V Moravské galerii v Brně se až do 5. února 2006 koná výstava Františka Skály, nazvaná „Skála v Morgalu“, přičemž tajuplně znějící Morgal je zkratkou dané instituce.

Jedná se o poněkud upravenou a redukovanou verzi Skálovy výstavy „Skála v Rudolfinu“ z konce roku 2004, jež bezpochyby patřila k největším pražským kulturním událostem tohoto období. Galerijní prostory novorenesančního Rudolfina tehdy spíše než-li hostily výtvarníkovu retrospektivu, představovaly veřejnosti Skálova díla miniaturních ale i velkých formátů, která byla v mnoha případech vytvořená záměrně pro tento ojedinělý prostor. Brněnská výstava v tomto ohledu nijak zvlášť nevybočuje a nastolený kurz poměrně věrně kopíruje.

Představme si nyní umělce mnoha oborů, Františka Skálu. Narodil se před čtyřiceti devíti lety do pražské umělecké rodiny (otec je ilustrátor a milovník starožitností), v letech 1971–5 studoval řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, roku 1982 absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v oboru filmová a televizní grafika. Prvních větších úspěchů dosáhl jako ilustrátor převážně dětských knih, za některé z nichž získal ocenění. Podle jeho vlastního kresleného seriálu Velké putování Vlase a Brady měl být natočen celovečerní animovaný film, jenž se však konečné realizace nedočkal. Od začátku osmdesátých let se vedle ilustrátorské tvorby věnuje také sochařství. V roce 1987 byl jedním ze zakládajících členů výtvarné skupiny Tvrdohlavých, stojící mimo oficiální umělecké struktury dané doby. Již od roku 1974 je však „skutečným členem“ tajné dekadentní organizace B. K. S. (Bude konec světa) a od roku 1985 komturem Řádu Zelené berušky. Skála vedle své výtvarné a mystifikační činnosti také hraje, tančí a zpívá. Kromě angažmá v divadle Sklep působí také ve třech hudebních skupinách zároveň: v Malém tanečním orchestru Universal Praha, provozujícím popovou muziku 70. a 80. let, dále v seskupení Finský barok a vokálním triu Tros Sketos, které před několika málo lety propagovalo mezinárodní filmový festival v Karlových Varech skrze svou vlastní šaškovskou tvář.

V roce 1991 obdržel František Skála hlavní cenu Jindřicha Chalupeckého, jež bývá udílena mladým výtvarníkům do 35 let a jejíž součástí byl tříměsíční pobyt v Headlands Center for the Arts v San Franciscu v USA. V roce 1993 reprezentoval Skála Českou republiku na 45. bienále v Benátkách. Do Itálie nejprve putoval 850 km pěšmo a poté v českém pavilonu vystavil své po cestě vytvořené kresby a křehké objekty, jež zhotovil z nalezených věcí. Kromě chození na výstavy se však Skála věnuje i užité tvorbě: od roku 1992 pracoval na návrzích interiérů divadelních prostor pražského Paláce Akropolis a posléze i na exteriéru budovy.

Skálův přístup k tvorbě je prost jakékoliv spekulativnosti, je vesměs pozitivní a obdivuhodně srozumitelný pro všechny. Autorovi je blízká narativní poloha, chce neustále znovu a znovu vyprávět příběh, nikoli však zcela banální. Jeho umění je inspirativně svěží a laskavé zároveň, přesto jsou jeho díla bezpochyby promyšlená a pohybují se ve vícero významových rovinách. Všudypřítomný osobitý humor a všeprostupující zlehčující ironie naplňuje jeho artefakty často zcela fyzicky od podlahy až po strop. Umělcova imaginativnost, kreativita, klukovská hravost, ale také smysl pro poezii, absurditu a tajemství odráží jistě jeho přebohatý vnitřní svět. Skálova tvorba často nese znaky romantismu. Vedle meditativní polohy se v jeho objektech můžeme setkat také s jakousi nedrsnou surovostí.

Skála pracuje s jakýmkoliv materiálem, umělým i přírodním, stvořeným člověkem i Pánembohem. Řídí se však vždy ctnostnou ekologickou zásadou, jež formuluje následovně: „Nic, co bych potřeboval ke své práci, nezabíjím.“ Miluje materiály a hmoty, které mají doslova „pár minut před smrtí či rozpadem“. Obdivuje umění takzvaných přírodních národů, klade ho dokonce vysoko nad všechno současné umění. Přírodu ctí, přesto ho baví suplovat její práci. Když sestavuje různé nalezené věci dohromady (jeho záliba v brakýřství, objevování starých věcí na půdách omšelých domů, zatuchlých skládkách a kontejnerech s tím úzce souvisí), uvádí původní předměty do nových a často překvapivých souvislostí. Takto vyzískaným tvarem se podle jeho vlastních slov „teprve může naplnit smysl jejich existence. Jako se třeba dva lidé hledají půl života a pak se najdou, tak se mohou hledat dvě věci.“ Skála si tedy vedle organické role bytostného sběrače někdy připadá také jako „porodní asistent, jenž napomáhá, aby se zhmotnily artefakty, které se zhmotnit mají“, neboli tak by se jeho tvůrčí přístup dal shrnout tak, že dává věci prostě na své pravé místo. V rozhovoru pro časopis Reflex v této souvislosti uvedl: „Věci mě strašně zaměstnávají... Když vstoupím do ateliéru, okamžitě se na mě všechny napojí a nutí mě, abych se jim věnoval. Mám vlastně seznamovací kancelář na předměty. Výsledný produkt, který většinou prohlásím za umění tím, že ho vystavím, je nalezením ideální konstelace pro věci, které se hledaly třeba i víc než sto let. Pocházejí ze všech koutů světa a jejich příběhy jsou dost zajímavé. Ale nic není finální, mohou zase zmizet a upadnout do zapomnění.“

