V souladu s módním trendem, podobně jako mnoho jiných, prošel jsem nedávno cestu od filmu Hodiny přes stejnojmenný román až k próze Paní Dallowayová Virginie Woolfové. Až při četbe Woolfové byl jsem schopen docenit román (a film) Hodiny. Nejen jako strhující svědectví prostinkého faktu, jak pravděpodobným výsledkem životních bojů je naprostá prohra, ale také jako mistrovský řemeslný kousek literární postmoderny. I bez znalosti kontextů se dalo tušit, že Cunninghamovým oblíbeným principem strukturování významu jsou paralely, teprve znalost předlohy – Paní Dallowayové – však může odhalit, jak hluboké a mnohovrstevné tyto paralely jsou. Cunninghamovi se v Hodinách podařilo naplnit téměř všechny požadavky kladené na postmoderní román. Nabízí zážitek a srozumitelné poselství i těm, kterým jsou nějaké aluze nebo intertextualita upřímně jedno. Zároveň vybízí k napínavé interpretační hře odhalování významových vztahů jak uvnitř díla (vnímám skutečně jen paralely, nebo mají vedle sebe kladené příběhy hlubší souvislost?), tak vně (jak vypadaly předlohy postav, proč autor některé změnil, jak se změnila společnost od dvacátých let, jak od padesátých?). A to celé dokázal Cunningham zkombinovat s tématy, které hýbou dnešní veřejností: homosexuální vztahy, genderová rovnost, HIV. Nemyslím, že by šlo o samoúčelné koření přidané pro zvýšení prodejnosti, lze to chápat jako aktualizaci emancipačních aktivit Virginie Woolfové, které by se však v původním podání dnešnímu čtenáři už příliš emancipačně nejevily. Jde tedy o další sofistikovaný odkaz.

Po právu Hodiny obstály i v tvrdé konkurenci kalkulovaných prefabrikovaných „děl“ určených především k otvírání peněženek zlenivělých konzumentů a dokázaly zaujmout čestné místo v kontextu mainstreamové popkultury. Jsou důkazem, že i kvalitní dílo lze učinit masově přitažlivým – tento Čapkův sen postmoderna oprášila a snaží se ho naplňovat, občas i úspěšně. Zároveň je román Hodiny připomínkou, že se postmoderní významové hry dají hrát i s dojemným lidským příběhem, že tento příběh může být věrojatný (i v rámci hry věřím, že se „opravdu děje“) a že chladný odstup není nutnou výbavou postmoderního autora (hra snese i silnou citovou angažovanost jejího architekta). To jsou dobré zprávy.