Petr Stančík (básník Odillo) mne zaujal již před nějakým časem jak stylizací do šlechtice, dnes mezi básníky spíše nezvyklou, tak svým vystoupením v kauze agentů StB, kteří jsou bez vší diskuse členy Obce spisovatelů. Potěšil mne ochotou poskytnout rozhovor pro Téma.

Mohl byste se stručně představit čtenářům Tématu?

Já jsem vlastně dva lidé v jednom: Ten první, plebejský Petr Stančík vydělává na chléb svůj vezdejší jako reklamní textař, občas píše sci-fi povídky a jezdí tramvajmo. Ten druhý, aristokrat Odillo Stradický ze Strdic je básník, prozaik a esejista. Pracovat nechce, ostatně jakožto šlechtic ani nesmí. Jezdí koňmo. Ti dva se spolu snášejí docela dobře, jen jsou jim občas jedny kalhoty těsné.

Jaký máte jakožto spisovatel vztah k české literární tradici? Cítíte se v ní zakořeněn?

Velice velmi. Sice mne ze všech knih asi nejvíce ovlivnily Zpěvy Maldororovy od Lautréamonta, což nebyl Čech ani náhodou, jinak však mezi mé Mistry patří samí krajané: autor Rukopisu Královédvorského (záměrně neříkám Hanka), Mácha, Němcová, Březina, Karásek ze Lvovic, Ladislav Klíma, Richard Weiner... Zájemcům o přesný seznam doporučuji článek „Kanón české literatury“ na mých webových stránkách www.ardor.info.

Může se česká literatura v něčem porovnávat se světovou? Nejsme zahleděni příliš do sebe?

V této otázce je česká literární věda tradičně předbzděná, uctivě se choulí před tzv. velkými literaturami, jako například anglickou a ruskou... Pohledem bez mindráků je zřejmé, že rozdíl je jen v reklamě a měřítku: Dobrých spisovatelů je málo tady i tam a tady i tam je nikdo nečte. Jenže „tam“ dostanou rentu, kdežto u nás hryžou kost. Podobné je to i u bestsellerů: Dan Brown se ráchá v bazénu, ale Miloš Urban jen sprchuje v koutě, i když oba píší zhruba stejně hověze. Zkrátka - srovnávat se světem se můžeme, ale není to vůbec důležité. Každý opravdový spisovatel píše pouze a jen pro svůj národ, lépe řečeno pro čtenáře ve své mateřštině. Jestliže někdo tvoří vědomě tak, aby mohl být „snadno a rychle“ přeložen, má velkou výhodu, protože dnes nikdo nemá čas pracovat na překladu třeba několik let. Jenže se tím ochudí o spoustu nepřeložitelných lahůdek a fines, jako jsou různé slovní hříčky, stylistické roviny a podobně...

Teď trochu osobně: Ze všeho, co jsem kdy napsal, mám asi nejraději svou první povídku Matná kovářka. Její název i děj srší takovým zvláštním napětím mezi slovy „matná“ a „matka“; mezi jejich podobností fonetickou i metafyzickou; jak by se to asi dalo přeložit? V germánských jazycích to ještě kupodivu lze (matt/mother/mutter), ale v románských už ztuha.

Souhlasil byste s tvrzením, že umění má v každé době svůj specifický cíl a smysl, a že tedy nemá valného významu zabývat se uměním jiných dob a kultur, než jsou naše?

Nebyla, není ani nebude žádná jiná doba ani kultura, než ta, která právě je, neboť vše se neustále opakuje v kruzích. Jinými slovy: žádná „naše“ doba ani kultura neexistuje, neboť vše je odvozeno z něčeho již odvozeného a tak dále.

