Často závidím jiným národům, že si nikdy nemusely projít tím, nač jsou Češi dosud tak moc hrdí a co bývá samozřejmě prohlašováno za svépomocnou záchranu českého jazyka, čili české národní a kulturní identity vůbec. Příběh je jasný a jednoduchý: zlí Němci, zvláště po Bílé hoře, vytlačili češtinu na venkov, elity pod nekalou převahou německého živlu braly němčinu za svou a poněmčovaly se. Sám otec našeho národního obrození Dobrovský chápal češtinu už jen jako fosilii, s níž může být krásné seznámit se, ale kterou nelze plně vzkřísit. Naštěstí se mýlil a Češi svůj vlastní jazyk uhájili, obnovili, vyšlechtili, jistě i jeho zásluhou – avšak podle mého názoru by k zdravé kultuře člověka i národa měla patřit také sebekritika, pochybnosti nad svými ikonami, touha po pravdě, ať ta je jakákoli. Příběhy Nerudy či Máchy a jiných přímo vybízejí zvídavého ducha, aby se ptal, co obrozenci od svých aktivit očekávali, jaká nálada panovala v národě, který se znovu domohl své vlastní kultury a náhle se toužil jen tak beze všeho řadit vedle jiných, celé věky v kulturní kontinuitě žijících národů. Byli jsme a jsme dosud – jak se rádo říkávalo – národ Husův a Komenského? Podařilo se nám za necelá dvě století vrátit se do evropské kultury tak, jako jsme v ní byli předtím v dobách zmíněných kněze a biskupa? Máme opravdu své kořeny, nebo se spíše jen obdivujeme v zrcadlech svých představ? Příklad Máchův odkrývá podle mne různé pochybnosti.

Smyslem české kultury v době Máchově byl provinční poklid, v němž Češi mluvili o tom, jak skvělou mají přirozenost, jak šťastně žijí, žijí-li podle ní, a jak je třeba mít veskrze blahý pocit ze života. Bohužel podobné „zdravé“ národní filozofii podléhali i takoví lidé, jako byl Palacký (příznačné jsou úvodní myšlenky z Dějin národu českého v Čechách i v Moravě, které idealizují slovanskou povahu). Jiří Šotola v úvodní eseji ke knize K. H. Mácha: Jasná noc mne vzhůru vábí (Československý spisovatel Praha 1961) dobře ukazuje na úroveň české poezie před příchodem Máchy. Např. v roce 1834 vyšla v Květech českých skladba Máj od Boleslava Jablonského, první tři sloky přepisuji dle Šotoly.

Sličný Máj

Přes luh, háj

Leten spěje;

Vše se hemží, vše se směje,

Všude rozkoš, všude ráj!

Doliny

Roviny

Kreje kvítí

Na pahorku slunce svítí,

Zlatíc bujné křoviny.

Včelek roj

Letě v boj,

Plesně bzučí;

Brav tu hraje, tam skot bučí,

Pištec zkouší hlasný stroj…

Jan Kollár, jedna z ikon českého národního obrození, psal na adresu českého národa např. tato slova (dle Šotoly): „…celou zemi na ráj proměňuje svým nevinným plesáním a zpíváním… Toto jest tedy pěkná vlastnost našeho národa, kterou i samo písmo sv. poroučí, když praví: Radujte se vždycky v pánu, a opět pravím radujte se.“ Veliký kritik Máchova Máje Josef Krasoslav Chmelenský napsal tuto výmluvnou Píseň vesničanův (přepisuji opět dle Šotoly).

Kdo radost pravou chce znáti,

Do krajův pospěš si ven,

Na světě se může zváti

Nejšťastnějším rolník jen;

Jeho mzda jest pěkná, jistá,

Jeho rozkoš vždycky čistá…

Z Máchových menších básní, ale i z Máje, je zřejmé, že tím byl přirozeně ovlivněn. Dokonce jeho vnitřní napětí lze jen těžko pochopit bez této naivně optimistické vize světa a bez hlubokého citového přilnutí k ní. Právě to, že ji začal ztrácet, že stál sám tváří v tvář světu absurdnímu, destruujícímu lidský sen, z něj udělalo básníka sui generis. Podle mého názoru je k pochopení Máje zapotřebí znát jeho specificky český kontext, v němž není žádných Hugů, Goethů, Hölderlinů, Puškinů, Lermontovů, Mickiewiczů, Byronů či Blakeů. Naše kultura se redukovala vesměs na to nejprimitivnější osvícenství bez jakéhokoli korektivu tradic a autorit světového formátu. Kdo přečte slavnou Goethovu knihu Z mého života (Mladá fronta Praha 1998), žasne nad množství kulturním impulzů, jež se mu od mládí nabízely, obdivuje se té tak samozřejmě kosmopolitní mentalitě, již do Německa přineslo francouzské osvícenství (leč za sám její vrchol je nutno spíše považovat Sternův román Život a názory blahorodého pána Tristrama Shandyho). V takovém kontextu nemůže Máj obstát jako velká skladba, neboť – a jak jinak! – nereaguje na žádné jeho podněty a ideje, nepočítá s množstvím už nahromaděné reflexivní práce předchozích generací. Soudobá obrozenecká kultura ho sice odmítla jako své nevlastní, zrůdné dítě už za ten existenciální přechod z dvorku národních jistot k trýznivým otázkám lidstva vůbec, jenže Máj nebyl a nemůže být zralou konfrontací s ní, ba velice brzy se sám stal národní ikonou, kterou je dodnes.

