„Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní měšťané. Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara II. celý sesul až k zemi. Na tomto místě jsme dali nově vystavět veliký a krásný palác s velkým nákladem, jak je dnes kolemjdoucím patrno.“ Karel IV. (citováno podle Vlastní životopis, in Kroniky doby Karla IV. Svoboda Praha 1987)

Jan ani Karel Lucemburští nebyli v Česku nikdy doma v tom smyslu, jak jsme zvyklí domov chápat z relativně nedávných dob vzestupu nacionalismu. Byli zakořeněni v dosti univerzální civilizaci bývalé slavné říše Karla Velikého, vyznávali rytířské ctnosti, stavovskou stratifikaci společnosti a latinský katolicismus. Jan v českém království, které vyženil, viděl spíš jen zdroj prostředků pro radovánky, pro válečné výpravy a turnaje, v nichž se vyžíval. Karel se naopak stal „otcem vlasti“, protože se ztotožnil s civilizačními idejemi Západu a k jejich rozvíjení se mu (náhodou!) naskytla právě česká koruna. Tyto slavné doby našich zemí (spíše než „našeho národa“) jsou bytostně spojené s interakcí mezi Čechy, Němci, Poláky, Italy, Francouzi atd., s otevřením se evropské kultuře, s ambicí být v centru dění. Nikoli hrát si na světové, nikoli se zakomplexovaně chválit za různé (pseudo)úspěchy, ale mít za samozřejmost, že velikost státu, počet obyvatel atd. nehrají roli v civilizačním a kulturním rozmachu (srovnejme např. Nizozemí, Švýcarsko, Dánsko), že podobně jako za dob Karla IV., Jiřího z Poděbrad nebo ve spisech Jana A. Komenského je třeba srovnávat se s tím nejlepším, co kdy a kde lidé vytvořili.