Nevím, kdo to vymyslel, že zdraví jaksi má být zdarma. Že to nemá stát nic, asi jako když si u benzínky přifoukáte vzduch do vaší pneumatiky. Je tedy vzduch a zdraví úplně zdarma. Fajn. Jenže: kdo jako dělá vzduch? Inu, jak ráčíme vědět: nikdo. Tedy pardon – je to pánbůh, slunce a nikdo. Kdežto zdraví, jak se rovněž všeobecně ví, vedle pánaboha a sluníčka zařizují ne povoláním, leč posláním lékaři. Leč posláním, jak tvrdím, chápejte. Zatím co tedy kdysi ubohý Honza za uzdravení princezny dostal polovinu království pod podmínkou, že si ji vezme za ženu, což obyčejně učinil, čeká se od vás dnes že tutéž zdravotní službičku a ještě mnohé jiné nejen vykonáte, ale i zapíšete a vykážete, a to ne za polovinu království, ba ani za peníze, leč za plat. Jedinou výhodu proti Honzovi máte pak v tom, že uzdravené nemusíte většinou pojímat za manželky, jelikož jste většinou už dávno pojati. Řečeno úplně otevřeně: tu a tam by právě tohle pojímání, myslím, nebylo zcela proti mysli.

Když vám teče hajzlík a jdete-li na komunál, co se stane? Samozřejmě, že vůbec nic, neboť nežli vám to přijdou opravit mistři z komunálu, proteče vaším ubohým záchodem Aralské moře. Co učiníte tudíž, nechtějíce plýtvat vodou, která je prý světovým problémem? (Všímejte si, že říkám učiníte, nikoli jen uděláte, neboť nyní bude skutečně následovat čin!). Čili učiníte to, že se poptáte u známých, načež přijde muž neurčitého věku, chce napřed štokrle a nakonec dvaciáška, neb za tečení vody na záchodě se, na rozdíl od zdraví, platí a za (sic!) netečení rovněž. Muž neurčitého věku má dva bůry, řečeno s J. Suchým, a je mu fajn.

Taky v hospodě ovšem na vás vejří všichni, počínaje od vrchňáků až do posledního pinklouše, jako na otevřený zlatý důl. Zastavíte-li při dvou pivech a cvaknete dvacetník tringloše, jste pokládán buď za škrobárenský komplex, nebo se potichu počítá s tím, že platíte na několika stranách alimoše, anebo konečně, že se chystáte financovat založení České raketové společnosti s konečným cílem měkkého přistání první čackého Čecha na Měsíci. A nikoho, ale opravdu nikoho nenapadne, ba ani tak prozíravého člověka, jakým je náš pan vrchňák, že zdraví je zdarma, kdežto bez peněz do hospody nelez, jak říkávala Miloušova teta.

Já tedy ne že bych si stěžoval. Proč taky? Vydělám za měsíc tolik jako pomocník strojvedoucího na parolokomotivě za tři týdny a ještě se při tom ani nezašpiním. Jde mi hlavně o tohle: jelikož si absolutně vůbec nezamelouším, byl bych strašně rád, kdyby mne všichni lidé – hlavně tedy ti, kteří rádi inkasují a akumulují – pokládali ne za doktora, jenž dával blahé paměti dvakrát takové diškréce, než co já dnes utratím, ale za velmi skromného konzumenta našich statků a radostí vezdejších, řízeného k těmto slastným cílům kormidlem Prozřetelnosti velmi, ach velmi opatrně.

Text byl napsán před listopade 1989, patrně v 80. letech.