Nadechnout se – název knihy, který sám o sobě, bez ohledu na dobový kontext, autora či žánr, evokuje představu touhy (ať proměněné ve skutek nebo ne) po nějaké pozitivní změně. Dýcháme nevědomě, ale vědomé „nadechnout se“ je něco jiného. Ostatně hned první věta Orwellova stejnojmenného románu (Nadechnout se, Praha 2003, v originálu Coming Up for Air) – „Ten nápad jsem dostal právě v den, kdy jsem si pořídil umělý chrup.“ – dává tušit, že v knize o něco neobvyklého asi opravdu půjde. Navíc motto, pro nějž si Orwell vybral verš lidové písně „Je mrtvý, ale umřít nechce“, čtenáře naladí na existenciální strunu. Musím se přiznat, že to byly zejména tyto dva momenty, které ve mně vyvolaly poměrně silný pocit zvědavosti. A to nejen po příběhu samotném, ale zejména po způsobu zpracování očekávaného tématu, které může velmi snadno sklouznout do schematičnosti, banality, sentimentu, didaktičnosti atd.

Hlavním hrdinou Orwellovy knihy je George Bowling, pojišťovací agent, kterému je něco přes čtyřicet. Bowling jako by byl přímo ztělesněním šedivé středostavovské průměrnosti – má průměrný plat, dvě děti, ženu, kterou sice nemiluje a které občas zahne, ale bez níž de facto nedokáže žít, bydlí v malém dvojdomku na předměstí Londýna, má staré auto, jednou za rok vyrazí na dovolenou... Nic ho pořádně nezajímá, snad jen peníze a ceny zboží, ale i tomuto zájmu schází jakékoliv zaujetí. Nadprůměrně je snad jen obézní. Celý Bowlingův život připomíná určitou formu vegetativního přežívání, jež je provázeno brbláním týkajícím se cen a občasným povyražením. Na druhou stranu Bowling není v žádném případě hloupý primitiv. Někdy dokáže až překvapivě jasně a přesně analyzovat situaci či odhadnout lidi, díky čemuž je ostatně i docela úspěšný ve své práci.

Děj knihy se odehrává v roce 1939, v atmosféře blížící se války, latentního strachu a nejistoty. Každodenní život probíhá sice stále stejně, ale vinou hrozby visící ve vzduchu se ve skutečnosti zcela mění vnímání světa a vlastního života: „Silnice byly jako vždycky ucpané, velikánské červené autobusy se prodíraly mezi auty, motory burácely, klaksony troubily. Dost hluku na to, aby probudil mrtvého. Ne však tenhle dav. Měl jsem pocit, že jsem jediný bdící člověk ve městě náměsíčníků. Je to samozřejmě jenom zdání. Když procházíte davem neznámých lidí, nemůžete si nemyslet, že jsou to jenom voskové figuríny. Oni si ale nejspíš myslí to samé o vás. Věštecká nálada, která se mě v tu chvíli zmocňuje, pocit, že válka je za dveřmi a že znamená konec všeho, mi ani nepřipadá zvláštní. Máme ho všichni. Někdo víc, někdo míň. Jsem přesvědčený, že některým z kolemjdoucích se hlavou honí obrazy vybuchujících granátů a hromad bláta. Myslete si o tom co chcete, ale vždycky na to myslí v tu samou chvíli dobrý milion lidí.“ Orwellovi se v knize výborně daří zachytit a popsat onen zvláštní druh rozpolcenosti, kterou vyvolává „neviditelné“ nebezpečí. Na jedné straně strach, na straně druhé obyčejné starosti a radosti života, jež vyvolávají představu, že žádné nebezpečí vlastně neexistuje.

Schizofrenní realitě Bowling uniká prostřednictvím piva, práce a vzpomínáním na minulost. Především vzpomínky na dobu dětství jsou pro Bowlinga tím nejlepším utišujícím prostředkem. V nich je svět v období před první světovou válkou světem radikálně odlišným od toho současného, světem, kde bylo vše srozumitelné, kde se nic zásadního neměnilo a kde každý měl své více méně jasné místo. Orwell vytváří prostřednictvím Bowlingova vzpomínání na život v malém městečku nedaleko Londýna obraz, který do jisté míry připomíná to, co např. Karl Popper v knize Otevřená společnost a její nepřátelé nazývá mýtem o pádu člověka – minulost se svou stabilitou a relativní neměnností je přes všechna negativa dobou téměř rajskou. Naproti tomu neustále se měnící moderní společnost spěje k nelidské davovosti, unifikovanosti a odcizenosti. V Orwellově pojetí je cítit zejména velké obavy z budoucnosti. Varuje nejen před hrozbou očekávané války jako takové, ale hlavně před tím, co bude následovat: „Ale válka samotná není důležitá, horší je to, co přijde po ní. Svět, do kterého se řítíme, svět plný nenávisti a hesel. Stejnokroje, ostnatý drát, gumové pendreky. Tajné cely, kde umělé zářivky svítí dnem i nocí a fízlové vás sledují i ve spánku.“ Orwellova schopnost předjímat a vystihnout povahu totalitních režimů je úctyhodná. Na druhou stranu se však zdá, jako by si snad ani nedokázal představit, že může přijít změna, která by ve vztahu k onomu starému světu byla něčím pozitivním.

