V roce 2003 vydal Vyšehrad soubor českých překladů spisů vlivného německého mystika Jakuba Böhme pod názvem Cesta ke Kristu. Když jsem tento svazek pročítal, musel jsem se často vracet k různým historickým souvislostem a divit se, jak podivuhodný, mně ne zcela blízký, druh zbožnosti a přemýšlení o světě tento muž vytvořil. Böhme, narozený roku 1575 kousek od Zhořelce, se vyrovnával s odkazem luterské reformace i s vlivy alchymistů a novověkých gnostiků. Utvořil si svůj myslitelský jazyk, v němž obráží originalitu své syntézy stejně jako neschopnost osvobodit se od konvenčních součástí jejích jednotlivých složek.

Ve vztahu k luterství je Böhme velice kritický. Vadí mu důraz na milost bez jasného ovoce skutků. Vyžaduje opravdovou aktivní proměnu člověka a odmítá převažující pasivitu, která je pro reformační učení typická. Milost a naděje mizí ve středověkém vyzdvižení muk pekel a rozkoše ráje. Böhme nepochopil, že křesťanství nemůže stát na egoistické motivaci, na celkem racionálním eudaimonismu, ačkoli velice dobře rozumí tomu, že správná cesta je vzdát se sebe. Proč se ale vzdát sebe? Abych dosáhl určitého zisku, který mne motivuje právě již dnes, před proměnou. I proto ji musí pojímat vnějšně, totiž jako poslušnost. Poslouchat Boží vůli, ve všem se mu podřídit, to je podle Böhme to nejlepší, co člověk může udělat. Ač nezřídka mluví o lásce, chápe ji takto, totiž jako poslušnost a jako zisk v podobě osvobození od bouří světa, ne jako proměnu motivace a spontánní poslušnost vycházející z této proměny.

Böhme se ovšem pod vlivem Luthera ocitá ve své odvaze hledat vlastní interpretaci křesťanských mystérií, žít jako nezávislá osobnost navzdory sporům s církevní vrchností. Ve srovnání s Lutherem vysvitne na druhé straně odlišný způsob zakořenění obou osobností. To, za co bojoval otec německé reformace, bylo Písmo: chtěl obnovit jeho učení, chtěl se vrátit ke starším tradicím. Naopak Böhme využívá alchymistickou mystiku k novému pochopení Písma – chová se k Písmu se spekulativní svobodou, což by Lutherovi bylo sotva pochuti. Tajemství víry nejsou u Böhma existenciálním otřesem a nežijí z osobního vztahu, nýbrž kondenzují ve svém pojmovém obsahu nějakou vyšší alchymistickou pravdu.

Poznání má proto v systému Jakuba Böhme přední místo. Takto chápe i důležitou metaforu světla, srv. např. spis O pravé odevzdanosti (1,21): „Světlo Boží se otvírá nejdříve v duši, vyzařuje jako světlo svíce a rozněcuje rázem vnější světlo rozumu. Ne snad tak, že by se to světlo docela podrobilo vládě rozumu, totiž vnějšího člověka, nýbrž tak, že vnější člověk se v té pronikavé záři pozoruje, jako by se díval na obraz v zrcadle, a tím sebe sama poznává ve své svojnosti, což je pro něj samo o sobě dobré a užitečné.“ Bůh sám je podle Böhme to, z čeho vychází všechno, i to zlé. Je shrnujícím, panteistickým principem, který připomíná i tím, že proniká člověka a v něm pozoruje sebe sama, Hegelova absolutního ducha. Vůbec je obtížné necítit při čtení Böhme jeho vnitřní příbuznost s romantickou německou filozofií, jak se rozbujela po Kantovi. Je oproti ní nicméně rigorózním a moralistickým křesťanem, díky čemuž může evokovat českého Jana Husa.

Pro mne osobně se v myšlení Jakuba Böhme zračí (a ono je to typické už pro Mistra Eckharta) odklon od pojetí Boha jako absolutního Ty, se kterým jsem ve vztahu (pro mnohem lepší pochopení tohoto odklonu doporučuji srovnat Böhme se Čtyřmi knihami o následování Krista), a proti tomu se u něho prosazuje v pozdějším novověku velice vlivné přesvědčení o tom, že Bůh je jakýsi princip, který je možno myslitelským úsilím proniknout a osvobodit se tak od pozemské konečnosti.