Skálův výtvarný projev bývá některými historiky umění dáván do souvislosti se surrealistickou inspirací. Nalezené předměty se však staly plodivým námětem pro moderní umění již v éře dadaistů a kubistů. Nabízí se však další zarámování autorovy tvorby, které by bylo možné vést ve vztahu ke kategorii umění postmoderního, jen kdyby ta již nebyla završena vyprázdněním svého vlastního pojmu.

Autor s vizuální sebestylizací „cikána, který dobře prodal své koně“ nebo sňatkového podvodníka dodnes nezapře své mocné ovlivnění fenoménem kutilství. Snad právě tato česká specialita spolu s absencí nejnovějších technických vymožeností dané doby (Skála, zdá se, dodnes nevlastní automobil, televizi, ba dokonce ani mobilní telefon) utvářela hojně umělcova kreativního ducha, který se poměrně často zhmotňuje ve formě nejrůznějších bizarností.

Přeneseme-li se nyní na Skálovu výstavu do Moravské galerie v Brně, podobných prapodivných objektů zde nalezneme nespočet. Již před budovou Uměleckoprůmyslového muzea je k vidění kovová socha olbřímího dlouhonosého živočicha, který zcela nenápadně nese název Špión (ten si své vyhnanství pod širým nebem zasloužil pravděpodobně díky tomu, že by se do interiérů galerie nevešel). V úvodu samotné expozice pak diváka bezpochyby zaujme rozložitý cizokrajný strom bez kůry, jež působí jako poněkud přerostlá holá bonsaj. Připomeňme jen, že stromy samy o sobě autor považuje za nejkrásnější sochy vůbec. V hlavním výstavním sálu dále můžeme zhlédnout objekty pojmenované jako Země a Vesmír, zde bohužel statické, v Praze před rokem však otáčející se. Na zdi haly visí mimo poměrně drobného a nenápadného Kolena světce také obrovský textilní obraz, jenž připomíná africké nástěnné malby a dle mého soudu patří ke Skálovým méně podařeným dílům. V ostatních místnostech, které se podobně jako rudolfinské prostory vyznačují oficiálně vznešeným duchem, nalezneme například artefakty typu lesních bicí, obří gramofon vyhlížející jako kafkovsky proměněný brouk, rukodělně vyrobené kytary, jež však nehrají, a sbírku taktéž vlastnoručně vytvořených autíček pojmenovanou Sajgon, na níž se podíleli Skálovi přátelé, kupříkladu Petr Nikl nebo Jiří Černický. Každý na výstavě musí narazit na protáhlý stůl s napodobeninami lahůdek – na hostinu všemožných organických a anorganických tvarů, již lze vyložit třeba jako Skálovu Poslední večeři Páně.

Okouzlující jsou autorovy drobné objekty, sestavené z nejrůznějších předmětů a přírodnin, uložené však v hranatých skleněných vitrínách, které jsou bohužel poněkud méně přitažlivé. V Praze jsem po shlédnutí těchto hravých dílek nabyla dojmu, že jsem právě navštívila manýristický kabinet kuriozit, zde naopak vitrínový ráj. „Neodolatelně krásná hrůza,“ jak říká sám Skála, pochází také z dalších droboučkých prací, jež autor vytvořil z postupně sesychající mořské řasy kelp, a to během již zmíněného pobytu ve Spojených státech v roce 1992. Nenechme se zmást, strašidelně vyhlížející lidské hlavičky, umístěné pod velkými zvětšujícími lupami, jsou ve skutečnosti veliké pouhých pár centimetrů.

V respiriu v prvním patře jsou pak vystaveny Skálou ručně psané a malované cestovní deníky z let 1996–2004, které vedle zachycených dojmů obsahují také různé neočekávané materiály, jakým je například kůže z makrely. O pár kroků dál se nachází erotický koutek (oficiálně nazvaný Přirozené ornamenty), který nahotinkové časopisecké koláže s decentností a vtipem zároveň neukrývá – jak tomu bylo v Rudolfinu –, nýbrž je zde doslova prostituuje. Deníky i erotismy, jež obé jistě odrážejí niterný až intimní Skálův život, jsou nevhodně vystaveny ve skleněných odlidšťujících vitrínách, umístěných pod velkými nezatemněnými okny. Nejpřekvapivějším a hlavně nepochopitelným zjištěním pro mne však bylo, když jsem se dozvěděla, že si zde Skála tyto díla instaloval sám.

Shrňme, že brněnská přehlídka Františka Skály působí oproti již proběhlé pražské výstavě v Rudolfinu příliš přesvíceně, šroubovitě, a tedy nepřirozeně, když se topí v bílých stěnách a pod silnými halogenovými svítidly. Skálovo dílo potřebuje v galerijních síních příšeří, neboť všechny věci i lidé mají podle Skály duši. A přeci jen v teplém šeru se může odehrávat tajuplný magický rituál a jemnohmotné souznění duše diváka s duší Skálových inspirujících děl.