen plebs, je třeba také něco odmítnout – Šotola se rázně zaměřil na náboženskou víru. Mácha, který si klade otázky, srozumitelné pouze v obzoru, jenž překračuje okruh příručního, je pro Šotolu samozřejmě přízemním materialistou. Dokázat to po šaldovsku jde velmi snadno: „Vždyť co je obsah onoho takzvaně „černého“ druhého zpěvu Máje? Co především jiného než to, že vězeň chce žít? Nechce umřít. Má hrůzu ze smrti. Chce žít – a ráno bude popraven. „Nic“ – to je jeho představa posmrtného života. Po smrti nebude nic; čili žádné andělské kůry, žádná věčná sláva na nebesích, žádné transcendentno, prostě smrt, konec, hlína, tma, nic dál. Neutěšiv se falešnou, církevnickou vírou v lepší život na onom světě, pohleděv zpříma do skutečnosti zániku, konce, „ničeho“, sténá vězeň hrůzou ze zániku, hrůzou ze smrti. Tedy nikoli vyznání lásky v ono „nic“, ale hrůza z onoho „nic“, hrůza z nežití. Děs, který dotvrzuje jeho vášnivý vztah k životu…“ Pro Šotolu je v téže logice Máj chvalozpěvem na život: „I v tom byla jeho síla, jeho velikost, jeho výjimečný talent: že volil nejkontrastnější situaci. Chvalozpěv na život ústy odsouzence na popravišti…“

Dále už se Šotolovi věnovat nebudu. Podobných nehorázností a hloupostí lze v jeho textu najít velice mnoho jako i v textech podobných uctívačů Máchy. Pietní a empatický vztah k člověku Máchovi v české literatuře chybí, on sám se stal exhumovanou abstrakcí, byl stokrát a lacino v podobě mrtvoly zprostituován za symbol rudého života a české poezie vůbec. Těžké je najít bezbrannějšího básníka, více zmalovaného a znásilněného, než je právě K. H. Mácha. Domnívám se, že pokud to nepochopíme a nevrátíme se k vlastní minulosti konečně i sebekriticky, zůstane česká literatura navěky tím zdegenerovaným dvorkem, jakým je od dob normalizace až dodnes nepřetržitě.