George Bowlinga jeho vzpomínky a šťastná shoda okolností, kdy vyhrál trochu peněz, které své úzkostlivě spořivé manželce zatajil, přivedly k nápadu, o němž se mluví hned úvodní větě románu. (O tom, jaký nápad to je, se čtenář dozví až v poslední třetině knihy, díky čemuž se autorovi umně daří udržet jisté napětí, jež dává knize příjemný spád.) Při jedné pracovní cestě, okouzlen krásným jarním dnem, se na chvíli zastaví na louce plné petrklíčů. Hlavou se mu přitom honí úvahy o podivné nesmyslnosti lidského života, který je vyplněn mnoha zbytečnostmi, přičemž na věci podstatné a zajímavé většinou nezbývá čas. A v tomto neobvyklém duševním rozpoložení se Bowling rozhodne, že stráví týden ve svém rodném městě, Binfieldu. Nechce odejít od rodiny, opustit práci, radikálně změnit život, chce jen dočasnou změnu, návrat do míst, kde se cítil dobře a která jsou pro něj ztělesněním onoho starého dobrého světa. Návrat, byť krátký, se má stát oním nadechnutím se.

Na návštěvu rodného města se pečlivě připraví a zařídí vše tak, aby se jeho žena nic nedozvěděla, protože ví, že by jeho úmysl nebyla schopna vůbec pochopit. Samotná cesta do Binfieldu je naplněna vzrušením a radostným očekáváním. Oč větší a vzrušenější však byla touha vrátit se do rodného města, o to větší bylo Bowlingovo zklamání. Již první pohled z kopce nad městem byl zdrcující: „První otázka zněla, kde je Dolní Binfield? Nemyslím tím, že byl zničený. Byl jenom utopený. Díval jsem se na poměrně velké průmyslové město. Pamatuju si – sakra, moc dobře si pamatuju! a v tomhle případě se nemůžu moc plést – jak Dolní Binfield vypadal z vršku chamfordského kopce. High Street mohla být dlouhá tak čtvrt míle a kromě několika odlehlých domků mělo město tvar kříže. Hlavní orientační body byly věž kostela a komín pivovaru. Teď jsem nemohl najít ani jeden.“ Přes počáteční deziluzi způsobenou radikální změnou vzhledu města se ubytovává v místním hotelu, a přestože je vnitřně nespokojen, rozhodne se v rodném městě setrvat. Rozhořčení v něm ale nevyvolává žádnou hlubší vnitřní aktivitu, naopak se Bowling zcela v souladu se svým naturelem pomalu ale jistě přizpůsobuje. Popíjí pivo a brandy, pokukuje po ženských a toulá se změněným městem. Z vysněného návratu do jiného světa se stává ušmudlaný výlet doprovázený několika vyčpělými vzpomínkami. Pro Bowlinga je především typické, že čeká změnu od vnějších okolností, což vyvrcholí v jeho pokusu najít starý zapomenutý rybník v zámeckém parku. Ten pro něj byl symbolem určitého tajemství, pravým opakem všedního života. Ze zarostlého rybníka ukrytého uprostřed neprostupného lesa a plného velkých ryb se však stalo přírodní koupaliště plné vřeštících dětí obklopené nespočetnou spoustou nových domů. Po tomhle zážitku začalo být Bowlingovi zcela jasné, že pokus o útěk do nějakého starého světa byl a je omylem. Nesmyslnost celého pokusu utéct jen podtrhuje samotný Bowlingův návrat. Žena odhalí, že nejel na služební cestu a podezírá ho z nevěry, a on ji není schopen nic vysvětlit. Vše zůstává při starém a Bowlingovou jedinou starostí nakonec je, jak s co nejmenším úsilím uklidnit nastalou situaci: „Hlavou mi problesky tyhle tři možnosti:

A. Říct jí, co jsem doopravdy dělal, tak, aby tomu uvěřila.

B. Vyrukovat se starým trikem o ztrátě paměti.

C. Nechat ji, ať si myslí, že v tom byla ženská, a vzít si svoje prášky.

Stejně jsem ale moc dobře věděl, co nakonec zvolím.“

Je asi jasné, že si zvolil třetí možnost. V Bowlingově životě se totiž vůbec nic nezměnilo.

Myslím, že se Orwellovi v tomto krátkém románu velmi dobře podařily zachytit mnohé rysy moderní doby. Na jednu stranu je zde spousta nových možností usnadňujících každodenní život, na stranu druhou je však právě díky rostoucím možnostem na člověka kladen větší nárok, aby se se svým životem nějak sám vypořádal. Se ztrátou nutnosti trávit většinu času prací zajišťující holé přežití totiž vyvstává otázka, co si vlastně počít s životem, v němž není třeba se jen dřít. V postavě George Bowlinga se pak jasně zrcadlí životní prázdnota, kterou vyplňují jen bezcenné cetky povrchní zábavy. I jeho útěk do rodného města je vlastně také jen jistým druhem povrchního odreagování. Bowling však od něj čeká mnohem více, stejně jako od všech vnějších věcí. Jeho tragedie tak spočívá především v nepochopení toho, že vnější svět je přes všechny změny vždy jen kulisou a že to opravdu důležité se děje uvnitř člověka.