Jistě otvíráte nové číslo Tématu s nezvratnou jistotou, že se v něm setkáte zejména, ne-li téměř výlučně, s mými články, neboť jiné prostě nejsou. Ano, je tomu tak i v květnovém čísle 2006. Netvrdím, že by psát o literatuře a umění bylo snadné, ono vůbec text, jenž by měl hlavu a patu, který by přinášel srozumitelný, svěží pohled na problém, je obtížné napsat i o ryze technických či přízemních aspektech života. Je pouze na čtenářích, aby uvážili, jak daří držet Téma mně samému, jak se podepisuje celková zátěž časopisu na kvalitě článků toho, kdo ji táhne umanutě dál. Setkávám se ale někdy s otázkou, jež mi připadá stále podnětnější, a proto bych na ni rád odpověděl: kde na to beru čas?

Ve své podstatě jsem líný člověk. Rád se válím ráno v posteli, než vstanu, a víc než rád jen tak bloumám po lese a zdržuji se u divukrásných jevů obyčejné přírody – k mému životu patří časté vysedávání v hospodě při kartách či při probírání událostí všedního dne. Lenost mne vede k tomu, že všelijak odsouvám každodenní povinnosti péče o sebe, čili žiji ve staromládeneckém nepořádku a zmatečnosti. Nelze tedy říci, že bych čas bral nějakou velkou pílí, díky níž bych za kratší dobu stihl víc věcí než jiní. Snad mám vlohy něco dělat snadněji, čili také rychleji, ale talent sám o sobě, ať už k čemukoli, není to, čemu se říkávalo latinsky spiritus rector.

Od svých patnácti let jsem hltal světovou klasiku, aniž by mne např. k četbě Sofokla kdokoli vedl, hltal jsem taky všechny záblesky věčnosti kolem mě i v mém vnitřním životě – a právě to všechno je v pravém slova smyslu brát čas. Nejde o hodiny a dny, to podstatné je totiž v hloubce. Čas plyne vždycky, otázkou je, co nám z něj zůstává, zda budujeme vrt do skrytých rezervoárů života, či jen plujeme jako smítko vrhané vlnami divoké řeky v absurdní střídě na všechny strany. Můžete být sebepilnější, můžete šetřit svůj čas na vteřiny, ale to vás neuchrání otázky, jak získaný interval fyzického času vyplnit. Prázdno není zdolatelné tímto způsobem, ba právě ono nutí člověka k neustálému šmejdění, k neustálé rozptýlenosti, aby si ho nemohl všimnout, aby se ze své povrchnosti nezbláznil. V protikladu k tomu se již dlouho střádaná plnost života projeví soustředěnou a činorodou dychtivostí.

Dostatek potravy atd. nás udrží při životě i v duchovní poušti, kde je všude jen písek a měnlivé duny, kde slunce vysušuje a spaluje vše, kde noc studí jak sama smrt. Zvykneme si a říkáme tomu život. I čas je pak sám pouští, který se z rukou vytrácí jako jemný prach. Ten, kdo bere čas, chytá ovšem po vodě, zažil její chladivou chuť v krku, pocítil pronikání jejích molekul do svých tkání a vždy už bude toužit jen po ní. Je podstatné ne to, zda máme pocit, že nestíháme… stíhat budeme de facto cokoli, pokud ovšem budeme dostatečně motivováni. Pro mne je Téma jednou z příležitostí, jak pokračovat v tom, co teprve považuji za život a co jsem poznal během dospívání. Proto ho stíhám psát.

V čísle, které právě otvíráte, bych vás rád upozornil na rozhovor, který mi laskavě poskytl Jan Jandourek, dále na mé články o Máchově Máji a na závěrečnou část románu Gustáva Murína. Končí se také cyklus mých úvah o Homérových eposech. Děkuji srdečně všem, kdo se na přípravě květnového čísla 2006 podíleli se mnou. V červenci se společně setkáme nad otázkou: jsou náměty řecké mytologie dosud aktuální? Přeji příjemné a podnětné čtení.