První své zastánce našel Mácha na Slovensku, nejprve to byl Karol Kuzmány, pak i mladý Štúr. V Čechách ovšem vzniká postupně kult, který je, řekl bych, stejně odpudivý jako původní měšťácké odmítání Tylově stylu. Zásluhu na jeho vzniku mají především osobnosti, jež nelze považovat za nejpronikavější duchy své doby, totiž K. Sabina a J. V. Frič. Patrně ze všech nejpronikavější představitel této nové generace, totiž Havlíček, nechává Máchovi učinit náhrobek, leč obrací se spíš k jasné kritice primitivní národovecké mentality, jež autora Máje odsoudila, než ke slepé glorifikaci mladého básníka. Na konci padesátých let devatenáctého století se Mácha stane inspirací pro tzv. májovce, mezi nimiž vynikl především J. Neruda. Zde není místo na hodnocení poezie a vůbec díla této další ikony české literatury, nicméně podle mého názoru Neruda dědí Máchův rozpor. Dusí ho české průměrné maloměšťáctví, přesto se nedokáže oprostit od biedermeierovského patosu a dojímavosti. Uvědomuje si mnohem lépe než Mácha, že naše skvělé češství zahnívá, je však jeho dítětem stejně jako on. Staví Máchu na piedestal, neboť je ztělesněním toho, co Neruda tak nesnášel. Pozoruhodný, máchovský rozpor v Nerudovi bych rád krátce ukázal na dvou krátkých citacích jeho slov, která přebírám z J. Neruda: Vším jsem byl rád!, Československý spisovatel Praha 1964). První citace dokládá Nerudovu frustraci poměry v Čechách a napsal je roku 1877 v dopise V. K. Šemberovi: „U nás necítí nikdo potřeby, aby seznával něčeho uměleckého! Kdyby nevyšla dobrá kniha ani jediná po deset let, je to veškerému našemu lidu jedno. A budou žít a zemrou, aniž by doznali sebemenší touhy, aby spatřili v životě alespoň jeden obraz dobrý! – Mám strach!“ Ve Francii či v Německu a Anglii té doby hlad po vynikající literatuře a literární život vůbec bují naopak dosti utěšeně. O třináct let později píše Neruda (patrně do tisku) slova, jež pro mne tvrdou kategoričností a nenávistí k odlišnosti představují verbální šovinismus. Lze je chápat jen jako důsledek upřímné tylovské lásky k národu, jeho idealizace, ostatně právě z takových „lásek“ se často rodí nejhorší myšlenky a zločiny: „Kdo nemiluje svojí mateřštiny, je člověk špatný. Snad že nespáchal po okamžik ještě žádné špatnosti zjevné, ale on je jí schopen. Je-li to ženská, je najisto bez mravnosti vnitřní, a za změněných poměrů klesla by třeba na nevěstku. Ba snad jí už je. Je-li to mužský, za méně příznivých poměrů seděl by v kriminále. Ba snad tam už byl. Není ani jinak možno! Takový člověk ztratil už upomínku na nevinnost svého mládí! Zapomněl polibků, slov a pohledů své matky. Pozbyl studu před těmi, kteří jsou mu nejbližsími: před svojí rodinou, před členy svého kmene. Nemá více lásky k ničemu, nemá ideálu – nemá mravní záštity žádné.“ Podobně by mohl řečnit Hitler, citový vztah je tu zcela povýšen na normu, kterou nesplní jen zloduch, řádně odsouzeníhodný a zlynčovatelný člověk, de facto nelidská zrůda.

Pozoruhodný nezávislý myslitel L. Klíma Máchu (dle J. Rumler: Pouť generacemi, in: Jasná noc mne vzhůru vábí) o Máchovi soudí, že je „bezmyšlenkovitým oteklým otcem moderní české bezmyšlenkovité mlhavosti v poezii“. Máchovi nerozuměl ani na národních sebeklamech celkem nezávislý T. G. Masaryk a O. Březina se domníval, že Mácha je příliš přeceňován. To jsme už ale v novém století, kdy se žezla české literární kritiky chopil F. X. Šalda, rytíř bez bázně a hany, který dokázal zaměnit kritickou úvahu za vřískot odporu nebo nadšení tak snadno, že to až bere dech. K jeho „kritickému dílu“ se budu v Tématu vracet a určitě mu dříve nebo později budu věnovat soustavnou pozornost, nyní bych se však chtěl vrátit k Máji a ukázat v dalším článku cyklu čtenáři, jak se dívám na toto Máchovo dílo já sám a jak si představuji solidní, uvážlivý přístup v literární kritice.