Někteří lidé tvrdí, že umění a zábava jsou věci, které se neslučují, ba stěžují si na to, že lidé dnes dávají přednost zábavě před uměním... vnímáte to stejně? Já se vždycky ptám sám sebe, jsou-li Shakespeare či Mozart či Rembrandt neslučitelní se zábavou…

Věřím, že ze samé podstaty jsou zábava a umění téměř synonyma. Čili nezábavné umění je neumělé. Pravda je, že povinnou výbavou středoevropského intelektuála je jakási předponurost, neboli odmítavý postoj k čemukoliv hravému. A není divu, protože ten, kdo se klaní bohu Rozumu, jenž sídlí na nebesích jeho mozku, musí vidět hru jako ďábla.

Leckdy si říkám, když si listuji třeba internetovými magazíny, že dnes je básník každý a nikdo… že v chaosu dílek a děl, kvality a nekvality, v tom obrovském kabaretu, v němž světla svítí každou chvíli z jiné strany, je vlastně všechno úplně jedno. Stává se Vám něco podobného?

Slyšel jsem už tolik nářků na chaotičnost Internetu – ale jen od lidí, kteří ani neznají Booleovské operátory, prostě neumějí Internet používat. Nesouhlasím ani s názorem, že Internet podporuje grafomanii. To začal už Gutenberg. Před sto lety bylo tak laciné nechat si vysázet knihu, že se to přibližně vyrovnalo dnešní investici do připojení a znalosti jazyka html. Ostatně, jako ve všem ostatním, i v literatuře platí, že aby vyrostla krásná růže, musíte navozit hromadu hnoje.

Souhlasím. Orientujete se na dnešní literární scéně? Čeho si na ní vážíte a čím naopak pohrdáte?

Dlouhá léta jsem se o to snažil, ale už nemůžu, už jsem se pročetl pryč z literatury. Když jsem připravoval antologii české poesie 20. století Ryby katedrál, prolistoval jsem tolik zbytečných knih, že jsem si ulízal ukazovák na kost... Je několik málo autorů, kterým tak důvěřuji, že čtu i jejich nové knihy: Umberto Eco, Michal Ajvaz, Ivan Wernisch, Bogdan Trojak, Norbet Holub, například. Ale to jsou výjimky. Jinak čtu výhradně knihy, které jsem už četl.

Má smysl věřit v budoucnost umění, psát pro budoucnost?

Věřím, že umění má budoucnost, a že dobré umění bude dobré i v budoucnosti. Ale tvořit něco úmyslně „pro budoucnost“, a vůbec „pro cokoliv“ je stejně užitečné, jako vymýšlet sny. Opravdové umění nemá žádný důvod.

Jak bude vypadat umění za padesát za sto let… Váš odhad? A jak se budou ti budoucí dívat na naše dnešní umění?

Viz odpověď na čtvrtou otázku. Mění se jenom formy, média, a i ty se opakují. Třeba Internet je vlastně jen elektronická protéza společenského vše-vědomí, které lidé kdysi dovedli sdílet (a některé druhy hmyzu to umí stále). Kinematograf, dnes zvaný „video“ je zase jen divadlo, trochu roztrhané a jinak poskládané...

Teď bych otevřel poněkud jiný námět… Jste členem Obce spisovatelů – proč?

Už nejsem, ale k tomu se ještě dostanu. Do Obce jsem se dostal trochu náhodou; básník Zeno Kaprál mi někdy na začátku tisíciletí přinesl přihlášku a povídá: „tady to podepiš.“ Tenkrát jsem věřil, že to je správná věc, a podepsal jsem.

Ostatně… jak se pozná, že je někdo spisovatel?

Podle chumlu krásných dívek, jimiž je neustále obklopen... Je to ošklivé slovo. Ale znám ještě hnusnější: ženský rod od básníka, čili básnířka. Fuj! Jako když někdo řeže meloun pilou. Nejspíš proto může být básníkem jedině muž.

Můj otec (jakožto také člen) dostává pravidelně bulletin Dokořán. Mívám z něho pocit silné provinčnosti a prázdnoty… něco ve stylu Zvonokos, ovšem bez veškeré zábavnosti. Je česká Obec spisovatelů opravdu taková?

Osobně znám z Obce tak málo lidí, že nemohu soudit o celku... Ale co bych nemohl, můžu: je to sbor Škrholů, kteří se berou vážně.

Nedávno jsem zaslechl Vaše volání po sebereflexi Obce v otázce možné kolaborace některých jejích členů s komunistickou Státní policií… jak se ta kauza vyvíjí?

Byl to společný návrh můj a Bogdana Trojaka. Nic drakonického. Chtěli jsme jen, aby členové Obce-agenti StB uvedení v oficiálním seznamu, veřejně vydaném Ministerstvem vnitra, byli jako takoví označeni v interním adresáři Obce a aby se o celém problému začalo diskutovat. Vedení Obce náš návrh zamítlo, takže jsem vystoupil. Nechci tančit s estébáky na palubě Titanicu.

Hodláte ve své aktivitě nějak pokračovat?

Ne, protože už nejsem členem. Já nechci ty parchanty nějak pronásledovat, jen si myslím, že by se to o nich mělo vědět.

Domníváte se, že reflexe minulosti proběhla už dostatečně?

Hihi, to by si půlka národa musela hodit mašli.

Proč se obecně celá naše společnost tak silně míjí s tématy prospěchářského, či naopak tragicky vnuceného udavačství ve prospěch totalitního teroru (zvláště v padesátých letech)?

Protože strůjci teroru z padesátých či ještě dávnějších let jsou mrtví, případně neškodní stařečci, zatímco ti mladší ještě mají drápky pěkně nabroušené a ledacos na ledaskoho vědí. A vůbec, ta tolik odsuzovaná padesátá léta měla přes všechen hnus a svrab alespoň nějaký formát, nějakou šťávu, jiskru, energii. Po roce 1968 to bylo už jen takové splachování ucpaného záchodu: lejna krouží, ale nikam to nevede.

Nyní několik závěrečných otázek: čtete literární časopisy, jako jsou Host, Tvar apod.? Co soudíte o jejich kvalitě?

Nejprve dovolte malý žalozpěv na Literární noviny. Ne ty dnešní. Myslím Literárky 90. let minulého století, kdy v redakci seděli páni Ajvazové, Rutové, Wernischové a další, ach to bylo počteníčko, dodnes se mi do očí sbíhají sliny. A ty voňavé Literárky nám dočista zkurvili, slušněji se to nazvat nedá, největší vinu na tom nesou Dostál s Patočkou, oba už Pánbůh potrestal. Pak jsem několik let četl Tvar, ale ten začal být takový nijaký, nudný a odbytý, jako kdyby ho psali za trest, tak už ho taky neotvírám. Hostem se občas mihne zajímavý článek, ale jinak přes všechny světoběžnicky lesklé obálky tak brní Brnem, že mi ho zakázal očař. Myslím, že náš nejlepší literární časopis v současnosti je sborník Ticho, který občas vydává anarchistický básník Franc Frances.

Měla by být původní umělecká tvorba či zmíněné časopisy dotovány ze státních peněz?

Ne. Dobré umělce by společnost jistě měla podporovat, ale v podmínkách tzv. zastupitelské demokracie, jež u nás panuje, se takové podpory v lepším případě rozkradou, a v horším rozdají autorům nejhlubších sond do řití příslušných úředníků. U literárních časopisů navrhuji spravedlivé řešení: nechť jsou dotovány osvobozením od daní.

Co chystáte v nejbližší době pro své čtenáře?

Píši román o jediném českém nadčlověku, legendě Protektorátu Böhmen und Mähren Frantovi Pérákovi.

A na závěr obligátní otázka: jak se Vám líbí časopis Téma?

Ujde. Ve všech významech toho slova.

Děkuji za rozhovor.